Česká spisovatelka Natálie Kocábová se po více než pěti letech vrací na česká jeviště. Respektive její text. Po zdařilé černé komedii Pohřeb až zítra uváděné ve Švandově divadle, která měla shodou okolností derniéru koncem minulého roku, je tak možné se s další původní českou hrou této autorky seznámit tentokráte v pražské La Fabrice. Novinka s názvem Slávy dcery však neodkazuje na známou básnickou skladbu Jána Kollára, nýbrž se jedná o tragikomickou sondu do vztahů otce se svými čtyřmi dcerami. Ona hlava rodina se totiž jmenuje Sláva Max a jeho celý život byl zasvěcen klaunství.

Ačkoliv se jedná o výpověď evidentně dominantního otce, není na první pohled dost možná tolik autobiografická, což by se s ohledem na jméno autorky nabízelo. Hra však byla psána pro Vandu Hybnerovou, která se ujala kromě jedné z rolí i režie. Osobu Borise Hybnera jistě může Sláva Max připomínat, nicméně i vzhledem k další účinkující Anně Polívkové a konečně i ztvárnění postavy otce Lubošem Veselým, zdá se, že byl předobrazem spíše jiný slavný český klaun. To vše je ale konečně celkem jedno. Podstatné je, že téma a z něho vycházející hra má na čem stavět, což je také z představení patrné po celou jeho dobu.

Představení začíná možná překvapivě smrtí Maxe Slávy, a především zajímavou formou její prezentace, jak se o tomto zesnutí dozvědí všechny čtyři dcery najednou, ač každá zvlášť. Poté co následuje víceméně jen klaunská vsuvka v podání Luboše Veselého, může se divák detailněji seznámit se všemi dámskými postavami. Představení totiž dostane formu road movie, jelikož dcery odjíždějí vlakem za údajnou poslední láskou jejich otce, Almou. V následující scéně, kdy se dámy setkají ve společném kupé, je pak znát cit Natálie Kocábové pro břitkou konverzaci, kterou se podobně prezentovala i v Pohřebu až zítra. Tomu napomáhají rozličné charaktery dcer, jejich podání a vzájemné konfrontace, za nimiž větříme jejich vztahy nastavené již z minulosti, ať už dětství, dospívání, tak i dospělosti, kde se jejich cesty přirozeně rozešly.

Nejstarší Martu hraje Barbara Lukešová. Její upjatá žena má na první pohled ke svému otci, tak jak jej postupně divák poznává, nejdále. Ovšem její pozvolné odkrývání masky patří k tomu po psychologické stránce nejlepšímu, co Slávy dcery nabízí. Ironickou a cynickou Lindu pak servíruje divákům Vanda Hybnerová, která zajímavě kombinuje nejasné ukotvení své postavy. Zdárně jí pak sekunduje Anna Polívková jako Anežka. Její umělkyně má svojí až bohorovností také zajímavý charakter a vzhledem k postavě zesnulého otce je celkem pochopitelné, že alespoň jedna ze čtyř dcer má tvůrčí potenciál. Nejmladší je pak Alžběta v podání Marie Štípkové, která působí nejvíce odcizeně od svých sester. Zda je její izolovanost způsobena právě probíhajícím novým mateřstvím nebo rolí nejmladšího člena rodiny těžko říct. Rozhodně i ona má potenciál v průběhu představení dočkat se určitého očistného procesu, ke kterému tak trochu předvídatelně všechny dcery Slávy Maxe směřují.

Stěžejnímu tématu je v inscenaci výrazně pomoženo jednotlivými rozhovory, které postupně každá z dcer se svým otcem vede. Zde se v představení také nejvíce dotkneme vážnosti a síle zřejmě původního záměru tvůrců. Kromě toho jsou tyto scény výrazně doplněné působivě podanou pohybově výtvarnou složkou. Potíž však nastává, že jako celek se příběh poměrně záhy rozpadá, jelikož trochu nepochopitelně je často jízda čtyř dcer prezentována nepříliš vypovídající mejdan. Potřeba hru oživit a zrychlit se pak pokouší video dotáčky a lacině prezentované figury Luboše Veselého. Teď nemám namysli jeho Slávu Maxe, ale průvodčího, hasiče nebo servírku. Inscenace tím sklouzává k nijak přesvědčivé grotesce. A také celkem dobře podaný situační humor se brzy stočí k osvědčenému schématu, kdy si ženy pod vlivem alkoholu stěžují na mužské pokolení. Možná je v tom ale záměr a odkaz právě na postavu jejich otce, který si evidentně s partnerskými vztahy také příliš hlavu nelámal.

Slávy dcery sice potenciál má, ale žalostně zde schází dramaturgický zákrok. Nevím, jestli jím měla být účast Jakuba Čermáka, který je uveden v programu jako asistent režie nebo se toho chtěla zhostit režisérka Vanda Hybnerová, nicméně jí alespoň v tomto případě více sedí herecká poloha. V situaci, kdy se představení dotkne i absurdního prvku je už hra definitivně rozkouskována a jako celek nedrží pohromadě. Pravdou je, že finále je vymyšleno hezky a nabízí spíše než dojetí či dokonce katarzi naději, že v průběhu repríz si bude hra více a více sedat a některé nedostatky odstraní.