Zuza Ferenczová na českých jevištích příliš známá není. Nicméně její hra Babyboom získala první místo v soutěži Dráma 2010, a ta se teď se značným zpožděním představuje českým divákům. Nastudování tohoto díla slovenské autorky věkově spadající do tzv. „Husákových dětí“ se několik let po jejím přečtení ujal další zástupce této generace režisér Ondřej Sokol. Takovým mostem mezi touto československou dvojící se pak stal herec Václav Šanda, který hru Ondřejovi Sokolovi doporučil, ale především překladatelka a dramaturgyně Kateřina Popiolková, jež jako představitelka generace výrazně mladší ji řekl bych upravila i pro diváky, jichž se obsah hry bude týkat možná až osobně, jelikož celý děj se odehrává v porodnici v časech těsně před příchodem potomka na svět.

Autorka dodržela Aristotelovu myšlenku tří jednot, což znamená, že Babyboom se odehrává na jednom místě, během jednoho krátkého časového úseku a děj je jednotný. Společně se třemi páry a jednou zdravotní sestrou se tedy divák podívá 25. prosince do předsálí porodnice. Vánoční atmosféru občas připomene umělý sníh, cukroví v krabičce, a i zvukový záznam notoricky známé pohádky. Jinak ale cítíme spíše všudypřítomné napětí a zvláštní bezčasí, protože tenhle časový úsek asi rodiče nemají za ten nejkrásnější v době očekávání.

Pár Katky a Rosomáka tvoří Sandra Černodrinská a Viktor Zavadil. Zatímco ona po dítěti touží, její partner byl do této situace vmanipulován a cítí se zřejmě oprávněně zmaten. Na jedné straně je tu tedy žena, jejíž přání je nejen mít dítě, ale i skrze tuto skutečnost si k sobě upoutat konkrétního muže. Mateřské pudy nechává proudit prozatím spíše směrem ke svému druhovi, kterého opečovává skrze mobil, přičemž samotnou přípravu na porod bere povrchně. Z páru je cítit nešťastnost a nepříjemná naděje, že by budoucí dítě mohlo tyto fatální neshody zakrýt, protože odstranit určitě nikoliv. Muž na straně druhé si jednoduše neví rady, jak se k celé věci postavit.

Dvojice Rybalenka a Štěpka, kterou hrají dva nováčci na scéně Činoherního klubu, a sice nedávná absolventka DAMU Romana Widenková a stálice Divadla Petra Bezruče Jakub Burýšek, jsou mladí lidé, kteří žijí zodpovědným ekologickým životem a na novou roli rodičů se připravili s největší soustředěností. Nenechali nic náhodě, ale stěny porodnice mají evidentně silnější moc.

Poslední pár ztvárnili naopak stálice zdejší scény Lucie Žáčková a Jan Hájek. Jejich Gábi a Tomas se pohybují spíše na prahu porodnice, jelikož na jedné straně obavy a hysterie budoucí matky a na straně druhé uklidňující a ochranitelský pud nastávajícího otce mezi ně staví těžko překonatelné hranice. Jejich vztah je dramaticky ještě upraven zásahem, že se jedná o celospolečensky známý pár nebo tedy minimálně Gábi je populární herečka prožívající své těhotenství i na stránkách časopisů.

Zatímco posledně zmíněný pár si tak trochu hraje ve vlastní inscenaci, ty první dva jsou promíchány stylem, že ženy v očekávání jsou společně v předsálí a budoucí otcové nemilosrdně drženi v čekárně. Pojítkem je pak postava zdravotní sestry Lesany v příjemně apatickém pojetí Markéty Stehlíkové. Její věcnost pak v kombinaci s unaveností drží představení v realistické rovině. Zde zmíním ještě práci Adama Pitry, jehož scéna je maximálně funkční i věrohodná. Naprosto bez potíží se tak herci mohou na jednom jevišti ocitnout na balkóně porodnice, ve zmíněném předsálí, čekárně, toaletě i před budovou, což dokresluje vtipně zaparkovaný skelet automobilu, kolem něhož se pohybuje dvojice v podání Lucie Žáčkové a Jana Hájka. Nenápadně podtrhují charaktery postav i kostýmy Kataríny Hollé. Zatímco dvojice ekologicky smýšlející má na sobě evidentně nevýrazné oblečení, nechtěný otec svým zevnějškem potvrzuje svoji nedospělost a společensky výše postavený pár jako kdyby přijel přímo z večírku.

Vtipně jsou napsány především dialogy, které se často nesou v duchu, že ačkoliv každý k někomu promlouvá, vlastně si ve finále hovoří jen sám se sebou a ujasňuje si tím svoji situaci, uklidňuje se, stresuje nebo se snaží prosadit své postavení jako jediné správné. Za vším tím je cítit obrovská a pochopitelná nejistota. I vzhledem k rozdílnosti postav, kdy dva mužské protipóly na sebe narazí v čekárně a jejich dámské polovičky zase v předsálí, je zde dostatek prostoru ke komickým situacím. Navíc další humor přináší do hry žoviální Gábi ve výtečném provedení Lucie Žáčkové. Tempo představení tak během prvních dvou třetin běží svižně, čemuž napomáhají i rychlé scénické střihy a nevtíravá hudba Milana Pastyříka, která mi vzdáleně připomněla motiv z inscenace Zrada, jež jest na repertoáru Činoherního klubu již devět let.

Ačkoliv se tvůrci ke konci představení nebojí využít i vážné chvíle, přeci jen hra spěje ke svému vyústění tak nějak svévolně. Nenabízí žádný překvapující zvrat. Ten jediný je až žalostně dramaticky nevyužit a inscenace se tak vlastně jen dohrává. Sice je pravdou, že si divák může i leccos odnést, pochybuji však, že by to bylo něco vážnějšího. Ondřej Sokol v Babyboomu dokazuje, jak silný je v dialozích, ale chybí závěrečný tah na branku, který mu byl vždy blízký. Možná je to i tím, jak v programu přiznává, že sám situace v porodnici v roli otce nebývale prožíval a nechtěl tak onen zázrak nijak narušit. Na divadle by však dramatičtější zásah inscenace zasluhovala.

Příslibem spíše do budoucna může být obsazení inscenace. V programu k představení Ondřej Sokol přiznává, že hledali hru pro konkrétní herce, jelikož se snaží v divadle vybudovat stálejší soubor. Pokud by se to týkalo i Jakuba Burýška, byl bych neskonale nadšen, protože si myslím, že by mohl vyrůst v oporu Činoherního klubu. Už v Babyboomu z minima vytřískal maximum, takže v nějaké zásadnější roli by se mohlo jednat o onu pověstnou trefu do černého.

Babyboom je určitě povedená inscenace, která má ambice být hojně navštěvovaná po dlouhá léta. Už jen kvůli tématu, které se týká vlastně všech. Když pominu fakt, že jsme téměř všichni porodnici zažili na začátku svých životů, pak se s porodem svých dětí setkala či setká přirozeně většina z nás. A i ti, jichž se tato skutečnost netýká, jsou s ní často konfrontováni. Postavy, které jsou vykresleny úmyslně přehnaně pak připomínají, že možností, jak se kdo s tímto životním zlomem vypořádá je celá dlouhá řada.

Osobně však vnímám Babyboom z větší části jako laskavý a nenáročný divadelní pop. I ten je zřejmě potřeba mít na repertoáru, ale odvahu použití větší dramatičnosti bych přeci jen uvítal. Rozumím, že skladba textu to pravděpodobně neumožňovala, ale téma přímo nabízelo jít více do hloubky, tnout do živého, dostat do diváků více emocí nebo alespoň charaktery postav více rozvést, aby nepřipomínaly modelové osobnosti. Koneckonců jedna věta nejmenované divačky: „A co se ti na tom nelíbilo, vždyť já se smála.“ hovoří za vše. Přičtu-li k tomu závěrečnou píseň, která jako kdyby vypadla z „plážových romantických komedií“, nedivím se, že jsem poztrácel silnější dojmy z představení již na schodech vedoucích z Činoherního klubu. Alespoň, že se v záznamu oné notoricky známé pohádky vrátila částečně na tuto scénu Libuše Šafránková.