Nesnesitelně dlouhá objetí

65%

Všechno do sebe zapadá.

Potenciál scény byl využit na 110%. Líbilo se mi velmi zdařilé předělení prostoru pomocí rekvizit, které jasně charakterizovaly jednotlivé prostory. Lightdesign využíval i lampičky u postelí. Hudební duo se výrazným způsobem zasloužilo o budování atmosféry (živý doprovod). Herci mě svými výkony zasáhli, nejvíc se mi líbil Samuel Toman v roli Kryštofa. První polovina byla nabitá a cítila jsem z ní energii a velký potenciál (nechyběl vtip, silný děj, emoce). Druhá polovina ale více filosofovala a zpomalení tempa a rozvláčnost rozklížila moji pozornost. Oocenila jsem práci s prostorem.

Ivan Vyrypajev je nejvýraznější osobností ruského "nového dramatu", ceněný i mimo Rusko, a často inscenovaný v Čechách. Nesnesitelně dlouhá objetí patří k novějším hrám psaným na zakázku evropských divadel. Jímavý obraz o setkání čtyř mladých lidí z různých koutů světa hledajících smysl své existence a snažících se překonat citovou vyprázdněnost. Děj nabývá postupně stále více psychadelické formy, až na hranici srozumitelnosti. Mé první setkání s "off" souborem Distheatranz, mladí neokoukaní talentovaní herci, nápaditá režie a citlivý hudební doprovod dvěma muzikanty. Bravo.

Bolestně krásná veganská inscenace na pomezí života a smrti, po které bych nechtěl uklízet jeviště a čistit kostýmy. Hraje se o hledání smyslu, o bolesti života a o lásce taky. A je to divadlo poezie ve třetí osobě - neosobní, a přece tolik intimní a živočišné. Kluky a Anežku Šťastnou znám už z Kafkova a Vítkova Procesu, Marii-Luisu jsem viděl prvně, všichni byli skvělí. A bavili mě muzikanti a způsob, jakým žili s inscenací.

78 %

Plný počet, který bych dala při prvním a druhém pohledu na scénu, mi během hry pokazil pocit snahy využít každou potenciální rekvizitu a prostor jako nějaký symbol či efekt. Nevím, jestli to soubor udělal touhou dovést inscenaci k dokonalosti, nebo to tam prostě patřilo a jen mně to přišlo dosazené. Vše totiž už vystihovala samotná hra a působení herců. Se slzou v oku ubírám pár procent za dějovost, která se mi zdála tak nějak stále v jedné rovině. Naštěstí zde bylo stále na co koukat a neubralo to tolik na mé pozornosti. Doporučuji inscenaci všem, kteří chtějí vidět pěkný kousek.

Dobrý!!!

65%

Všechno do sebe zapadá.

Potenciál scény byl využit na 110%. Líbilo se mi velmi zdařilé předělení prostoru pomocí rekvizit, které jasně charakterizovaly jednotlivé prostory. Lightdesign využíval i lampičky u postelí. Hudební duo se výrazným způsobem zasloužilo o budování atmosféry (živý doprovod). Herci mě svými výkony zasáhli, nejvíc se mi líbil Samuel Toman v roli Kryštofa. První polovina byla nabitá a cítila jsem z ní energii a velký potenciál (nechyběl vtip, silný děj, emoce). Druhá polovina ale více filosofovala a zpomalení tempa a rozvláčnost rozklížila moji pozornost. Oocenila jsem práci s prostorem.

Ivan Vyrypajev je nejvýraznější osobností ruského "nového dramatu", ceněný i mimo Rusko, a často inscenovaný v Čechách. Nesnesitelně dlouhá objetí patří k novějším hrám psaným na zakázku evropských divadel. Jímavý obraz o setkání čtyř mladých lidí z různých koutů světa hledajících smysl své existence a snažících se překonat citovou vyprázdněnost. Děj nabývá postupně stále více psychadelické formy, až na hranici srozumitelnosti. Mé první setkání s "off" souborem Distheatranz, mladí neokoukaní talentovaní herci, nápaditá režie a citlivý hudební doprovod dvěma muzikanty. Bravo.

Plný počet, který bych dala při prvním a druhém pohledu na scénu, mi během hry pokazil pocit snahy využít každou potenciální rekvizitu a prostor jako nějaký symbol či efekt. Nevím, jestli to soubor udělal touhou dovést inscenaci k dokonalosti, nebo to tam prostě patřilo a jen mně to přišlo dosazené. Vše totiž už vystihovala samotná hra a působení herců. Se slzou v oku ubírám pár procent za dějovost, která se mi zdála tak nějak stále v jedné rovině. Naštěstí zde bylo stále na co koukat a neubralo to tolik na mé pozornosti. Doporučuji inscenaci všem, kteří chtějí vidět pěkný kousek.

Bolestně krásná veganská inscenace na pomezí života a smrti, po které bych nechtěl uklízet jeviště a čistit kostýmy. Hraje se o hledání smyslu, o bolesti života a o lásce taky. A je to divadlo poezie ve třetí osobě - neosobní, a přece tolik intimní a živočišné. Kluky a Anežku Šťastnou znám už z Kafkova a Vítkova Procesu, Marii-Luisu jsem viděl prvně, všichni byli skvělí. A bavili mě muzikanti a způsob, jakým žili s inscenací.

78 %

Dobrý!!!

Bolestně krásná veganská inscenace na pomezí života a smrti, po které bych nechtěl uklízet jeviště a čistit kostýmy. Hraje se o hledání smyslu, o bolesti života a o lásce taky. A je to divadlo poezie ve třetí osobě - neosobní, a přece tolik intimní a živočišné. Kluky a Anežku Šťastnou znám už z Kafkova a Vítkova Procesu, Marii-Luisu jsem viděl prvně, všichni byli skvělí. A bavili mě muzikanti a způsob, jakým žili s inscenací.

78 %

Ivan Vyrypajev je nejvýraznější osobností ruského "nového dramatu", ceněný i mimo Rusko, a často inscenovaný v Čechách. Nesnesitelně dlouhá objetí patří k novějším hrám psaným na zakázku evropských divadel. Jímavý obraz o setkání čtyř mladých lidí z různých koutů světa hledajících smysl své existence a snažících se překonat citovou vyprázdněnost. Děj nabývá postupně stále více psychadelické formy, až na hranici srozumitelnosti. Mé první setkání s "off" souborem Distheatranz, mladí neokoukaní talentovaní herci, nápaditá režie a citlivý hudební doprovod dvěma muzikanty. Bravo.

Všechno do sebe zapadá.

65%

Potenciál scény byl využit na 110%. Líbilo se mi velmi zdařilé předělení prostoru pomocí rekvizit, které jasně charakterizovaly jednotlivé prostory. Lightdesign využíval i lampičky u postelí. Hudební duo se výrazným způsobem zasloužilo o budování atmosféry (živý doprovod). Herci mě svými výkony zasáhli, nejvíc se mi líbil Samuel Toman v roli Kryštofa. První polovina byla nabitá a cítila jsem z ní energii a velký potenciál (nechyběl vtip, silný děj, emoce). Druhá polovina ale více filosofovala a zpomalení tempa a rozvláčnost rozklížila moji pozornost. Oocenila jsem práci s prostorem.

Dobrý!!!

Plný počet, který bych dala při prvním a druhém pohledu na scénu, mi během hry pokazil pocit snahy využít každou potenciální rekvizitu a prostor jako nějaký symbol či efekt. Nevím, jestli to soubor udělal touhou dovést inscenaci k dokonalosti, nebo to tam prostě patřilo a jen mně to přišlo dosazené. Vše totiž už vystihovala samotná hra a působení herců. Se slzou v oku ubírám pár procent za dějovost, která se mi zdála tak nějak stále v jedné rovině. Naštěstí zde bylo stále na co koukat a neubralo to tolik na mé pozornosti. Doporučuji inscenaci všem, kteří chtějí vidět pěkný kousek.