Nevím, mám-li být překvapen tím, jak mladí alternativně-plastičtí divadelníci vidí současný svět a vztahy on+ona (příp. ve víceúhelníkových podobách). Ne, já jsem zděšen. Takový svět přece není a ne všechny vztahy jsou determinovány všudypřítomným sexismem (promiskuitním, živočišným etc.), není zas tolik nesnášenlivosti, abychom se zabíjeli při každé krizi, svět ještě nehnije, šílenství se vyloženě nedotýkáme a pocit absolutního zmaru nepociťujeme. Tenhle svět není zatím blbá hra, maximálně absurdní. Scénář jede podle jakési okázale vulgární a perverzní povídky Jiřího Jarkowskiho. Existuje-li a není-li smyšlen, je to regulérní úchyl.

Za „akční malby“ výtvarníka Jana Mika (inspirovaného rytmem performance) rozehrává Spitfire Company surreálné akce, jejichž dílčí významy mě minuly. Ještě že zaujme skvělý pohyb aktérů po scéně. Pracuje se také, jak to tak bývá, s „estetikou nahoty“, přesněji divoce roztaženýma nohama, dvě performerky v některých pasážích jsou nahoře bez, Petr Vaněk zas chvilku hopká v síťovaných spodkách, nosy a jazyky často míří k intimním partiím, „souloží se“ v primitivistické aranži nebo nechybí dávka L náznaků. Je to bezobsažné jako vykonstruované vize zmaru. Ukazují (asi) marnost, anti-porozumění, žalostný stav partnerských vztahů, ale už ne východisko. Naopak jen dokonají rakvičkárnu. Takové divadlo, ať je klasické (plyšové) či alternativní (ze zaprášené bývalé tovární haly), je pro mě polovičaté divadlo. Na konci je obraz. Nerozumím mu, je v něm moc chaosu a deprese, jako když sněhové vločky padají v silném větru černou tmou.

Viděl jsem to, co jsem viděl, a celkový dojem z viděného je 40 %.