Dorazil jsem do Dlouhé na jedno z posledních uvedení scénické skici Ja malkáč podle „smutno-srandovinového“ románu slovenského autora Ľubo Dobrovody. Po zhlédnutí řádění „slovenské sekce DvD“ nechápu (i s přihlédnutím k zájmu, který inscenaci provází), proč se Divadlo v Dlouhé tohoto komorního kousku (uváděného ve foyer) po pár reprízách zbavuje a posílá ho do azylu Divadla v Řeznické.

Malkáč je jakýmsi pokusem o náhled do soužití jedné česko-slovenské rodiny očima pětiletého kluka koncem 60. let. Soužití je to šovinistické a mezigeneračně nesnášenlivé, groteskní i existenciálně napružené, ale kdoví, za co může duch doby a za co omezenost postav. Překotný styl vyprávění, který skáče ze situace na situaci bez přímé kontinuity a s jakýmsi dada řetězením, mě moc nebavil. A tak jsem si užíval řady groteskních exhibic Magdaleny Zimové, Petera Vargy, Martina Matejky a samozřejmě naducánkovského ztvárnění malkáče Martina Velikého. S minimem scénických prostředků a jen s využitím prostoru foyer Divadla v Dlouhé a jeho zákoutí. Jak chtějí tu účinnou „trojrozměrnost“ (tj. především pro příchody a odchody rozhádaných rodičů) řešit v Řeznické, je mi záhadou...

Pokud by však přesun prodloužil život této hříčce, je to dobrá věc. Vždyť projekty takto koncipovaných skic měly v Dlouhé původně dodatek „3x a dost“. Když se některá odehrála vícekrát, už sympaticky přesluhovala – a já ji tak stihnul vidět. Smysl a význam omezeného počtu uvedení pro pár diváků mi fakt unikal...

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 60 %.