Blog uživatelů i-divadla

Sternenhoch na Nové scéně - nezařazený kandidát na inscenaci roku 2018
vydáno: 26.1.2019, Vladimír Rogalewicz

Nálepka rozhoduje. Jestliže vedení (nebo marketing?) divadla (v tomto případě Národního divadla v Praze) označí něco jako "operu", dostane to punc nepochopitelného umění nestravitelného pro běžné publikum, a to se takovému představení obloukem vyhne.

Opera Národního divadla pod vedením uměleckého šéfa Petra Kofroně známého z Agon Orchestra již několik let systematicky uvádí na Nové scéně sérii představení, které by si zasloužily pozornost mnohem širšího obecenstva (naopak, pro tradiční návštěvníky opery se jedná o často nestravitelné kousky). Po Šostakovičově Antiformalistickém jarmarku (reflexe partajních rad, jak má skladatel komponovat), Kučerově Rudé Marii (socialistická legrácka na text jednoho z dílů rozhlasového seriálu Tlučhořovi autorské dvojice Oldřich Kaiser - Jiří Lábus), díle Three Tales od Steva Reicha (varování před důsledky vědeckých objevů v dokonalé souhře filmu a živě provedené hudby) uvedla Nová scéna v období nyní hodnoceném v Anketě 2018 dvě mimořádné inscenace.

Don Hrabal Miloše Orsoně Štědroně je další z řady jeho děl mapujících životní osudy zajímavých osobností (Kabaret Ivan Blatný, Tony D., Divadlo Gočár, Lamento/Z tance v prach a opět do tance neboli Den a noc Matky Terezy, Krásné psací stroje!, Velvet Havel), tentokrát věnovaný Bohumilu Hrabalovi a stejně pozoruhodný jako jeho předchozí opusy.

Vrcholem této řady představení je však pro mne Sternenhoch Ivana Achera podle předlohy Ladislava Klímy. Nejedná se ani tak o operu, jako o gesamtkunst, kde má stejné místo zpěv, činohra, moderní tanec i částečně živá hudba (mimo jiné na housle hrající Tereza Marečková z brněnské Husy na provázku). Ostatně za vše hovoří již výčet inscenátorů: Michal Dočekal, Petr Kofroň, Marek Cpin, Lenka Vagnerová...

Sternenhoch je pro mne inscenací roku 2018, i když do přehledu i-divadla (pouze kvůli té nálepce "opera") nebyla zařazeno. Vřele ji doporučuju vaší pozornosti! Nepropásněte dvě zbývající reprízy v této sezóně (17. 2. 2019, 21. 3. 2019)!

(Foto: Patrik Borecký, Národní divadlo)


Další články tohoto uživatele na blogu


Komentáře k tématu bloguPřidat komentář

Přidat komentář

m. l. (22.4.2019, 17:49:03)  reagovat
Plasticita smršti
Ač jsem seděla vedle mladého kritika, jemuž se kus do vkusu netrefil a v nevíře mi po dobu trvání opery třásl paží, vizuálně i audiálně mi bylo příjemné zažívat tu přehlídku živočišnosti, přitažlivou kombinaci zvuků a pohybů, zabalených do dobře zvolené zeleně a hnědi, zlatavosti a černoty (barvy dobře dotvářejí význam). I když pro moje citlivé uši tam bylo místy hluku příliš a zvukaři by to mohli o pár decibelů stáhnout.
Tvůrci velmi zdatně zpracovávali špatně zmapovatelné zákruty nevědomí, o nichž pro mne Sternenhoch do velké míry je.
Disharmonie a kakofonie mi lahodila, smyčkovitost a jednotlivé hudební myšlenky byly zajímavé, náročné pěvecké party odpovídaly vypětí v ději, esperanto působilo, že to ještě silněji působilo na mou nevědomou stránku...
A přesto, jak děj postupoval, nemohla jsem se ubránit dojmu, že to celé je hodně na jedno brdo.
Divoké, šílené, hlasité, expresivní - taková jedna velká smršť náročných partů, nabušené choreografie atd., i když všechno na pohled a na poslech moc zajímavé. Skvostná Tereza Marečková pro mne zůstávala přes neuvěřitelný výkon jaksi ve 2D rozměrech, což mi připadalo jako škoda. A občas to celé ještě - ač tuším, že je nesmírně obtížné vykostit v opeře příběh, aby byl dál živý, působilo trochu schématicky. Chyběla mi tam plasticita, více pian a mezzopian - nejen hudebně, ale ve všech složkách kusu, aby to jako gesammtkunstwerk pro mě bylo doopravdy životaschopné.
Za nejsilnější zážitek, který ve mně rezonuje ještě dlouho po zhlédnutí, považuji část, kdy Helga zpívá tiše jsouc táhnuta na kožichu (což se pak opakuje na konci jako reminiscenza). Tím, že to bylo v kontrastu se vším ostatním, se to pro mne stalo vlastně nejdůležitějším klíčem k celé věci. Tak nevím, jak moc se s tímto počítalo, anebo jestli je mé vnímání jen nějakou anomálií.
Aby těchto pár poznámek nepřebilo celek, jsem moc ráda, že se někdo do Sternenhocha pustil takto zajímavým a inspirujícím způsobem a doufám, že po něm přijde brzy další opera s takto zajímavým přístupem.
Ivo Železný (21.3.2019, 15:19:42)  reagovat
Bomba
Každý superlativ tu platí jako minimální ohodnocení.
Plšík (12.2.2019, 01:19:05)  reagovat
Souhlasím!
Sternenhoch je vyborné představení.
michvon (31.1.2019, 14:17:22)  reagovat
Souhlasím!
Sternenhoch je geniální představení, nebojím se použít tak silný výraz!