Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Taková normální rodinka v karanténě
Lukáš Holubec, 27.8.2020

Po roce dostal v Divadle X10 opět možnost režírovat Ondřej Štefaňák. Loni zde uvedl hru Zmrzačení nepříliš známého autora Hermanna Ungara. Tento sto let starý text se podařilo prezentovat s aktuálním přesahem. Příběh člověka, jenž je postupně vytlačován ze společnosti z důvodů neschopnosti čelit společenským nárokům a obtížné přizpůsobivosti, věrohodně vylíčil dnešní dobu dostatečně přesvědčivě. V případě novinky Divadla X10 s názvem Otcovrah se znovu jedná o století starý text a od rovněž německy píšícího autora. Na rozdíl od Hermanna Ungara byl však Artnolt Bronnen vídeňský rodák a jeho životopis působí výstředně a konfliktně. Dokonce bych řekl, že aspiruje na umělecké ztvárnění. Přítel Bertolda Brechta debutoval a zároveň šokoval již svým debutem, kterým byl právě Otcovrah z roku 1920. Následovala ovšem sympatie k nacionálnímu socialismu. V roce 1933 dokonce podepsal slib věrnosti Adolfu Hitlerovi. Přestože byl poloviční Žid, postupně stoupal ve své kariéře a v době, kdy již nemohl svůj původ ustát, stal se během druhé světové války stoupencem rakouské komunistické odbojové skupiny. Komunistou zůstal i po skončení války, což mu mimo jiné přineslo i obnovení přátelství s Bertoldem Brechtem, které v průběhu Bronnenovy nacistické historie pochopitelně nefungovalo. Otcovraha napsal ve svých pětadvaceti letech a stále je z něho cítit snaha o upoutání pozornosti skrze dílo, jež nedodržuje zaběhlé konvence. A i v Divadle X10 jej podobně jako před rokem Zmrzačení uvedli v podobě, která reflektuje dnešní většinovou společností odmítavá témata.

Otcovrah je sonda do zákulisí jedné navenek nenápadné rodiny. Již úvodní scéna, kdy účinkující sestaví jakousi živou fotografii, budí dojem falešnosti. Otec, matka, dcera a dva synové (třetí je údajně na frontě) mají výrazné, árijsky působící paruky, ale jakmile postupně z instalovaného obrazu zmizí, spustí syn Walter v podání Vojtěcha Hrabáka známý hit skupiny Brontosauři Na kameni kámen a vše se postupně začne bortit. Nejprve probíhá dětský spor a sourozenecké pošťuchování mezi Walterem a jeho mladším bratrem, kterého hraje František Bouzek příjemně nenuceně, a pak nastupuje na scénu jediný element zvenčí. Walterův kamarád, a jestli si dobře vybavuji tak i spolužák, Edmund v podání Václava Marholda, který si tak do svého výčtu divadelních rolí může připsat další potrhle dekadentní bytost vzbuzující však divákův zájem nejen kvůli své výstřednosti, ale také díky bezprostředně působícímu podání. Ve scéně, v níž se Walter a Edmund setkávají, je zobrazeno jednak Walterovo nejisté rozkročení mezi dospíváním a dospělostí, ale také Edmundův svod k volnomyšlenkářskému životu. Edmundova dekadentní jinakost je zde zobrazena díky dívčímu vzhledu možná až příliš zřetelně, ale především výborná souhra mezi Vojtěchem Hrabákem a Václavem Marholdem i z této scény vytěžuje maximum. Možná je škoda, že Marholdův Edmund už příliš prostoru nedostane a je spíše jen symbolem netolerance starší generace k menšinám.

Vrcholem představení je však scéna mezi Walterem a jeho otcem. Zde se naplno projevuje hlavní střet, kdy Walterova touha jít studovat na zemědělce, k čemuž však potřebuje otcův souhlas, naráží na zcela odlišné vidění synovy budoucnosti z pozice nesmlouvavého rodiče, jehož výchova nadřazuje promítání svých představ z pozice síly nad přáním potomka svobodně rozhodnout o vlastních životních cestách. Tedy rodinný konflikt je starý snad jako lidstvo samo. Tvůrci jej pojali v duchu komediální nadsázky, čemuž nahrává už samotný fakt, že Walterovým snem je zrovna touha stát se zemědělcem, zatímco jeho otec pracuje v bance. V dnešní době, kdy se společnost začíná, pokud už se tak nestalo, čím dál tím více rozdělovat, přičemž na jedné straně je ušlechtilost a na druhé buranství, inscenátoři vtipně naznačili, že profese v tomto rozřazování nehraje roli. Tato scéna pak přechází chvílemi až do grotesky, které vévodí suverénní zapojení obecenstva do děje Janem Jankovským. Interakce se však nemusí diváci bát. Jedná se o překvapivě přirozený přechod z dění na jevišti do hlediště. A v mnou viděné repríze nenaplnil náročné požadavky Jana Jankovského ani režisér Vojtěch Bárta v pozici diváka, takže není ostuda být chvíli středem pozornosti a stejně na účinkující nevyzrát.

Nastolená nadsázka pak však vydrží až do konce představení, což je myslím škoda, protože je tím částečně upozaděno vyznění celé hry. Přibývá symbolů, dochází na nahotu, německou hudbu, hru barev, patlání nějakého bahna po těle, a tím vším je druhá polovina inscenace i její finální scéna, na které odkazuje název dramatu, poměrně silně překombinována. Daleko více má sílu například odhazování paruk než nepříliš obhajitelná nahota, což dokládá, že nad formou se jistě dalo ještě přemýšlet. Přesto má Otcovrah z několika hledisek silný potenciál a rozhodně stojí za zhlédnutí. Jedním z možná nechtěných témat, které hra obsahuje, je život v uzavřené komunitě, v tomto případě rodině. Jelikož i samotný vznik inscenace ovlivnila pandemie a nechtěné uzavření se společnosti do karantén, má tato skutečnost jednoznačně současný tón. Rovněž potlačování individuálních svobod dost možná nabývá na aktuálnosti, a tak je rázem nenápadný boj uvnitř rodiny o vývoj studia potomka napsaný před sto lety celospolečenské podobenství. Tato témata jsou však zbytečně rozdrobena celou řadou jiných a jako celek je tak Otcovrah méně vyrovnaný než jako například zmíněné Zmrzačení a inscenace tím zbytečně ztrácí na síle.

Jak bývá v Divadle X10 zvykem, inscenace zaujme po herecké stránce. Vedle vnitřní nejistotou zmítaného hlavního hrdiny, jemuž nechybí příjemný mix zpupnosti a svobodomyslnosti, zaujme především otec, jehož výtečné přechody z absolutní přísnosti a despotismu v neúspěšnou snahu o lidskou tvář snad jen zakalí krátký alkoholický výstup, dle mě zbytečně ubírající na panovačnosti postavy. Jestliže jsem tímto i výše pochválil trojici Vojtěch Hrabák, Václav Marhold a Jan Jankovský a ocenil i bezprostřednost Františka Bouzka u dvojice dámských postav mám zcela protichůdné dojmy. Lucie Roznětínská je jako matka představitelkou loajální poslušnosti, oddanosti a zcela pochopitelně tak na sebe nestrhává pozornost, byť jí tvůrci vybavili nelidsky gigantickým pozadím. O to více však nelze přehlídnout, když projeví svoji vlastní vůli. V průběhu představení nejprve pouze pokud není nablízku její manžel a ve finále sice opět možná lehce zbytečným zobrazením Oidipovského komplexu, ale mistrně zahraném. Jak se z poddajné matky stala uhrančivá žena, to jsem tedy žasl. Bohužel druhá ženská postava, sestra Waltera v podání Magdaleny Kuntové, zůstane nenápadná po celou dobu hry. Pominu-li chvíle, kdy se po jevišti pohybuje s hlavou Mickey Mouse, což jednoduše přehlédnout nelze. Nemyslím si, že by to byla chyba Magdaleny Kuntové, ale můj dojem je ten, že její postava ve hře působí jako určitý nepříliš zajímavý dílek vykreslení situace v jedné rodině, bez kterého by se představení obešlo.


Otcovrah je více než solidní inscenace, jejíž obsah vzbuzuje diskuzi, což je jednoznačně klad většiny tvorby uváděné pod hlavičkou Divadla X10. Na jedné straně snaha o volnost, bránění se vlivu zvenčí, prosazení vlastního názoru a odhodlání vzít na sebe riziko dopadu svého rozhodnutí. A na straně druhé to, co vyjmuli tvůrci z knihy Tekuté zlo Zygmunta Baumana a Leonidase Donskise a uvedli v programu k představení. Jednou větou: „Žijeme ve světě bez alternativ." Jsem rád, že v rámci divadla toto stále ještě neplatí, byť se o to zástupci většinové společnosti stále více nepokrytě snaží. Alternativa existuje a v ta v Divadle X10 silně promlouvá každou novou hrou. I přes výhrady je Otcovrah dobrá inscenace a její vznik má své opodstatnění.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu
[Editovat tento článek]


Opravdu smazat


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.