Blog redakce i-divadla

Řekněte mi moji diváci...který z vás nás nejvíc nenávidí...
vydáno: 18.11.2011, Pavla Haflantová
...a nejvíce žluči obrátíme tam, kde psaní komentářů provází i nenávist.

Dlouho svádím boj s myšlenkou napsat blog. A dlouho ji odkládám. Ale nyní se mi toho v hlavě rojí tolik, že mi nestačí prostor daný komentářem. Divadlo je mi velkým koníčkem, většinou si vybírám víceméně osvědčené scény, prověřené kusy či alespoň nadějné inscenace. S experimenty zacházím jako s kořením - o p a t r n ě. Ovšem nedalo zase tak moc práce zjistit, že v tomto případě se bude o experiment jednat! S tím jsem do divadla šla (a s tím můj blízký divadelní kamarád odmítl jít).

Nechci zde názory jiných vyvracet či podsouvat svůj. Chci se ptát - co je na nové inscenaci v Národním divadle tak výjimečného, šokujícího, znechucujícího, že vyvolává v divácích obrovské rozhořčení, vztek, hysterii? Vysvětlení je velice prosté: diváci jdou "do Národního na Shakespeara!" a tak čekají důstojný kulturní zážitek ve svatostánku českého divadla. A místo toho se jim režisér do očí vysmívá, provokuje a ukazuje jim prostřednictvím hlavního hrdiny zadnici (a nejen tu...). A tak rozvíjím úvahu - kdo je ten divák, který vidí rudě a dává nulové hodnocení? Pro odpověď si půjčím zážitek svého bratra: nedávno při cestě z divadla Palace míjel pár čtyřicátníků, spoludiváků - honosně oblečenou dámu a elegantně oděného pána. A jak tak jde kolem nich, nemohl přeslechnou útržek jejich rozhovoru:"Né, do prdele, sem ti říkala, ať mi nahraješ tu superstar na Primě." Jsou toto ti lidé, které se snažím nepochopit? Bohužel, tato odpověď by byla přílišným zjednodušením. Je přeci snadné poukázat na maloměštanství, povznést se a blahosklonně pokynout. Jenže tím bych mohla některé diváky urazit a navíc, taková odpověď by prostě nebyla uspokojivá.

Snažím se lidi nesoudit. Snažím se nepovyšovat se. Také jsem již dvakrát odešla z divadla o přestávce, z toho jednou skutečně pohoršena. Ale ta záplava nulových hodnocení a absolutních tvrzení mi připadá minimálně nefér. Pomineme-li režisérovo pojetí (které je možno vnímat jako jeden velký úlet), je k vidění pár pozoruhodných hereckých výstupů a v případě Davida Prachaře pozoruhodný výkon jako celek (jak už jsme u něj tak nějak zvyklí).

Na tomto místě bych podotkla, že na repríze, kterou jsem já viděla (17. listopadu 2011), se nekonal žádný divácký exodus a přestože třeba 15-20 lidí odešlo (napříč generacemi), v hledišti se to prakticky neprojevilo. Také potlesk trval hodnou chvíli a zněl upřímně - viděla jsem dokonce dva pány povstat! A co jsem tedy já viděla? Především Krále Leara. Krále Leara jako postavu, roli, osobu a osobnost. Krále Leara naivního, milujícícho, zklamaného, šíleného. Krále Leara rvoucího si vlasy a vousy zoufalstvím. Krále Leara nanejvýš rozlíceného zradou svých dcer. Krále Leara litujícího osudné chyby, když vyhnal svou nejmilejší dceru Cordelii. Ano, viděla jsem Krále Leara...téměř čistě jen Krále Leara. Romantické části mé duše bylo líto, že režisér Nebeský nedopřál Cordelii svatbu s francouzským králem. Též postava a osud Kenta, i linie Glosterů byly potlačeny ke škodě výsledku. Hloubka dramatu tím byla značně redukována a celkové vyznění nemůže zasáhnout tak, jako tato klasická tragédie v klasickém nastudování.

Existuje tedy návod, jak si i "normální, bězný" divák může Nebeského Leara užít? Troufám si odpovědět: ano! Bohužel, vyžaduje to přípravu:
1. Je bezpodmínečně nutné znát Kláre Leara, čím víc, tím lépe. Můžete zajít do Divadla ABC, můžete si sehnat záznam z Shakespearovských slavností,určitě dobře poslouží i britský film s Ianem McKellenem v hlavní roli (rozhodně doporučuji anglofilům pro tu krásnou britskou angličtinu) . Pokud nemůžete využít žádnou z těchto možností, najděte si alespoň nějaký online čtenářský deník a pokuste se vyhledat nějaký co možná podrobný popis děje. A zapamatovat si jej.
2. Otevřete svou mysl, své oči i uši a snažte se cítit, pochopit, co chce pan režisér sdělit. Zkuste se celou dobu soustředit na dění na jevišti, dejte si tu práci dosadit si to, co zůstalo vynecháno. Nenechte se šokovat, nepohoršujte se, jen vnímejte. Užívejte si to! Vždyť člověk si udělal čas, pěkně se oblékl, zaplatil za vstupenku...proč si něco takového nechat, vlastně zbytečně, zkazit?

Závěrem - řekněme si to upřímně. Tato hra není a nebude událostí sezony v pozitivním slova smyslu (i když událostí sezony z jistého hlediska nejspíš ano). Tato hra také není pro každého a určitě nemá ambice zalíbit se většinovému divákovi. Nebo zkráceně - nemá ambice zalíbit se. Ponechme stranou otázku, zda nešlo jen o režisérský šprým "co všechno mi diváci ještě dovolí?". Prosím o jediné - dejte Nebeskému Learovi šanci.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.