Blog redakce i-divadla

Zamřížovaný salónek kolaborujících dam
vydáno: 30.12.2016, Lukáš Holubec

Martina Kinská ve Švandově divadle nastudovala svůj vlastní text a pod režisérskou taktovkou obratně vedla pět zajímavých hereček, ztvárňující neméně zajímavé ženy.

Už samotný námět či původní myšlenka v sobě skrývala obrovský potenciál. Podstatné bylo dát hře příběh, respektive se co nejvíce držet reálné historie, případně fabulovat uvěřitelně. A to jak u jednotlivých životních osudů, tak v nastalé situaci, kdy je všech pět dam pohromadě, což bylo jistě nejtěžším úkolem autorky.

Děj je zasazen, jak název napovídá, do pankrácké cely bezprostředně po konci druhé světové války. Scéna je úmyslně nedotažena, neboť síla vědomí, že se jedná o prostor, ve kterém se rozhoduje o dalším bytí či nebytí přítomných, nabývá v mnoha promyšlených detailech a situacích. V úvodu například hned při postupném pózování při pořizování vězeňských fotek, dále pak při scénách na primitivní toaletě nebo při hromadném uléhání ke spánku. Dobovou atmosféru dotváří, kromě samotných hereckých výkonů a oděvů, také autentické rozhlasové vysílání.

V cele se tedy postupně sejdou herečky Adina Mandlová a Lída Baarová, odbojářka Hana Krupková a další dvě postavy, jejichž totožnost je obestřena tajemstvím. V precizně napsaných a podaných dialozích se divák pomalu dozvídá kontroverzní průběh přežití jednotlivých postav během světového konfliktu. Jelikož si každá ze zúčastněných s nelidským režimem zadala, jedná se často o obhajobu svých postojů, které se jistě dají nazvat kolaborací, ale v určitých momentech též pouhým prostředkem k přežití.

Vezmeme-li všechny postavy po jedné, byť jedinečnost celé inscenace je právě v jejich setkání a jednotlivém obviňování či obhajování, uvidíme Adinu Mandlovou, které Klára Cibulková vdechla neuvěřitelnou suverénnost přecházející až do nadřazenosti, což je ovšem dáno jejím postojem především k druhé dámě, Lídě Baarové, kterou Réka Derzsi ztvárnila chvílemi jako hysterku, nicméně její určitá naivita je dost možná podložená pocitem jedinečnosti, kterou v ní živili čelní představitelé německé nacistické moci. Ačkoliv jejich vzájemné promluvy jsou jistě zajímavé, daleko více se o zmíněných herečkách dozvídáme z jejich prožívání strachů. Například z obavy veřejného lynče. Vzájemné konfrontace jsou vůbec tím nejpozoruhodnějším na celé inscenaci. Rozkrýváme tím i příběh dle mě nejzajímavější postavy, Hany Krupkové. Křehkost Evy Josefíkové, jež si s uchopením pomocnice československých parašutistů poradila mimořádně obratně, jakoby postupně neunesla její těžký osud. Příběh této odvážné bytosti, kterou však semlely hned dvě totality obzvláště krutým způsobem, by si jistě zasloužil samostatné představení. Jediná postava, která nemá reálný předobraz, je Židovka Julča. Andrea Buršová ji ukazuje jako oběť, ovšem jak je možné tušit z kontextu a atmosféry, ani osoba, která prošla koncentračním táborem, nemá čisté svědomí. Přibližně pak v polovině představení doplní vězeňkyně i tajemná pátá žena, jejíž odhalení vnese do hry nový rozměr. I Bohdana Pavlíková předvádí soustředěný výkon a kompletuje tak výtečnou souhru všech účinkujících.

Inscenace o vině, nevině, jejím vnímáním, odmítáním, obhajováním je jednoznačně povedená, byť v některých detailech můžeme cítit, že od skutečnosti se trochu odchyluje, ale otázky jsou položené a na tu nejzásadnější „Jakým způsobem představené ženy soudit?" si pak musí divák odpovědět sám. A něž odpoví, měl by se pořádně zamyslet. Ono zamyšlení podtrhává, a tím zdůrazňuje, naléhavost a aktuálnost celé hry.


Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.