Lebka z Connemary je prostřední část trilogie britského dramatika irského původu Martina McDonagha, jehož hry se v naší domovině uvádějí v hojném počtu. Režisér Jakub Špalek nastudováním tohoto kousku zkompletoval trojici her odehrávající se v malé irské vesničce Leenane, a ačkoliv se jedná o autorovo ucelené dílo, příběhy fungují sami o sobě, leč pozorný a znalý divák občas narazí na narážku odkazující na jinou část trilogie. Nicméně Špalkovo pojetí umocněné komorním prostředím Klubovny, v němž McDonaghova dramata Divadelní spolek Kašpar uvádí, potvrzuje, že má pro autoru poetiku a černý humor pochopení a dokáže divákovi zprostředkovat syrovou hru způsobem, v němž se přiměřeně pohybuje právě mezi tragikou postav i situací a humorem vycházejícím z drsného prostředí, ve kterém jsou jednotlivé vztahy mezi lidmi ostrouhané na dřeň a nikdo nikomu nic nedaruje.

Podobně jako u ostatních her z Connemarské trilogie jedná se i u Lebky z Connemary o inscenaci pro čtyři osoby. V úvodní scéně se divák seznámí svým způsobem s hlavní postavou Mickem Dowdem, vdovcem, jenž si sezónně vydělává hrobnickou prací. Nebyl by to však McDonagh, aby se nejednalo o něco extravagantního. Ve vesnici Leenane je totiž zvykem každých sedm let vyklízet hroby, aby měli noví nebožtíci své místo. A že se to ve hrách McDonagha mrtvolami poměrně hemží. Když zmíním, že tentokrát má dostat na starosti Mick vyklizení hrobu své manželky, o níž navíc někteří tvrdí, že její smrt nebyla úplně náhoda a v podezření je samotná postava Micka, je o zajímavou zápletku postaráno. Dále zřejmě není potřeba se pouštět do prozrazování děje, neboť autorovo proslulé vystavení příběhu s mnoha překvapivými zvraty, slibuje, že divákovi není prostřena jen obyčejná kriminální historka. Dalšími postavami jsou v Lebce z Connemary bratři Hanlonovi, z nichž starší Thomas pracuje u policie a nepříliš bystrý mladší Mairtin pomáhá s vykopáváním ostatků. Posledním do party je pak starší paní Maryjohnny, babička zmíněných sourozenců.

Malý, ale útulný prostor Klubovny, nabízí mimo jiné i možnost intimnějšího navázání vztahů mezi účinkujícími a diváky, což lidé z Kašparu běžně praktikují. Na herce tak narazíte například někdy za barem jako obsluhu a pravidelně také jako průvodce představením, jenž má úvodní slovo. V inscenaci Lebka z Connemary je tento prvek ještě umocněn faktem, že se po první scéně jeviště mění v hlediště a naopak. Součinnost diváků je zde nutná a možná i díky tomuto momentu má představení trochu snad až rodinnou atmosféru. Ač je scéna de facto minimální, je nápaditě funkční. Nejsem si však jist, zda změna pomáhá udržení napětí, stejně jako dynamice představení, které je navíc i z tohoto důvodu trochu zbytečně rozděleno přestávkou.

V první části představení se však kromě uvedení do děje v jeho počátku a nastavení zápletky na jejím konci vlastně nic moc neděje. Samozřejmě, že diváky nenechá v klidu všudypřítomný morbidní humor, ale pro mě byla překvapivá především plochost postav, což se nijak výrazně žel nezměnilo ani po přestávce, kdy přirozeně příběh vrcholí. Kromě policisty Thomase Hanlona v precizním provedení Jana Meduny, jehož charakter je příjemně nečitelný, jsou zbylé postavy na McDonagha zoufale statické. Jakub Špalek jim možná dává příležitost se alespoň prezentovat přitažlivým autorovým jazykem, ale to ani zdaleka nestačí. Tomáš Karger hraje Micka Dowda jako vyčpělého Clinta Eastwooda a jeho drsný postoj dost možná nezáměrně vzbuzuje úsměv. To Kristián Stolařík svého naivního a částečně prostoduchého Mairtina Hanlona hraje alespoň s roztomilou bezprostředností. Postava Maryjohnny v bezbarvém podání Jeleny Juklové je pak dle mě takřka jen do počtu. Tento prvek se však částečně projevuje i ve zbylých hrách Connemarské trilogie. V případě Lebky z Connemary je to ovšem nejvýraznější.

Stále přemýšlím, zda za mým z větší části nenaplněným očekáváním je spíše text nebo jeho zpracování. Mé přemítání samozřejmě není nijak podstatné, přesto jsem přesvědčen, že je Lebka z Connemary co do promyšlenosti zápletky, charakteru postav, ale i možnosti katarze nejslabší ze zmíněné trilogie. Především v porovnání s Kráskou z Leenane, kterou jsem ve zdejším prostoru viděl poměrně nedávno, a jež byla nastudována v podobném čase jako Lebka z Connemary, působí hra, o níž píši, trochu jako chudší příbuzná. Na jedné straně nechybí McDonaghův humor, více než solidní režie Jakuba Špalka, a nakonec i herci pravděpodobně diváky uspokojí, ale mrazivý pocit, který pravidelně při produkci z dílny Martina McDonagha dostávám, se tentokráte nedostavil. Lebka z Connemary zřejmě pobaví, zajistí vám snad i příjemný večer, ale alespoň v mém případě nedokáže nabídnout o mnoho více.