Květy noci

Být součástí celku, vnímat souvislosti, vidět a slyšet toho druhého
90 minut v hlavě, v mysli, v duši Lucie Trmíkové, 90 minut ve své hlavě.
A je jedno, jestli sedíte na jevišti Rokoka, perete ložní prádlo nebo vaříte povidla ze staré švestky, která vás překvapí velikostí a šťavnatostí svých plodů.
Před vašima očima vznikají obrazy Petra Nikla, který s nemotornou obřadností slouží temnou mši pro tři desítky diváků.
A je to celé tak odvážné a silné, že zapomínáte dýchat. Protože i vy jste toho všeho součástí, protože je to i váš rituál.
Ne, není to pro každého. Jen pro ty, kteří mají oči k vidění, uši k slyšení a otevřenou mysl.

Inscenace která mě naštěstí (narozdíl od mých přátel, se kterými jsem na představení byl) nějakou svojí náladou a atmosférou pohltila a tak jsem se alespoň lehce bavil. Obešel bych se bez toho aniž bych to viděl? Určitě.
Nejzajímavějším na celé inscenaci jsou určitě výtvarné experimenty Petra Nikla, které udržovaly po celou dobu mou pozornost. Ale je to škoda, protože Lucie Trmíková je fantastická herečka, ale tady tomu nějak moc nerozumím.
Určitě oceňuji, že Trmíková nabídla takto osobní zpověď. Ale to je možná ten problém. Ta inscenace je natolik osobní, že se na ni divák absolutně nemá šanci naladit.

Být součástí celku, vnímat souvislosti, vidět a slyšet toho druhého
90 minut v hlavě, v mysli, v duši Lucie Trmíkové, 90 minut ve své hlavě.
A je jedno, jestli sedíte na jevišti Rokoka, perete ložní prádlo nebo vaříte povidla ze staré švestky, která vás překvapí velikostí a šťavnatostí svých plodů.
Před vašima očima vznikají obrazy Petra Nikla, který s nemotornou obřadností slouží temnou mši pro tři desítky diváků.
A je to celé tak odvážné a silné, že zapomínáte dýchat. Protože i vy jste toho všeho součástí, protože je to i váš rituál.
Ne, není to pro každého. Jen pro ty, kteří mají oči k vidění, uši k slyšení a otevřenou mysl.

Inscenace která mě naštěstí (narozdíl od mých přátel, se kterými jsem na představení byl) nějakou svojí náladou a atmosférou pohltila a tak jsem se alespoň lehce bavil. Obešel bych se bez toho aniž bych to viděl? Určitě.
Nejzajímavějším na celé inscenaci jsou určitě výtvarné experimenty Petra Nikla, které udržovaly po celou dobu mou pozornost. Ale je to škoda, protože Lucie Trmíková je fantastická herečka, ale tady tomu nějak moc nerozumím.
Určitě oceňuji, že Trmíková nabídla takto osobní zpověď. Ale to je možná ten problém. Ta inscenace je natolik osobní, že se na ni divák absolutně nemá šanci naladit.

Být součástí celku, vnímat souvislosti, vidět a slyšet toho druhého
90 minut v hlavě, v mysli, v duši Lucie Trmíkové, 90 minut ve své hlavě.
A je jedno, jestli sedíte na jevišti Rokoka, perete ložní prádlo nebo vaříte povidla ze staré švestky, která vás překvapí velikostí a šťavnatostí svých plodů.
Před vašima očima vznikají obrazy Petra Nikla, který s nemotornou obřadností slouží temnou mši pro tři desítky diváků.
A je to celé tak odvážné a silné, že zapomínáte dýchat. Protože i vy jste toho všeho součástí, protože je to i váš rituál.
Ne, není to pro každého. Jen pro ty, kteří mají oči k vidění, uši k slyšení a otevřenou mysl.

Inscenace která mě naštěstí (narozdíl od mých přátel, se kterými jsem na představení byl) nějakou svojí náladou a atmosférou pohltila a tak jsem se alespoň lehce bavil. Obešel bych se bez toho aniž bych to viděl? Určitě.
Nejzajímavějším na celé inscenaci jsou určitě výtvarné experimenty Petra Nikla, které udržovaly po celou dobu mou pozornost. Ale je to škoda, protože Lucie Trmíková je fantastická herečka, ale tady tomu nějak moc nerozumím.
Určitě oceňuji, že Trmíková nabídla takto osobní zpověď. Ale to je možná ten problém. Ta inscenace je natolik osobní, že se na ni divák absolutně nemá šanci naladit.