Muzikál Spring Awakening (podle Wedekindova dramatu Procitnutí jara) v Městském divadle Brno má hodně zvláštní strukturu. Příběh se neodvíjí, děj uzavřený v kleci je demonstrován jako veřejný proces, herci demonstrují své postavy, jejich nevědomost, jejich štěstí, jejich tragédii. Připomíná to děsivou hru na to, co je také možné. Jistě ne sevřený životní styl ve jménu přežitých a morálku nikam neposouvajících tradic, tady jde o pocity, které jsou stejné tehdy i teď, když svět dospělých zapomene (nechce, neumí...) převést děti přes práh k tomu „velkému“ životu. Když se v těle cosi probudí a oni neví, co to je, Wedekind nezadržitelně směřuje děj k tragédii. Tak šílené, až vytváří precedens i pro dnešní stav morálky a nepřímo pojmenovává chaos dnešních náctiletých, oblbých dostupností všeho. Ale hrát to jako činohru? Aktualizovat tu spoustu archaických prvků? To by asi nefungovalo.

Jsme však v muzikálu! Zmíněné demonstrace plynule přecházejí do expresivního songového světa. Rocková kytara, bláznivé choreografie, herci řádí, jako by ten přetlak z upjatosti musel ven. Podle ukázek, co se dají na netu nalézt, je přitom docela zřejmé, jak tyto výstupy v brněnském provedení jsou proti „show“, které z toho dělali jinde, slabším odvarem. Jistě to bude záměr. Kdo zná styl práce Stanislava Moši a jeho dlouhodobý zájem zabývat se a divadelně zpracovávat různé podoby lásky, snad ani nesmí čekat důraz na atraktivnost podívané a estrádnější charakter bez přemýšlení nad tématem.

Vždy jsem byl unesen z hereckých výkonů souboru MdB, tentokrát jsem nucen udělat výjimku. Jistě, je tu autenticky procítěný a jedním slovem skvělý výkon Svetlany Slovákové v roli Wendly, také Jiří Mach (Melchior) je vždy zárukou zážitku pro diváka, v menší roli Elsy diváky svým výkonem opět uhrane Hana Holišová. Ale předvedené Vojtěchem Blahutou (takhle se hraje v Karlíně), Jakubem Uličníkem či Soňou Jányovou (oba nekoukatelné „tlačení na pilu“) se nerozpakuji řadit do kategorie „hrůzovýkonů“. Všechny dospělé postavy „v procesu“ ztvárňují jen dva herci. Správný tah. Jen kdyby oba představitelé, Zdeněk Junák a Irena Konvalinová, se pokusili ty různorodé postavy více odlišit. Tuším správně, že alternant Milan Němec s tím naopak vůbec nemá problém?

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 70 %.