Nedorozumění

Camus do své rané hry otiskl myšlenky o mezilidských poutech a míjení, o nevyzpytatelnosti cest a nečekaném nalezení nepředpokládaných cílů. Děj vyznívá vykonstruovaně, což je pravděpodobně ve značné míře záměr. Najít funkční inscenační klíč není snadný úkol a existuje řada způsobů. Intimní prostředí Eliadovy knihovny umožňuje práci s detailem, čehož režisér a herci naplno využili. Dodávají slovům podtexty, užívají odstíny z nejjemnějších, zároveň hledají východiska v textu a nenásilně upozaďují zmíněnou vykonstruovanost. V těsné blízkosti může být divák vtažen do sevřené atmosféry. Inscenace si zasluhuje pozornost a doufejme, že ji získá.

Depresivní vhled do absurdních zákoutí naší mysli i života samotného, konkrétně etap, v nichž se lze upínat snad jen k chiméře lepší budoucnosti, ve skutečnosti však už není uspokojivé cesty dopředu, ani vhodný čas pro návrat. City vyprahly, morální kodex zasypal prach a Bůh po většinu času mlčí... Inscenací po celou dobu zdařile rezonuje atmosféra odcizení a prázdnoty, temná a hutná tak, že by se místy dala doslova krájet. Pozornosti pak určitě doporučuji autorův inspirační pramen, respektive celou genezi vzniku hry.