Začínám mít pocit, že již téměř není pohádky, kterou by Docela velké divadlo nezpracovalo. Je to samozřejmě špatný pocit, daný vzdálením se od dětského věku na světelné roky. Studnice moudrých pohádek je naštěstí nevyčerpatelná. Šípková Růženka je pohádkou, která se dočkala mnoha zpracování a podob, jedna je však zásadní – balet na fenomenální Čajkovského hudbu. Jelikož Docela velké divadlo rádo „baletí“ a často pracuje s výraznou výtvarnou a pohybovou stylizací, bylo to jasné východisko pro vlastní originální zpracování. Myslím, že není lepší edukativní trefy, když známý pohádkový děj doprovodí silná, emotivní a klidně i hřmotná (přesto pořád něžně lyrická) hudba ruského hudebního velikána. Malým divákům jméno Čajkovskij sice bude ukradené, ale je „jen“ pravděpodobné, že si řeknou, že to byla „krásná“ hudba. Tohle ani estetická výchova (pokud takový předmět v osnovách škol ještě existuje) nemá šanci zprostředkovat. Docela velké divadlo zkrátka nabízí ten správný kontext.

A nejen to. Metaforická postava zla (Bodláková víla) v závěru inscenace s divadelně sdělnou lehkostí ukáže, jak to se zlem ve světě prostě je (a že je dobré s tím počítat). Vůbec je to nádherná sekvence obrazů, jak ji litvínovští divadelníci vymysleli: Vysmívající se Bodláková víla proskočí jakoby nic trním do zámku, zhmotní se v obrovského vysmátého draka, ten je sice následně poražen a vše dobře dopadne, jenže Bodláková víla je tu s úšklebkem zas a proskakuje zdí zámku tam, kde tušíme radost a štěstí.

Druhá půlka zachraňuje slabší první. S výjimkou obrazu batolících se princezny a prince a zobrazení časového skoku v ději, je docela nudná. Začátek jako by byl až příliš svázaný s hudbou a choreografie musí hledat, jak co zaplnit. Jasně že členové souboru pracují s baletní šarží, která často je (s výjimkou Lenky Lavičkové – Bodláková víla a Jana Boušeho – Princ Kryštof) opravdu velmi nepřesná, ale režisér Galin ví, jak ošálit smysly. Takže třeba si nepřesností ani nevšimnete.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 60 %.