Zabili, zabili chlapa z Koločavy. Řekněte, hrobaři, kde je pochovaný?

A pak – je zde. Z neprostupné tmy vyvstává silueta postavy – vytáhlé, šlachovité... přesto z ní vyzařuje síla. Kapuce vojenského kabátu stažena pevně do čela ještě hodnou chvíli nehodlá odhalit svého nositele. Ale každý ví, s kým má tu čest. Nikola Šuhaj. Loupežník. Nezranitelný.

A když se zpoza loupežníkovy siluety objeví paže záludné Morany, a scéna se postupně zaplní davem podkarpatského lidu, začíná být nadmíru jasné, že tohle pojetí legendární Balady pro banditu v podání Městského divadla v Mostě bude rozhodně stát za to. Bude poutavé, mrazivé, uchvacující. Přesně takové jako úvodní scéna. Ozývá se ohlušující úder. Lidé padají k zemi. Vítejte v Koločavě.

Jako první bych ráda vyzdvihla pojetí samotné scény – jednoduše působící, přesto velmi tvárná, pohyblivá konstrukce v jednolité šedé barvě, nabízí mnoho možností využití – jedna z koločavských chýší (výborné a efektní je práskání dveřmi), zároveň karpatský svah i vchod do četnické stanice. Svislá prkna pak budí dokonalý dojem hustého lesa. Dále je tu Moranino místo, vyvýšená plocha, na které Lilian S. Fischerová provází děj svým mystickým tancem a nad ní „plechová roura" , do níž údery oznamuje smrt. Budí to vše krásně ucelený dojem, souzní s příběhem a navzdory tomu, že scéna využívá v podstatě jen vodorovných a svislých prken, je „živá" a hlavně bezvadně funguje.

Po stránce kostýmní se mi nejvíce zamlouval oděv hlavního hrdiny – zejména dlouhý vojenský kabát, který byl jednak velmi efektní hned při úvodní scéně, jednak výborně dokresloval postavení loupežníků náčelníka. Podobnou službu udělala postavě i kožešinová vesta, kterou Nikola oblékal na začátku svého loupežničení. Působil v těch chvílích dojmem prostého horského zbojníka, samotáře. Když se objevil opět v kabátě a s černými „zlodějskými" rukavicemi, byl to už velký Šuhaj, vůdce bandy, se kterou si není radno zahrávat. Symbolické odhození těchto „atributů" při Řekněte mamce, prokrista bylo skvělé. Naopak uniformy žandárů mi celkový dojem spíše rušily – byly až příliš vojenské a evokovaly mi spíše období druhé ze světových válek, zejména pak velitelův kožený plášť.

Balada je z velké části založená na krásných melodiích Miloše Štědroně. Háv, do kterého je v Mostě oblékli, byl často překvapivý (píseň, kterou známe ve svižném pojetí, je najednou pomalá, tesklivá a naopak), ale ve výsledku velmi působivý. Jen choreografie, zejména při písních Horní Dolní Ořešany či Nebudu orat ani set, vypadala poněkud moc organizovaně, vzhledem k tomu, že se jednalo o rabování/veselici na konci války. Trocha spontánnosti, živelnosti by možná vyzněla lépe. Oproti tomu při Pojďte chlapci, pojďte krást bylo trochu té organizovanosti na místě a zejména moment, když Nikolovi kumpáni svého náčelníka nesou na ramenou, tvoříce tak obraz formana jedoucího dolinou, byl báječný.

Z hereckých výkonů a pojetí postav mě v hlavě velmi silně utkvěl Derbak Víta Herziny. Snad pro svůj vstup na scénu --- „Taky jsem si mír představoval jinak...", kdy zlomený válkou i „krutým" mírem přichází ke své těžce zkoušené ženě a dětem, snad proto, že mi i ve chvíli, kdy ženu žádal o jed pro svého loupežnického druha, připadal lidštější než sám Nikola. Karolína Herzinová byla jemná i silná, tak, jak má Eržika být. Příjemný hlas, éterický vzhled. Lepší kombinaci pro Šuhajovu milou si těžko představit. Snad jen výraznější typové odlišení od Morany (byť třeba jen spletením vlasů do copu) by mně osobně připadalo ku prospěchu postavy. Role dobrého četníka Pavla Kubeše padla Jakubovi Koudelovi jako ulitá (a to i přes to, jak dobře mu pasuje i úloha temného svůdníka Viléma ve zbrusu novém filmu Prach a broky). Už od první chvíle, prvního pohledu plného obav o těhotnou Eržiku na četnické stanici, jsem mu roli věřila. Potěšilo i ztvárnění Mageriho. Jiří Kraus velmi dobře (a humorně, jak k této postavě patří) sehrál postavu hostinského, který vždycky ví, kam se točí svět, ač tvrdí pravý opak. Zejména konfrontace s velitelem četníků Jakubem Dostálem bavily. Překvapením byla postava Jury, divokého dítěte. Ta tam byl jen mladý kluk, uchvácený bratrem „hrdinou". Jura Šuhaj Matyáše Procházky byl šílený, děsivý a krutý. Ale snad právě takový doopravdy mohl být...

A samozřejmě, nastává chvíle k představení samotného chlapa z Koločavy. William Valerián je charismatický a osobitý herec, jiný, než většina dosavadních Šuhajových představitelů. Ač blonďatý, štíhlé a vytáhlé postavy, s velmi pohlednou tváří – přeci možná nejdrsnější, nejtemnější, „nejzavrženíhodnější" Nikola. Ve srovnání s legendárním Miroslavem Donutilem budil tenhle dojem už během první poloviny, kdy provázkovský Šuhaj více méně stále působí dojmem hrdiny (s výjimkou zabití Andreje Drače). Na druhou stranu, tenhle jiný pohled se rozkolísal ve chvíli, kdy už jsem jej jako divák a duše zamilovaná do šuhajovské legendy takřka přijala. Jakmile Nikola klidně pokleká pod ostří seker svých kumpánů, je těžké ho odsoudit slovy bandita a vrah.

Největší úsměv na tváři mi vykouzlilo přidání ryze olbrachtovské scény s chlapci hrajícími si na velkého Šuhaje. Je velmi milým a nenuceným propojením skutečného Nikolova života a zbojnické legendy, tvořící se už v době, kdy se koločavský loupežník skrývá v lesích nad Sucharem. Ještě silněji pak zapojení malých chlapců zapůsobí při písni Chodí horou tři sta ovec, jejíž mrazivost graduje zejména díky situaci, kterou děti na pozadí scény vytvářejí.Právě toto olbrachtovské kořenění Uhdeho libreta, které se během představení projeví ještě několikrát, považuji za nejlepší dílek, kterým do kultovní „skládačky" jménem Balada pro banditu přispělo Městské divadlo v Mostě.

Režisér Pavel Ondruch se nebál ukázat odvrácenou tvář Nikoly Šuhaje. A dokázal, že i navzdory tomu si Balada zachová své ojedinělé kouzlo...

... dokud v Koločavě živý chlap zůstane.

S laskavým svolením Městského divadla v Mostě použity fotografie Luďka Proška.