4. prosince 2009 tomu bylo na den přesně, kdy se poprvé v prostoru, v němž posledních třináct let působí soubor Divadla v Dlouhé, hrálo divadlo. Večer to byl báječný a milý. Divadlo v Dlouhé slavilo prací aneb premiérou nové inscenace U Hitlerů v kuchyni. Autor této hry Arnošt Goldflam se poťouchle vysmívá všem těm malým Hitlerům kolem nás, ukazuje vývoj člověka postiženého géniem průměrnosti a jeho genezi do podoby směšné obludy. Na premiérové představení navázal bohatý raut, popíjela se archivní vína a o dobrou náladu se starala skupina sester Havelkových.

V sále se schylovalo ke slavnostnímu přípitku. Pár slov k významnému datu a historii divadla pronesla ředitelka Divadla v Dlouhé Daniela Šálková. Pak – alespoň mně – ztuhl úsměv. Na jeviště byl pozván Milan Richter, nechvalně proslulý radní přes kulturu z pražského magistrátu. Pronesl také pár slov. Přesněji: odpapouškoval text ze zdravice Pavla Béma, jako by byl jeho vlastní. Invenceprostý příspěvek ke slavnostnímu večeru doprovodil tradičním bezelstným úsměvem. Tento kazisvět, který svým diletantstvím a neodborností málem zlikvidoval značnou část pražské divadelní sítě a který nese odpovědnost za to, že i v těchto dnech opět kvůli průtahům s grantovým řízením řada divadelních subjektů vězí až po krk v absolutní nejistotě (za všechny jmenujme Pražské komorní divadlo, Ponec nebo Fidlovačku), si neodpustil ani medomatlavá slova, jak mu záleží na existenci a blahu kulturních zařízení ve městě. ...I o něm byla hra Arnošta Goldflama U Hitlerů v kuchyni. Manipulace, lži, politická přetvářka, jež by při oslabení síly demokracie ve společnosti pak nejsnadněji pracovaly s procesy ne nepodobnými jako v kafilerce. Brrr, víno mi zhořklo...

Ještě že tyjátr s tím zmetkem trval jen chvilku. Na přítomné čekala „světová premiéra“ aneb uvedení nikdy neuvedené Havlovy hříčky Hela, Ela a stop. Dámy Naďa Vicenová a Jaroslava Pokorná ve formě scénického čtení s chutí, ba přímo kouzelně, se zanořovaly do absurdní smyčky nudných, zato ctnostných životů dvou „hrdinek bez východiska“.
Po malé pauze přišlo ještě jedno překvapení. Herci Divadla v Dlouhé sehráli (po svém) vůbec první kus, který se na prknech v Dlouhé ulici hrál, tedy operetu Píseň pouště. Drobná potíž byla jen v tom, že se k této operetě dochovalo libreto (ne nepodobné Cimrmanovu Prosu) a texty, ale nikoli hudba. Tu si pod dirigentskou taktovkou (doslova) režisérky Hany Burešové dodali herci sami. Těžko popisovat dadaistické řádění herců s náběhy do voicebandu, možná i skutečné operety. Nejvíce v každém případě přítomné rozesmáli (rozchechtali?) Madla Zimová, Helena Dvořáková, Miloslav König, Čeněk Koliáš a Martin Matejka.
Foyerový šmírák dále zaznamenal, jak ve foyer na tanečním „parketu“ Miroslav Hanuš provedl Lucku Pernetovou z Městských divadel pražských a paní Kroužkovou, správkyni všech dobrot v DvD, tak, až mu od bot létaly jiskry.