Současný ruský dramatik Ivan Vyrypajev je tuzemskému divadelnímu návštěvníkovi poměrně dobře znám. Jeho hry se hrály na jevištích napříč republikou, přičemž jedna z těch nejuváděnějších s názvem Iluze je nyní k vidění u spolků Kašpar a OLDstars. Text dramatika, jehož popularita je větší v Evropě než v jeho rodném Rusku, s názvem Nesnesitelně dlouhá objetí měl premiéru v listopadu 2019 ve Švandově divadle pod hlavičkou divadelního souboru Distheatranz. Složité období uvádění během řádění čínského viru nakonec vyústilo tím, že inscenace byla převedena do prostoru, který využívá Divadlo X10, byť tedy pravé důvody stěhování neznám. Z čistě technického pohledu mě tato změna mrzí, neb komorní studio Švandova divadla mohlo představení držet více pohromadě. To se ale nedozvím, jelikož jsem jej navštívil právě v Divadle X10.

 Divadelní spolek Distheatranz je soubor nedávných studentů DAMU. Pod jejich hlavičkou vznikla již inscenace Proces a pozoruhodné bylo nastudování imerzního představení Lístky, prosím, byť tedy uváděné nikoliv pod tímto spolkem stejně jako Přelet nad kukaččím hnízdem, který tito tvůrci uvedli v Divadle Disk. V každém případě se jedná o zajímavé generační uskupení, a doufám že zůstane pohromadě i nyní, kdy již jeho členové mají různá divadelní angažmá.

 Režisér Vít Malota si v případě Vyrypajevova textu nevybral jednoduchou předlohu. Ačkoliv podle synopse k představení by se mohlo zdát, že se jedná pouze o konverzační hru se čtyřmi postavami současné mladé generace a se zápletkami hodnými sitcomu, zdání klame. Ano, kvarteto osob tvoří mladí lidé nacházející se v jakémsi duševním vakuu a úpěnlivě hledající sebe sama a své postavení v současné společnosti, což jako výchozí bod může rozehrát jakoukoliv i třeba jen banální hru, ale Vyrypajev zde ukazuje, že má cit jednak pro vytříbenost charakterů, ale dokáže působit i na touhy jednotlivých postav. V konečném součtu tak sice sledujeme zdánlivě náhodná chování, ale jako kdybychom cítili, že existuje i nevyřčený cíl, po němž všichni prahnou.

 Divák se nejprve ocitá v New Yorku a postupně se seznamuje s jednotlivými postavami, jejichž osudy se přirozeně budou následně všelijak proplétat. Charlie je mladý muž zřejmě nesžit se svojí novou manželskou rolí. Absence přátel a náhodná nevěra se sice mohou zdát jako klišé a orná půda pro budoucího ztracence, ale definitivní knock-out dostává Charlie v podobě nevědomí a následném zjištění chtěného potratu, který podstoupila jeho žena Monika. Ta je na pokraji zhroucení, čemuž ještě přidá Charlieho mezikontinentální útěk. Tuto dvojici tvoří Tomáš Weisser a Anežka Šťastná. Nutno dodat, že psychicky vyhrocené pasáže dokážou ve svých postavách ztvárnit velice přesvědčivě, byť tedy spíše každý odděleně. Druhý pár Emmi a Čecha Kryštofa hrají Marie-Luisa Purkrábková a Samuel Toman. Jelikož se jedná o sexuálně uvolněnou ženu se sklony minimálně k nymfomanii a nezkušeného veganského cestovatele, což se může zdát jako poměrně nesourodá dvojice, je zde prostor i pro humorné části představení. Ovšem jen do doby, než i v tomto případě dojde k určitému tragickému zlomu. Zatímco ze Samuela Tomana je cítit jistota v komických rovinách, Marie-Luisa Purkrábková svým pojetím, při němž diváka pouští jen k tělu, ale nikoliv do něj, dodává Emmi jedinečný punc záhadnosti a komplikovanosti. Protože jsem ji viděl před lety ve one-woman představení Jordan, vím, že není náhoda, když dokáže nitro postavy ventilovat v příhodných dávkách, tak aby byl divák v napětí i očekávání, co bude následovat.

 Režisérsko-dramaturgická dvojice Vít Malota a Kateřina Studená v první polovině představení vedou herce pevně a je znát i jasný záměr, jak a kam inscenaci chtějí směřovat a dovést. Příjemná je živá hudba v podání Anny Doležalové a Tomáše Zápotockého. Nepříliš náročná scénografie Zuzany Štěpančíkové pak žel trochu podtrhuje změnu prostoru, kde se hra uváděla a kde se uvádí nyní. Větší smysl některých rekvizit, jakými je například lampička či akvárium, by zřejmě v komornějším prostředí vynikal lépe. Ovšem jinak je strohost scény postačující, jelikož v druhé polovině představení už jdou tvůrci čistě po textu, čímž jsme se žel tak trochu rozešli. Do zajímavě rozvinutých charakterů totiž přichází magie, která mě neučarovala. A to vlastně myslím zcela realisticky, neboť z psychologického dramatu se stává zvláštně pojatá ezoterická hra. Otěže hry přebírají vnitřní hlasy a skutečným pánem děje je osud. 

 Nemohu upřít tvůrcům nejen snahu, ale i kvalitní provedení. Především charaktery dámských postav byly zahrány s mimořádnou intenzitou, ale uznání si zaslouží i ostatní. Postupem času se mi sice zdálo, že síla inscenace odchází a režisérský tandem se vyčerpal v úvodní polovině, ale dost možná jsem jen byl zklamán, že mě na rozdíl od postav neobjal všechápající vesmír. Ačkoliv bezprostředně po zhlédnutí představení jsem měl specificky nepopsatelné pocity, což pravděpodobně byl autorův záměr a snad i lidí ze spolku Distheatranz, poblíž poletující katarze mě ale minula a vzdalovala se tak rychle, že již druhý den z ní zbyly pouze milé vzpomínky.