Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog redakce i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Hrubín ve Švanďáku
Při vyslovení jména František Hrubín se mi, asi jako většině, na prvním místě vybaví školní lavice, případně čtenářský deník. Jeho dramatická činnost není až tak známá, proto stojí za to zjistit, jak se básník vypořádal s divadelními prkny.
Název Křišťálová noc máme spojený s jinou dobou, tak se nenechte odradit, nejedná se o nacistické běsnění. Čistý křišťál tu představuje přímý pohled oční lékařky, které neunikne žádná přetvářka a faleš. Tato lékařka Olga představuje novou generaci, otevřenou a spontánní. Hlavní hrdina, nadaný autor Josef Struna je prostě okouzlen jejím pohledem.
Hra Křišťálová noc vypráví o tom, co se na vesnici přihodilo o pouti. Vesnice přelomu let šedesátých, družstevní život, propletené vztahy postav a jakási ztuhlost doby a místa. Josef spolu s Olgou přijíždí navštívit příbuzné, a tak nám z pohledu člověka již ukotveného ve městě zprostředkovává pohled na vztahy a život vesnice. Zároveň si tady uvědomuje, jak křehký je jeho vztah s Olgou.
Režisér Štěpán Pácl, dvojnásobný držitel ceny Alfréda Radoka, celý příběh pojal hlavně jako konflikt. Ten asi na jevišti nejvíc vyniká v krásné hádce manželů Strunových. Revolta poslušného manžela v podání Stanislava Šárského proti ženě představované jeho hostující kolegyní Emmou Černou je úžasně barevná. Do role Josefa Struny režisér obsadil Miroslava Hrušku. Typově mi sice nekoresponduje s postavou, ale jinak mu nemůžu nic vytknout.
Do role pracovitého předsedy družstva byl obsazen Filip Čapka. Jeho Jenda se naprosto shodl s mou představou - trochu ťunťa, vesnický balík, ale s čistým srdcem a mírnou povahou. Hrál zkrátka přesvědčivě. Problém jsem měla s postavou Tonky. Zuzana Onufránková mi přišla jakoby svázaná svou rolí. Možná to bylo i parukou, jakoby pod ní ztěžkla. Čekala bych jí zemitější, otevřenou vesnickou, živočišnou a vášnivou. Protipól k Olze – dámičce, co plete hlavu mužům zcela jiným způsobem. Olgu zahrála jako host Jana Pidrmanová a ta se evidentně v roli našla, navíc působí, jako by vypadla z oné doby, a to vším včetně gest.
Scénu tvoří velká kuchyň, kterou během představení herci rozkládají a skládají do nových tvarů, dům s umělou poloprůhlednou stěnou a dvě velké svítící kopřivy. Motiv velké kuchyně, místa kde se v domě odehrává většina důležitých hovorů je dobrý a krásně dotváří tu vesnickou atmosféru, jak si ji i já pamatuji z prázdnin trávených u babičky na vesnici. Kopřivy na scéně působí komicky, ale evokují jakousi slabost autora pro tuto rostlinu, kterou použil hned v několika svých dílech. V jednu chvíli se Mirek snaží na jednu z kopřiv vylézt, což jsem v kontextu děje nepochopila a jediné, co mi to připomnělo je notoricky známá Hrubínova Perníková chaloupka, ale to je trochu velká zkratka.
Ve hře zazní i známé Hrubínovy verše „Jak to bylo pohádko, zabloudilo kuřátko…“ To už se mi zdálo čitelnější, s textem hry korespondující, byť místy trochu násilně vložené. Pravda je, že tady si každý na Hrubína vzpomene a je jak se říká doma.
Poloprůhledná zeď vytváří postavám jakési soukromí, asi proto se zde odehrává jeden z hlavních dialogů mezi Olgou a Josefem, a to prostřednictvím mikrofonů. Nádherně je využita ve scéně s bouřkou, kdy se postavy seřadí k této stěně, u níž tančí a bubnují, čímž v divákovi vzbudí iluzi bouřky a toho, co přináší. Výbuch, rozhořčení, vyplavení, zklidnění…Tady jsem bezpečně poznala choreografickou práci Lindy Fernandez Saez.
Dechové trio, které živě doprovází děj a navozuje atmosféru vesnické pouti je skvělý nápad. Místy působí jako rušivý element, ale to k pouti patří.
František Hrubín napsal celkem tři divadelní hry. Patří do generace básníků, která přinesla na jeviště nový vítr. Na nápad oslovit básníky přišel Otomar Krejča a celá dramatická dílna byla koncipována tak, aby vnesla do tehdejší dramatické tvorby současná témata a živoucí postavy, které by rozrušily koncept schematického socialistického realismu. Jako první napsal Hrubín Srpnovou neděli (1958) a Křišťálová noc byla nakonec uvedena až v roce 1961 po rezignaci Otomara Krejči na funkci šéfa činohry Národního divadla. Další významnou hrou tohoto období je Konec Masopustu Jáchyma Topola, který shodou okolností právě uvedlo Národní divadlo.
Hledala jsem tedy paralely s dneškem, proč se dnes oživují hry z přelomu let padesátých a šedesátých? Tedy obligátní otázka divadelních novinářů: „Co to přinese dnešnímu divákovi?“ Myslím, že dramaturgické pojetí Terezy Marečkové a režie Štěpána Pácla dokazuje, že není nutné přenášet příběhy v čase, stačí najít a ukázat, že lidé a jejich pohnutky se nemění. I dnes najdeme na vesnici nepříjemnou až zlou Strunovou, kterou znamenitě zahrála Emma Černá a rodinné propletence, které bublají pod pokličkou. Na představení jsem byla s kamarádkou, která studuje v Praze, ale pochází z vesnice. Po představení mi řekla, že takové tetky, jako Strunová jsou na vesnici pořád, a proto se jí tam vůbec nechce vracet. Její reakce mě jen utvrdila v tom, že má smysl hrát Hrubína a nacházet se v příbězích minulých, protože nám pomohou pochopit realitu dnešního světa, jeho stálost a možná nevidět vše zlé v tom, co přináší moderní doba. Dějiny a vztahy utváříme my lidé, a proto se tak často některé věci stávají zas a znova.

Tento blog vyjadřuje stanovisko jeho autora, nikoli celé redakce.

Další články tohoto redaktora na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.