Počet komentářů: 0
Nový komentář

Blog návštěvníků i-divadla

Pro napsání nového článku se, prosím, přihlaste.
Bláznivý nápad Michala Dočekala inscenovat Figarovu svatbu
Subaudition, 26.4.2012
Pozvání na neveřejnou generální zkoušku hry P. A. de Beaumarchaise Bláznivý den aneb Figarova svatba, která se konala 26. dubna 2012 ve Stavovském divadle, jsem přijala s úsměvem na rtech. Zpívající Miroslav Donutil? Richard Krajčo jako Figaro? Jak tohle bude vypadat? Bude se ND snažit o modernizaci klasiky nebo uvidíme historizující parodii? Takové otázky mi naskakovaly v hlavě cestou.

Po usazení se na místo a vyslechnutí dlouhé omluvné předmluvy z úst režiséra Michala Dočekala mi však na mysl přišla mnohem důležitější myšlenka: Je Národní divadlo v postavení, kdy si může dovolit den před premiérou na rovinu přiznat, že představení není dostatečně připraveno, že není nazkoušeno a že divák má být shovívavý? Proč je divák zván na něco, co není hotové, s čím režisér není spokojen a před čím stydlivě klopí oči?
Představení trvající skoro tři hodiny se táhlo velmi pomalým tempem, po přestávce asi polovina hlediště odešla. Já doufala, že už zbývá jen dlouho očekávaná svatba, ale byla jsem nucena vidět ještě nekonečné převlékání, schovávání se, hledání a nacházení. Odcházeli jsme zdrcení a v uších nám doznívalo přidušené zahuhlání: „Ono to ještě není hotové, no.“ Když nic jiného, alespoň se na to podle mého názoru hezky koukalo.

Scénografie však velmi připomínala práci amerického režiséra Roberta Wilsona. Publikem se nesly i vtipy o tom, že Národní divadlo potřebuje ušetřit, a proto si kostýmy půjčilo ze hry Věc Makropulos. Již první obraz (zvedne se opona a my vidíme stíny jen herců v nepřirozené poloze, které se po rozsvícení začnou pohybovat) ve mně evokoval Shakespearovy Sonety, které roku 2009 režíroval Wilson v Berliner Ensemble.

Scéna byla velmi jednoduchá – na šedém koberci prkenná podlaha lemovaná ze tří stran řadami židlí a horizont, na který se promítaly různé barvy pro doladění atmosféry. Ve vzduchu visela v pravé polovině jeviště červená roura, ze které na konci představení vypadávaly růžové kostky. Vizuální podívaná si zaslouží pochvalu - scéna, kostýmy a světla byla v naprosté synchronizaci, vše ladilo a každý obraz by mohl být vytrhnut a fungoval by.

Herci měli obličej pokrytý bílou barvou a dívky byly navíc velmi výrazně nalíčeny. Kateřina Štefková se snažila kostýmy ponechat v klasicistním stylu 18. a 19. století (bílé paruky s dlouhými copy, fraková saka, dlouhé široké sukně…), ale přidat k nim současné prvky a vtip (po sundání klobouku klasická paruka vypadá jako pankáčské číro, Winterová má pod dlouhou sukní vysoké kožené boty na platformě). Mladý pár Figaro a Zuzanka (Richard Krajčo a Pavla Beretová) byl oblečen moderně – upnutý oblek s úzkou kravatou a jednoduché bílé šaty ke kolenům, navíc nebyli ani příliš nalíčeni. S ostatními tak vytvářeli příjemný kontrast.

Proč však inscenace nefungovala? Bylo to snahou zmodernizovat klasického Figara? Původní text byl „ozvláštněn“ o sprostá slova, o narážky na současnost, které však v kontextu fungovaly jen občas. Pokud si ND vybere klasickou hru pro své abonentní diváky, proč do ní má tendenci nuceně cpát věty: „Tak to jděte do prdele!“? Nebo je to snahou nalákat na Figara i mladé diváky? Ti, ale zaručeně musí usnout ihned poté, co uvidí hrát svého idola ze skupiny Kryštof na elektrickou kytaru.

Celé představení bylo napěchováno písněmi a hudebními čísly, ale často buď nebylo zpěvu vůbec rozumět, nebo byla snaha o zpestření zcela zbytečná. Kateřina Winterová mlátící botami do bubnů? Vysokoškolský umělecký sbor v kostkovaných sukénkách pějící: "Ať žije! Ať žije!"? Inscenace se v průběhu tří hodin stala parodií sama na sebe. Vyčerpala se již před premiérou.

Režie: Michal Dočekal / Scéna: David Marek / Kostýmy: Kateřina Štefková / Hudba: Wolfgang Amadeus Mozart / Aleš Březina / Dramaturgie: Daria Ullrichová
Hrabě: Miroslav Donutil / Hraběnka: Kateřina Winterová / Figaro: Richard Krajčo / Zuzanka: Pavla Beretová / Marcelina: Jana Boušková / Antonio: Milan Stehlík / Fanynka: Jana Pidrmanová / Cherubín: Miloslav König / Bartolo: Vladislav Beneš / Bazilio: Jan Novotný / Soudce: Filip Rajmont

Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.