Zákon řady

Bylo to hodně jiné než cokoli, co jsem doposud viděl. V pozvolném tempu plynoucí pohybově-rekvizitní (či jak to označit?) inscenace beze slov navazuje na pozoruhodný koncept rakouského biologa Paula Kammerera, činí tak ovšem poněkud nezřetelně a asi dost volně. Jinak řečeno, kdyby si to člověk nepřečetl v anotaci, nad celým představením by uvažoval ve zcela jiných interpretačních konturách. V tom vidím jistou potíž. Dalším podstatným nedostatkem je malá dynamika a vnitřní variabilita inscenace, která po počátečním sice povlovném, ale vtahujícím rozjezdu (divák s napětím čekal, co se stane) přešla do stadia, kdy mnohé bylo předvídatelné.

Další zklamání ve Studiu Hrdinů. Nápad by vystačil na půl hodiny, navíc jsme pohyblivé koule viděli v české progresivním divadle opravdu nepočítaně. Ani nabubřelá anotace nezakryje inscenační bezradnost.

Bylo to hodně jiné než cokoli, co jsem doposud viděl. V pozvolném tempu plynoucí pohybově-rekvizitní (či jak to označit?) inscenace beze slov navazuje na pozoruhodný koncept rakouského biologa Paula Kammerera, činí tak ovšem poněkud nezřetelně a asi dost volně. Jinak řečeno, kdyby si to člověk nepřečetl v anotaci, nad celým představením by uvažoval ve zcela jiných interpretačních konturách. V tom vidím jistou potíž. Dalším podstatným nedostatkem je malá dynamika a vnitřní variabilita inscenace, která po počátečním sice povlovném, ale vtahujícím rozjezdu (divák s napětím čekal, co se stane) přešla do stadia, kdy mnohé bylo předvídatelné.

Další zklamání ve Studiu Hrdinů. Nápad by vystačil na půl hodiny, navíc jsme pohyblivé koule viděli v české progresivním divadle opravdu nepočítaně. Ani nabubřelá anotace nezakryje inscenační bezradnost.

Bylo to hodně jiné než cokoli, co jsem doposud viděl. V pozvolném tempu plynoucí pohybově-rekvizitní (či jak to označit?) inscenace beze slov navazuje na pozoruhodný koncept rakouského biologa Paula Kammerera, činí tak ovšem poněkud nezřetelně a asi dost volně. Jinak řečeno, kdyby si to člověk nepřečetl v anotaci, nad celým představením by uvažoval ve zcela jiných interpretačních konturách. V tom vidím jistou potíž. Dalším podstatným nedostatkem je malá dynamika a vnitřní variabilita inscenace, která po počátečním sice povlovném, ale vtahujícím rozjezdu (divák s napětím čekal, co se stane) přešla do stadia, kdy mnohé bylo předvídatelné.

Další zklamání ve Studiu Hrdinů. Nápad by vystačil na půl hodiny, navíc jsme pohyblivé koule viděli v české progresivním divadle opravdu nepočítaně. Ani nabubřelá anotace nezakryje inscenační bezradnost.