Zahrádkář

55% - Rodinná, mezigenerační traumata a další pokus, jak je uchopit a jak se s nimi vypořádat. Zahrádkář je zajímavý svou formou: cyklicky se opakujícími situacemi během jednoho rodinného setkání s různě pozměněným průběhem a koncem. Svého otce v některé ze situací pozná v tom zdejším snad každý, leč řada různých možností v průběhu sice nabízí postavám řadu příležitostí k tomu si vyčíst ještě něco navíc, ale v průběhu se cyklí až k nekonečnosti a závěrečná katarze stejně nepřichází. Herecky je to zajímavé, formálně také, obsahově bohužel ne tolik.

65 %. Opravdu hořká komedie, která formou jakési repetetivní situační smyčky z více možných úhlů pohledu rozvíjí a reflektuje problematiku generační štafety otcovství. Nejcitelněji se dotýká komunikačních bariér, úskalí a krizí i v mnoha aspektech obtížně naplnitelných očekávání spojených s rodičovskou rolí. Oceňuji velice dobrou, soustředěnou práci všech tří herců, neboť nakolik je hra pozoruhodná pro svou svébytnou strukturu, natolik je zároveň náročná z hlediska interpretace, plus místy i na koncentraci publika. Potěšila mě hravost zvolené barevné kombinace kostýmů, detail poměrně nenápadný, ale rozhodně tematicky (až geneticky:) důvtipný.

Inscenace určitě otevírá zajímavé téma vztahu synů a otců. Zkoumá jej z různých úhlů, hledá cesty a způsoby jak spolu mluvit, jak se navzájem více otevřít. Věřím, že leckdo si jako já vybaví svůj vlastní vztah s otcem a minimálně ho zhodnotí s optikou této inscenace. Nicméně krom toho sem také hledal cestu i k této inscenaci jako takové. Úplně mě do sebe nevtáhla a sledoval jsem ji většinu času více odtažitě. V průběhu času nepřinášela tolik nového, nerozvíjela vztah k postavám a spíše vyvolávala čekání na konec. Po herecké stránce však žádných výtek, zaujal zejména M. Pospíchal. Pochvala též za doprovodnou píseň. 55%