13.5.2010

„23. října 2002, Divadlo Na Dubrovce
PROLOG: Ve středu, 23. října 2002 ve 21:05 útočí 42 Čečenců na moskevské divadlo Na Dubrovce. Přerušují představení muzikálu "HOP?-OCT" a berou 850 lidí jako rukojmí. Jejich požadavek: úplné stažení ruských vojsk z Čečenska. Rukojmí jsou v divadle drženi 57 hodin a o život přijde 170 lidí.“

Surové stěny hracího prostoru NoD zaplnilo zhruba třicet pět návštěvníků. Prostor je velký, téměř prázdný. Cítíte volnost a vzduch, cítíte lehkost, prostor… Tak se cítíte když vstoupíte do sálu, kde se následujících sedmdesát minut bude odehrávat strhující výpověď tří „obětí“ 23.října roku 2002.

V Divadle Na Dubrovce se tento večer odehraje muzikál „HOP?-OCT“ a skupina Čečenců se chystá přepadnout vyprodané divadlo a zakročit tak proti ruským vojákům v Čečensku. Zajmou 850 lidí jako rukojmí. O život přijde 170 lidí. Mezi zajatými jsou i děti. V divadle je Čečenci drží přes padesát hodin. Zakazují zajatcům používat sociální zázemí, místo toho používají orchestřiště. Zakazují konzumaci potravin, smějí pít pouze vodu a občas dostanou bonbón z divadelního bufetu.

Strhující výpověď tří žen, které zasáhla tato nečekaná událost. Zura je Čečenka, vdova, 23 let. Je ve skupině, která má přepadnout divadlo. Kolem pasu má přivázanou trhavinu. Zvrátí se od své skupiny a zachrání se.Do této role byla obsazena Zuzana Onufráková. A zvládla ji perfektně. K dispozici nemá mimiku celého obličeje, nýbrž pouze oči. Je totiž teroristka, skrývající svou identitu. Mimo jiné předvádí i výborný pěvecký výkon při zpěvu čečenské písně. Gradace situace intonací výborná.

Tamara je interní lékařka. Lotyška, vdova po manželovi Nikolajevovi. Koupila si lístky do divadla, ale dostala příslužbu, pověřila matku, aby lístky opět prodala. Když je na výjezdu, sedí v sanitce před divadlem, volá jí matka. Nic se neozývá. Pouze vzdálené hlasy, výkřiky, výhružky. Matka lístky neprodala. Sedí s Tamarinou dcerou v divadle. Tamaře to dochází. Do této role režisér obsadil Natašu Gáčovou. Ráznou matku již od pohledu. Strhaná životem, i manželem. Používá, jednoduchá ale působivá gesta, ostatně jako ostatní. Fungují perfektně. Výhoda její role je v možnosti použití mimiky. Opět jednoznačná, ale fungující.

Poslední rolí je Olga. Má manžela. Jdou spolu do divadla. Spokojený pár. Olgu v divadle postřelí. Odváží jí do nemocnice. Ztvárňuje jí Marta Vítů. Elegantní dáma, staršího věku. Optimistická. I ona tvoří inscenaci, svoji roli pouze intonací, která je spíše monotónní, nicméně účelná a podmaňující.

Jednoznačné kostýmní řešení, vystihující věk, situaci, povolání osoby, inscenaci neruší, jak je někdy u inscenací tohoto typu problém. Scénografie řešená Štěpánem Jirákem je velmi jednoduchá, přitom složitá.Použití videoprojekcí a světel podtrhuje inscenaci. Prostor vymezují právě tyto dvě složky. Světla a projekce (přírodních námětů i „záznamu“ z přepadení divadla) promítaná na stěnu (horizont) i zem („jeviště“).

Surové stěny hracího prostoru NoD zaplněný zhruba pětatřiceti diváky a třemi herečkami. Necítíte vzduch. Cítíte těsnost. Potíte se, mačkáte se i když vedle Vás nikdo nesedí. Mátě pocit, jakoby v místnosti bylo všech 850 lidí, které drželi v Čečenci v Divadle Na Dubrovce.