Rozhovor

Moc a bezmoc. V duchu tohoto motta proběhne 24. ročník Pražského divadelního festivalu německého jazyka. Mimo jiné představí inscenaci z repertoáru vídeňského Volkstheateru Štěstí a pád krále Otakara v režii Dušana Pařízka a s Karlem Dobrým v titulní roli. Co dalšího nás v termínu od 16. listopadu do 3. prosince 2019 čeká prozrazuje ředitelka festivalu Jitka Jílková.

Náš tradiční předfestivalový rozhovor zahájím otázkou, proč jste si zvolili právě výše uvedené motto.
Motto „Macht Ohnmacht“ neboli „Moc a bezmoc“ se nějakým způsobem vztahuje ke všem inscenacím, které letos přivezeme a zároveň reflektuje náš pocit ze současné situace světa kolem nás, s níž si nevíme moc rady. Samozřejmě kvitujeme fakt, že výrazy fungují v českém stejně jako v německém jazyce, čehož využil náš grafik a založil na tom celý vizuál letošního ročníku. Vyznačuje se modifikovaným písmenem „M“.

Zahajujete představením Misantropa z produkce Deutsches Theater. Tuto Molièrovu hru má nyní na repertoáru i Národní divadlo a to ve značně nekonvenčním režijním pojetí Jana Friče. Čím diváka překvapí berlínské zpracování?
Zdánlivě ničím. V Deutsches Theater si mysleli, že Misantrop bude takové jejich běžné repertoárové číslo, ale režisérce Anne Lenk a inscenačnímu týmu se podařilo pojednání, které okouzluje diváky napříč generacemi. Nesnaží se o žádnou křečovitou aktualizaci, zato použili docela svěží a svižný překlad hry od Jürgena Gosche. Publikum velmi oceňuje, že se hraje veršovaný text a vyloženě si to užívá, ovšem příprava českých titulků je o to náročnější a náročnější bude i jejich sledování během představení v Divadle na Vinohradech. Ze tří překladů francouzského originálu do češtiny jsme se rozhodli použít ten nejstarší od J. Z. Nováka, který nejlépe odpovídá jak pojetí inscenace, tak německému překladu.

Deutsches Theater - Der Menschenfeind (foto: Arno Declair)

Co propojuje Misantropa s letošním mottem?
V případě Molièrova hrdiny jde především o bezmoc vůči společenským zvyklostem, které člověk nezmění a když je změnit chce, těžce na tom ztroskotá. Zatímco v dalším festivalovém titulu Girl From The Fog Machine Factory se jedná o bezmoc vůči situaci, kdy není zájem o činnost, kterou se člověk chce živit.

Girl From The Fog Machine Factory uvádíte v Centru současného umění DOX. Půjde o „artovou“ záležitost?
Svým způsobem ano. Autor a režisér Tom Luz platí za velkého kouzelníka se světlem a mlhou, která je typickým znakem jeho režijní práce. V Girl From The Fog Machine Factory jde o krachující továrnu na mlhostroje, přičemž osazenstvo továrny se zoufale snaží předvádět všechno, co ty mlhostroje umí. Luz nich tedy vlastně udělal hlavní postavu. A protože je žákem režiséra Christophera Marthalera, musíme počítat s velmi pomalým tempem, opakováním motivů, netradičním využitím hudebních nástrojů a tak podobně. Inscenace byla pozvána do Berlína na Theatertreffen, přehlídku toho nejlepšího z německého divadla. Nesmírně nás těší, že ji představíme i českému publiku.

V DOX hostuje ještě titul Farm Fatale z produkce Münchner Kammerspiele.
Farm Fatale je vlastně evropská záležitost, protože autor a režisér Philippe Quesne pochází z Francie a hraje se převážně v angličtině. Výchozí situace je o tom, že lidstvo vymřelo a zbyli jen strašáci do polí. Za poslední roky jsme asi nepřivezli bláznivější věc. Přes veškeré ztřeštěnosti je to ale dojemná a smutná inscenace. A především v poslední části zaujme i mimořádně zajímavým výtvarným řešením.

Bernetta Theaterproduktionen - Girl from the Fog Machine Factory (foto: Sandra Then)

Soudě podle předběžného zájmu o vstupenky, nejžádanějším titulem programu bude asi Štěstí a pád krále Otakara z vídeňského Volsktheateru v režii Dušana Pařízka.
Ač jsme dělali maximum, podařilo se nám zajistit pouze jedno uvedení, za což se zájemcům omlouváme. O to více jsme vděčni Národnímu divadlu, že nám operativně dalo na den k dispozici Stavovské divadlo. Protože se Volkstheater bude rekonstruovat a mění se tam vedení, bude u nás inscenace k vidění zřejmě úplně naposled. Tedy pokud se nepřesune na nějakou jinou zahraniční scénu.

V době svého vzniku v roce 1825 vzbudila hra Franze Grillparzera mezi českými buditeli pohoršení. Českou premiéru měla teprve letos na podzim v divadle Komedie…
V Rakousku patří k absolutní klasice. Hry Franze Grillparzera se do češtiny překládaly jen sporadicky, protože Grillparzer byl – asi právem – považován za dosti protičeského autora. Především právě kvůli hře o králi Přemyslu Otakarovi II., ale nejen kvůli ní. Napsal například i Libuši a pojednal ji zcela jinak než jak ji známe z literárního pojetí od Aloise Jiráska. Českými dějinami se zabýval z úhlu pohledu, který je pro Čechy poněkud nepříjemný.

Nebojíte se kontroverzních reakcí?
Nebojíme. Ve Volkstheateru se textu hry zmocnili režisér Dušan Pařízek s dramaturgem Ronaldem Kobergem, kteří si uvědomili, že Rudolf I. Habsburský byl vlastně Švýcar. Tím vzali vítr z plachet každému, kdo by nás chtěl kárat, že podporujeme rakouský nacionalismus. Inscenace skvěle vystihuje, jak to vlastně vypadá ve střední Evropě. Jaký je to kolikrát nepřehledný zmatek a jak jsme všichni nějakým způsobem potrhlí, každý trochu jinak, a že si v podstatě nemáme vůbec co vyčítat. Já osobně jsem se na představení ohromně bavila a připomínám, že „česká“ je nejen režie. Hlavní roli krále Otakara hraje vynikající Karel Dobrý.

Volkstheater - König Ottokars Glück und Ende (foto: www.lupispuma.com)

K celoevropské historii se vztahuje i koprodukční inscenace Identita Evropa, která má připomenout výročí tři sta let trvání Lichtenštejnska.
Právě to se nám na tom projektu líbilo. Lichtenštejnští divadelníci se spojili k oslavě kulatého výročí své země s Lucemburskem a s Výmarem a slaví ho texty o evropské identitě, což je zároveň téma pro náš festival jako stvořené. Texty zadali osmi evropským autorům. Každý z nich napsal asi čtvrthodinový výstup, většinou se jedná o monology, které ovšem jsou stylově velice rozmanité. S nápadem, abychom inscenaci Identita Evropa pozvali do Prahy, přišla v době jejích příprav velvyslankyně Lichtenštejnského knížectví v České republice princezna Maria-Pia Kothbauer-Liechtenstein.

Nationaltheater Weimar - Identität Europa (foto: Ilja Mess)

Dalším lákavým titulem je Tanec v temnotách. Jedná se o divadelní zpracování stejnojmenného hudebního filmu, v němž se proslavila islandská zpěvačka a herečka Björk?
Ano. Inscenace Thalia Theater z Hamburku Tanec v temnotách je stejně dojemná a stejně trýznivá jako film Larse von Triera z roku 2000. Ovšem používá úplně jiné, divadelní postupy. Odehrává se ve tmě a děj se odvíjí v záblescích. Divák má podobné vjemy jako člověk, který špatně vidí, což je případ hlavní hrdinky, která postupně přichází o zrak. Víc bych předem neprozrazovala, ale zdůraznila bych, že inscenace je opravdu stejně působivá jako film.

To mi připomnělo, že jsme zvyklí vídat na festivalu také hudební inscenace. Dočkáme se opět?
Částečně hudební inscenací je Noc v Lisabonu na motivy románu Ericha Marii Remarqua. Jedná se o produkci Maxim Gorki Theater a uvedeme ji v Divadle pod Palmovkou. Doufáme, že vyzní stejně jako v Berlíně, protože je založena na videoprojekcích. To sice v dnešním postmoderním divadle není nic nového, ale v tomto případě hrají videoprojekce opravdu zásadní roli. Hlavní roli ovšem hraje skvělý Dimitrij Schaad, který se v roce 2014 stal Hercem roku v kategorii mladých hereckých nadějí. V rámci PDFNJ ho diváci mohli vidět v roce 2016 ve hře The Situation, kde měl dlouhý dojemný monolog o tom, že pochází z Kazachstánu a německy se učil z televize.

Překvapilo mě, že v Noci v Lisabonu vystupují jen dvě postavy.
V podstatě jde o paralelu dvou imigrantských příběhů. Jedním je příběh Remarquova hrdiny v Schaadově podání, druhým příběh autora divadelní adaptace a režiséra tureckého původu Hakana Savaşe Micana. Ten vypráví moskevská rodačka, herečka Anastasia Gubareva. Herecký pár doprovází čtyřčlenná kapela s neuvěřitelným folklórním odpichem, poskládaná také z různých migrantů. Je to hodně zvláštní představení. Chvílemi má člověk pocit, že je to spíš videoprojekce, chvílemi si zase připadá jako na koncertě, ale mezitím jsou ty geniální herecké výkony.

Münchner Kammerspiele - Farm Fatale (foto: Martin Argyroglo)

Festival zakončí představení Penthesilea z produkce Schauspielhausu v Bochumi. Drama Heinricha von Kleista je prý také upraveno pro dva herce?
Pro dva hvězdné herce, Sandru Hüller a Jense Harzera. Obsazení a text zredukoval režisér Johan Simons. Ze Simonsovy tvorby se nám zatím podařilo představit jen Jidáše v provedení Münchner Kammerspiele, dlouho jsme si přáli pozvat nějakou „větší“ produkci. Konečně se to podaří. Sandru Hüller mohli návštěvníci PDFNJ už vidět v inscenaci Gasoline Bill a monologické hře Obrazy tvé velké lásky. Hrála také ve filmu Tony Erdmann, nominovaném na Oscara. Představitel Achilla Jens Harzer se s naším festivalem propojil zase jinak. Zdědil totiž po zesnulém herci Bruno Ganzovi Ifflandův prsten.

Asi bychom měli vysvětlit, co Ifflandův prsten v oblasti německé činohry znamená.
V současné době jde o prestižní symbol dědičnosti nejvyššího hereckého umění. Slavný herec a divadelník August Wihelm Iffland, narozený v polovině 18. století, nechal zhotovit několik prstenů se svou podobiznou a ty postupně rozdal. Zbyl jediný. Jeho nositel je považován za nejlepšího činoherce a v závěti by měl prsten odkázat kolegovi, kterého považuje za svého nástupce.

Schauspielhaus Bochum - Penthesilea (foto: Monika Rittershaus)

PDFNJ také odměňuje. Sice ne prstenem, ale Cenou Josefa Balvína. Kdo ji letos získal?
Za nejlepší českou inscenaci německy psaného textu byla porotou Divadelních novin vybrána inscenace hry Rolanda Schimmelpfenniga Zimní slunovrat. V ostravské Komorní scéně Aréna ji zrežírovali Adam Svozil a Kristýna Jankovcová. Uvedeme ji v divadle La Fabrika.

Na závěr bych se ještě ráda zeptala na Off-program. Docela se rozrostl.
To je dáno tím, že jsme museli hlavní program termínově trochu roztáhnout. Obdobně jako v minulém roce spolupracujeme se stanicí Českého rozhlasu Vltava, která během několika dnů (13. listopadem počínaje) odvysílá Misantropa v podobě rozhlasové hry, což přináší možnost porovnat ji s divadelním zpracováním Deutsches Theater. Čeká nás také binaurální poslech rozhlasové hry Spánkové křídlo Adelaide Carpenterové od Katariny Schmidt. Binaurální technologie znamená plastický zvuk, který posluchač s pomocí nasazených sluchátek vnímá ze všech možných stran. A chybět nebude ani filmová složka. V kině Světozor promítáme film o vídeňském Burgtheateru.

A na co se můžeme těšit v performativní části?
Opět na českoněmecký kabaret Das Thema / To téma. Tentokrát se ale odehraje už před zahájením festivalu jako prolog. Čeká nás i scénické čtení hry Wolframa Hȍlla My jsme tři v podání Studia Rote. Herec Jakub Čermák ze souboru Depresivní děti touží po penězích předvede svou Marii Stuartovnu, anatomii (dramatu). Čermák se zhostí role Marie a jeho německý kolega bude hrát královnu Alžbětu I. Myslím, že se zase máme na co těšit.
.