První letošní představení v KS Aréna se uskutečnilo teprve v sobotu 22. května, uvedena byla premiéra Shakespearovy tragédie MACBETH v režii uměleckého šéfa Ivana Krejčího. Slavnostní náladu -konečně divadlo na živo !- navodila i přítomnost hostů, překladatele Martina Hilského a ministra kultury Lubomíra Zaorálka. Zkontrolovaní a orouškovaní diváci sedící v hledišti v rozestupech byli plni očekávání, jak bude ztvárněn příběh královraha, jeho boje o moc, vzestup a pád. Nakonec byli odměněni vskutku mimořádně silnými dojmy a očistnou katarzí ze spoluprožitého dramatu krvavých vášní.

Inscenace je to temná a chmurná, černočerná. Diváky uvítá jeviště černé jako jáma, jen v popředí leží bílé umyvadlo s ručníkem jako symbol, jehož smysl se brzy vyjeví. I později je na scéně Milana Davida a Martina Šimka jen minimum rekvizit. Atmosféra je laděna nasvícením reflektory různých barev, zatímco jeviště zůstává černé, pouze ve scénách s druhým plánem prosvítá přes závěsy světlé pozadí po obvodu s postavami na čtyřech pohovkách. Kostýmy navržené Martou Roszkopfovou jsou rovněž černé, s ojedinělou bílou na začátku a na konci: taková je róba královny i kožich krále, ten se odlišuje od ostatních vystřiženou korunou. Kontrastem chladné černé a bílé je rudá barva krve, jíž jsou postavy potřísněny. Krve utržené v boji a poté při zločinech, která už z rukou smýt nejde. Dění podkresluje hudba Ondřeje Švandrlíka, ta je výraznější jen při exponovaných scénách.

Děj je soustředěn kolem skotského šlechtice Macbetha, udatného bojovníka odměněného a povýšeného králem Duncanem, poté podníceného k zákeřné královraždě naléháním své ženy a věštbou čarodějnic (ke třem ženštinám přidal Tomáš Vůjtek z Middletonem doplněné verze hry čtvrtou Hekaté, vládkyni temných sil). Už jako král likviduje všechny, kdo mu stojí v cestě, především přítele Banqua, jehož syn má být podle věštby příštím vladařem, neštítí se vraždit ani ženy a děti. Je pronásledován přízraky svých obětí, avšak zprávy o chystané válce proti němu zlehčuje, protože věštbu si vyloží tak, že je neporazitelný. Postupně se od něj skoro všichni odvrátí a královna zešílí. Hrad je podle věštby dobyt "pochodujícím lesem" a Macbetha dostihne trest z rukou Macduffa, muže "nezrozeného z ženy".

Role Macbetha patří k těm největším a nejobtížnějším v herecké kariéře Michala Čapky. Jeho hrdina je v boji nelítostný, ale s královraždou váhá, až jej přemůže touha po moci a pak propadne zlu a vrší zločiny. Rozmáchle gestikuluje a výrazně artikuluje, je halasný a horečnatě posedlý jakoby chtěl přehlušit nejistoty a strachy své postavy. Zlomí se až na samém konci pod tíhou poznání porážky. To lady Macbeth Petry Kocmanové je jiný formát, mluví tiše, ale důrazně, chladně, naléhavě a lstivě, je to ztělesněné zlo, které se nezastaví před ničím. Přecení však svou psychickou odolnost, krve na rukou se nemůže zbavit, vytratí se z dění a nakonec jen blouzní v noční košili a sáhne si na život.

Vojtěch Lipina jako Banquo využívá svůj komediální talent, s nímž podbarvuje dramatickou roli Macbethova druha i přízraku mrtvého. Macduff Josefa Kaluži je rovný, přímočarý muž milující rodinu, jejíž ztráta ho hluboce zasáhne, o to rozhodněji pak vystupuje. Král Duncan Vladislava Georgieva je stařec na invalidním vozíku a v papučích, v jeho projevu je cítit už jen setrvačnost unaveného vladaře. (Toto pojetí může být zábavné, avšak zeslabuje a znevažuje postavu). Z dalších postav vyniká Marek Cisovský v proměnách charakteru čtyř menších postav, o těch ostatních hercích lze říci, že přesně plní režijní zadání. Ovšem je třeba ještě zmínit tři zlověstné, krákoravé čarodějnice v přiléhavém saténu, jak je ztělesnily Alena Sasínová-Polarczyk, Renáta Klemensová j.h. a Zuzana Truplová. (Zato jejich velitelka Hecaté, ztělesněná Viktórií Pejkovou, je při jejich konání tak trochu přebytečná.)

MACBETH býval v Ostravě uváděn zřídka, teprve v poslední době častěji, v DPB roku 2007 a v NDM roku 2014. Je to sice hra prokletá a její provedení podle historie často přinášela smůlu i nehody, avšak hororová atmosféra příběhu královraha láká, rezonuje s náladami dneška, kdy jsme svědky bezohledného boje o moc (nejen) u nás. Tvůrci inscenace upravili text a volili temporytmus tak, že hra má dravý spád a napětí nedovolující diváka vydechnout. Tomu odpovídá i bezchybná souhra hereckého souboru. Výsledkem je inscenace v duchu dnešní dynamické doby, z těch dosud uvedených působí nejsilněji.