Rozhovor

Titulek neznámý
[vydáno: 18.11.2016, Veronika Boušová]
Od rozhovoru, který herečka Ivana Uhlířová poskytla redaktorce i-divadla Šárce Schmarczové, uběhlo pět let. Za tu dobu se v jejím profesním životě - počínaje ukončením činnosti Pražského komorního divadla v Divadle Komedie – mnohé změnilo a událo. Nové herecké příležitosti dostala především ve Studiu Hrdinů, Činoherním klubu, Divadelní společnosti Masopust, MeetFactory, Divadle na Vinohradech a Divadle Kampa, ale také v německojazyčných produkcích v zahraničí. Působení v zahraničí a vztah k německému jazyku byly velkým tématem našeho povídání. Ale hlavním důvodem, proč jsme se sešly, je její první dramatické dílko Lidový kousek. Vzniklo pro festival 4+4 dny v pohybu, nyní ho má na repertoáru společnost Masopust. Kromě Ivany Uhlířové v něm účinkují Michal Kern a Miloslav König.


Lidový kousek je váš autorský kousek?
Vymyslela a napsala jsem to já, je to moje první věc, taková prvotřídka, slabikář, začátek. Měla jsem představu formy, způsobu a principu zkratky, ale v plných situacích, které odněkud vedou a někam ústí. Forma byla tak silná linka přemýšlení, že pak už jsem jen psala text, který byl rytmický a seděl k mé představě. Doteď nevím, kam to zařadit. Nesnáším označení kabaret, nemám ráda slovo voiceband, ale když už se k něčemu musím přiklonit, říkám, že je to voiceband. Ta určitá sehranost ho může připomínat. Bavilo mě na tom, že musíte nějakým způsobem vystoupit ze sebe a z toho, co už znáte, můžete přemýšlet a začít fungovat úplně jinak. S touto skutečně základní formou se dá jít daleko.

Divadelní společnost Masopust - Lidový kousek
Divadelní společnost Masopust - Lidový kousek


Přizvala jste ke spolupráci Michala Kerna a Miloslava Königa. Proč právě je?
Měla jsem představu skupiny lidí, která bude dělat něco víc, než že jen přijde na zkoušku. Michal Kern byl jasná volba. Spolupracovali jsme spolu už dříve, a co se týče divadla, je mezi námi výjimečně silné souznění. Pak mi Tereza Marečková z Divadelní společnosti Masopust nabídla zázemí a přidal se Míla König. Původně jsme to měli odehrát v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu jednorázově jako takový happening.

Ale budete to reprízovat. Podle informací v programu soudím, že i herečtí kolegové mají na konečné podobě svůj díl.
Oba jsou herecké osobnosti, takže si něco dotvářeli sami, jak tomu během zkoušení bývá. Akorát u mě tady byla trojí pochybnost. Paradoxně ta herecká, kterou obvykle mívám, ustoupila úplně do pozadí a vždycky, když to nefungovalo, jsem se hroutila, že jsem napsala úplný blábol. Literárně to v podstatě ambici na nic hlubokého nemá, ale druhá pochybnost byla, že nefunguje forma. To, že je základní a velmi jednoduchá neznamená, že je to jednoduchý přístup. Na jednu stranu je to obrovský dril, na druhou stranu, když se to nějakým způsobem dovrší, začne se to rozvolňovat a člověk v tom nalézá obrovskou svobodu. Struktura té formy vás vlastně podrží a drží v tom nějaký rytmus. Vysvětlit klukům, že to funguje a jde, byla pro mě jedna z nejtěžších fází.

Pokud to dobře chápu, jde o vyjádření toho, že člověk je ustavičně tlačen do nějakých póz a vzorců chování a ve chvíli, kdy je přijme, se odněkud vynoří ta jeho přirozenost.
Přesně tak to bylo mířené. Je to výkřik, potřeba vyjádřit se k módě uvádění intelektuálních textů, které já sama mám ráda, protože mě baví přemýšlet ještě dál a chtít ještě víc než to, co se jakoby nabízí. Ale myslím, že obecně se zapomíná vnímat i to, jestli to funguje, nebo jestli jde jen o uvedení dobrého a zaručeného kusu, který v intelektuálních kruzích obstojí. A to mě už začalo vadit. Přijdete na nejmenovaná místa, která se pro určitý okruh lidí stávají velmi módními, a zjistíte, že je to velice plytké a herci vůbec nevědí, co říkají a kam to směřuje. To neznamená, že všechno musí mít linii příběhu, to už je dávno překonané.

Proč název Lidový kousek?
Chtěla jsem to udělat na hraně brilantnosti a absolutního vyvázání se z jakékoliv profesionality. Protipóly naprosté preciznosti a naprosté volnosti mě vždycky fascinovaly stejně, jako nebýt dobrý ani zlý. To jsou polohy, které mě zajímají. Cítím v tom nějaký výchozí bod, nějakou rovnováhu. Titul Lidový kousek to podle mne vystihuje. Ovlivnilo mě Německo. Původně se to mělo jmenovat Volksstück. Nemá to nic společného s folklorem, „lidový“ je pro mě pejorativní název - když někdo řekne: Jsme přece lidi, většinou se mi dělá zle, protože to nevnímám jako nabádání k tomu, že jsme dobří. A když se řekne „kousek“, je to jako hejsek, sígr, což je takový nechtěný efekt. Myslela jsem to napůl německy, Němčina je pro mě rytmický jazyk a ten rytmus by tomu slušel. Němčina je pro mě také úplně nový objevený světadíl a neuvěřitelná věc v tom smyslu, kde a v jakých vnitřních krajinách se člověk může ocitnout.

Studio Hrdinů - Kauza Schwejk
Studio Hrdinů - Kauza Schwejk


Jak jste se k tomu jazyku a jeho využití na zahraničních jevištích dostala?
To je zázrak. Věci, které nemáte dopředu promyšlené, a ony se stanou. Teprve pak si uvědomíte, jak je to přirozené. Takovýmto způsobem jsem se dostala na konzervatoř - že mě to ze dne na den napadlo. Teď jsem se začala učit na housle a cítím, že je to můj nástroj. Stejně se mi to stalo s němčinou. Na začátku ale byla moje babička, Němka. Z mnoha vnoučat jsem vlastně jediná její kopie. Mám ten jazyk strašně ráda, je to moje velká láska, a prostě ho cítím. Nedovolila bych si hrát v angličtině, respektive ano, ale určitě bych si takhle nevěřila. Navíc, co se týče temperamentu, je mi velmi blízká disciplína. V tom dobrém slova smyslu, ne v tom konvenčním, jak si každý myslí, že to je něco nudného. Naopak, disciplína jsou obrovské možnosti pěstování nějaké vůle a to v tom jazyce shledávám.

První hereckou příležitost vám nabídla Kamila Polívková, když režírovala v Schauspielhausu v Curychu.
V době Pražského komorního divadla jezdili z Komedie do Německa většinou ti, kteří hráli v inscenacích režiséra Dušana D. Pařízka. Já většinou hrála u Davida Jařaba. Když mi Kamila asi před 2 a půl lety nabídla roli v Curychu, s velkým respektem jsem souhlasila a myslela si, že dostanu nějaký dialog se čtyřmi větami. Naopak. Měla jsem na konci toho kusu monolog asi na pět stránek A4. Tak jsem se jí zeptala, jestli se nezbláznila. Chodila jsem v Curychu kolem řeky, bylo jaro a do učení se mi moc nechtělo, protože jsem se bála, že mi to nepůjde. Tak jsem si vždycky kousek přečetla, pak ještě jednou, a pak jsem přišla domů a zjistila, že si ten text pamatuji, že v něm mohu existovat. V den premiéry jsem chodila po parkovišti a říkám si: ono je to možné, je možné tady hrát. A nemám s tím problém. Pak jsem s plátěnou taškou přes rameno lítala do Švýcarska a ráno se vracela zpátky, těch představení bylo asi osm.

Zřejmě jste zaujala, protože přišly další příležitosti. Tím teď nemyslím jen nabídku Dušana Pařízka, který vás obsadil do německo-české inscenace Kauza Schwejk.
Zaplatila a odchodila jsem letní kurzy němčiny ve škole v Hamburku a říkala si potom, k čemu mi to bylo. Pak mi zavolal šéfdramaturg z Kammerspiele Mnichov a pozval mě na konkurz. Odříkala jsem tam nějaký monolog a oni řekli, že se mi ozvou. Do toho přišel Dušan Pařízek s Kauzou Schwejk. To je neuvěřitelně těžká němčina a navíc Dušan zjistil, že se to dokážu docela rychle naučit, takže jsem dostávala i některé texty svých neněmeckých kolegů.

Schauspielhaus Zürich - Transit
Schauspielhaus Zürich - Transit


Takže němčina – samozřejmě řečeno s nadsázkou - se ukázala být vaším osudovým hereckým jazykem?
Jako pozorovatele mě to nikdy nenapadlo, ale němčina je jevištní jazyk. Čeština, ať si říká, kdo chce, co chce, se jí v tomhle absolutně nemůže rovnat. Jak má otevřené vokály, tak vám ten fokus pořád uniká. Uvedu příklad: Budu brzy bohatá. Tři „b“ vás zabrzdí. A v němčině řeknete: Ich werde bald reich sein. To má neuvěřitelný tah. I když třeba v Kauze Schwejk hrajeme v němčině a najednou se do toho promluví česky, má to úplně jinou kvalitu. Kdybych měla němčinu definovat, tak jsou to volně padající ocelová lana. Tím, že těžiště věty, sloveso, je na konci, poskytuje neuvěřitelnou přesnost vyjádření. Čeština oproti tomu je jako vyjet si motoráčkem někam do přírody - a tady máte prostě Ferrari. Jako herecký nástroj je úplně někde jinde. Když se řekne němčina, vidím starou zpustlou zahradu se starým, tmavým kovovým plotem a jakoby písmo, protože já nějakým způsobem píši a paradoxně se to podobá švabachu. Němčina je pro mě obrovský jak estetický, tak emoční poklad.

Také vám otevřela nové možnosti…
Když mluvíte německy, můžete hrát v Německu, Rakousku a Švýcarsku a navíc to má úroveň, kterou tady moc nepotkávám. Myslím teď úroveň v nasazení, pohledu na věci, výzvy. Chci větší záběr, mě prostě nestačí omílat pořád dokola ty základní věci. Na Wiener Festwochen jsme si uvědomila, že je to pro mě nějaká možnost existence. Tady lezu spoustě lidí na nervy, protože – a o tom je Lidový kousek – jsem ten problém, který se pořád na něco ptá, nebo něco chce.

Když vezmu v potaz vaši dosavadní zkušenost, je to velký rozdíl mezi přístupem k herecké práci a herectvím vůbec?
V zahraničí si opravdu rozšíříte obzory. Když se vracíte sem, do tohohle místečka, a vidíte, z čeho je vystavěná herecká důležitost, začnete se smát. Byť jsou za hranicemi někteří herci průměrní a nezajímaví, jsou pořád nějakým způsobem mnohem dál. I když herec není třeba nijak výrazně dobrý, má precizní techniku a rytmus, takže může velice obstojně něco udělat. U nás se v jedenáct začneme scházet, někdo řekne pár historek, začne se ve dvanáct a pak už zase musíme končit. Těžko říct, u čeho to začíná. Jestli je to tím, že oni mají prostředky… Když jste zaplacený, cítíte se dobře, protože peníze jsou přece jen nějaká forma energie a tím, že se vám to vrátí, to tvoří nějaké podmínky.

Z Kammerspiele Mnichov se nakonec ozvali.
Minulý rok mi zavolal dramaturg, jestli bych mohla být v určitý den a čas v Berlíně na schůzce s Christopherem Rüpingem. Poslali mi část textu z divadelní adaptace románu Fjodora Dostojevského Hráč a sešla jsem se s takovým mladým klukem. Hodinu jsme si povídali o tom, jaký nesmysl je hrát divadlo v cizím jazyce, že ty emoce a herecký výraz jsou úplně jiné. Říkala jsem, že to chápu, a on se zeptal, proč bych měla hrát v němčině. A já řekla: Protože já můžu. Na zkoušce jsem říkala jako mademoiselle Blanche text hrdiny Alexeje s nějakým svým postojem, pak jsem měla reagovat na hesla, na prostředí a tak. Začala jsem improvizovat a bylo to úžasné. Byla jsem šíleně vyčerpaná a unavená a měla jsem takovou zvláštní odevzdanost, že kdyby to v tu chvíli skončilo, zemřela bych šťastná. A Christopher najednou řekl: Stop, Ivana! Já chci s tebou pracovat. A já jsem na něho úplně zakřičela, že já taky! Stát v Deutsches Theater vlastním osudem bez Dušana Pařízka, který vám to zařídí, protože on je ta spojnice pro Čechy, to byl záchvat štěstí. Když vám o něco opravdu jde, je to tak strašné těžké a mnohdy máte chuť to zabalit, protože vidíte, jak je to nevděčné a jak vítězí pořád nějaká nejjednodušší cesta.

Navíc Christopher Rüping je slibné jméno.
Nevěděla jsem, že je nějaká nová nadějná osobnost, a že se mi podaří do toho ohniska vstoupit. Spousta lidí dělá různé projekty a já bych je dělala také, ale Kammerspiele Mnichov, jméno Lilienthal, Christopher Rüping, Nicolas Stemann, Luk Perceval a já mezi nimi… ale to bylo až později. Vrátím se k té zkoušce. Až když jsem večer uléhala, začala jsem se hroutit. Před očima mi jelo, jak zítra zavolám do Vinohradského divadla, že příští týden už nepřijdu na to a to představení, a že zavolám tam a tam a všichni mě pošlou do háje, ale musela jsem to udělat. A to se ještě objevil problém s jedním mým termínem Schwejka v Brémách. Vypadalo to, že to možná skončí na tom, že mám představení v době, kdy v Mnichově běží generálky. A pak mi zavolali: Ivana, willkommen in Kammerspiele München. Za týden jsem tam začala zkoušet. V noci jsem tady předávala Státní ceny za literaturu, v šest ráno jsem dorazila do Mnichova a v deset jsem stála v plné polní se všemi, bez jakékoli milosti, že jsem cizinec, v týmu Christophera Rüpinga v produkci Spieler. A tam začala tato moje cesta.

Pomohla vám v Mnichově předchozí zahraniční zkušenost?
Kdyby předtím nebyla Kauza Schwejk, tak se v Kammerspiele asi zblázním, protože začínám mluvit ke konci první půlky asi patnáctiminutovým monologem. Jenže v porovnání s obtížnosti Haška v němčině to bylo snazší. Já v tom jazyce na jevišti myslím, a to mi dělá neuvěřitelnou radost, a zdědila jsem babiččin temperament - za mě to dělá tělo.

Co další příležitosti a plány?
Během zkoušení jsem dostala nabídku účasti na asi sedmihodinovém čtení k výročí Elfriede Jelinek v režii Nicolase Stemanna, jenže jsem to nemohla vzít. Nicméně jsem v klidu, že všechno nějak funguje. S Christopherem to bylo velké a zásadní setkání, stejně jako bylo na začátku mé herecké dráhy setkání s Josefem Janíkem, mým životním režisérem. Ale to jsem byla ještě v takovém tom telecím, nevědomém stavu a je to asi tak vzácné, že nemůžete mít všechno. Pak jsem měla to štěstí, že se mi to stalo znovu s Kaiem Ohremem. V MeetFactory a pak ve Studiu Hrdinů jsme spolu dělali Zemi beze slov a Sněhurku, teď se plánují další dvě věci. Jedna ve Studiu Hrdinů, druhá v Masopustu. V Brémách jsem potkala jednu začínající režisérku, ukazovala jsem jí Volksstück (Lidový kousek) a ona z toho byla nadšená. Jednáme o možnosti, že bych to dělala v Německu. Německo mě tak nějak provází a jsem šťastná, že se stalo mou součástí. Pro mě je to taková nadstavba, ještě jiná úroveň.

Studio Hrdinů - Kauza Schwejk
Studio Hrdinů - Kauza Schwejk


Jak to ovlivnilo vaše působení v Čechách? Říkala jste, že jste rušila závazky…
Dostala jsem se do zvláštní půlroční izolace. Tady si mysleli, že jsem v Německu, a tam si mysleli, že jsem v Praze. Takže já, která jsem zvyklá strašně moc pracovat, jsem najednou stála. Přitom v Mnichově jste rychleji, než kdybyste se vydala do Ostravy. Dostavila se i frustrace z takové té zabedněnosti, že co je za hranicemi, je hrozně daleko. Přitom v Německu je úplně běžné, že lidé žijí v Hamburku, pracují v Curychu a do toho jezdí na premiéru do Vídně. My, jak máme malou zemi, tak v sobě nějak nemáme ten obzor.

A někdy to platí i o vztazích a kulturní úrovni.
To je druhá věc. Lidé často o někom říkají, že je komplikovaný a problémový. Problém ale většinou není ten, který ten problém vyrábí, ale ten, který na něho ukáže. A to už mě prostě strašlivě s…o, že vlastně z té skupiny vždycky vyjdete tak, že vám řeknou, buď že jste blázen, nebo že jste problémový, protože tu věc chcete vyřešit, konfrontovat se, ukázat na to, co nefunguje. Vadí mi, že všude je nějaká laxnost, lenost, lacinost. Slyšíte, jak je něco famózní, úžasné a nevím co, a pak zjistíte, že se někdo baví o pořadu Tvoje tvář má známý hlas. Chápu, že to musí být, ale nesmí to někde vítězit. To je pro mě strašné. Byla jsem tu před prázdninami v nejmenovaném divadle, v inscenaci běžel příběh hlubokého citu a ono to bylo úplně prázdné. Pak mně došlo, že ti herci mají stejnou dikci, jako kdyby hráli v seriálu.

Často se zdá, že seriálové herectví ovlivňuje to divadelní.
Společnost je nějak nastavená a vždycky bude většina mainstreamu. To je v pořádku, průměr musí být vždy nejširší, aby všechno drželo pohromadě. Ale když už i v divadle, které vždycky bývalo dobré, tohle existuje a nikdo to nevidí a nepojmenuje, je to šílené. Nebo to, že se osobnosti vytvářejí na základě účinkování v reklamě? Že je hlavní být známý, ale že ten člověk třeba vůbec nic neumí, to už je jedno. Normálně by se na to člověk vykašlal, ale když jste v tom, vytváříte to, nebo se o něco pokoušíte, máte v tom skřípnutou svoji duši a prostě se vás to týká jinak, než když jste pozorovatel. I toto všechno mě vedlo k napsání Lidového kousku. Důvod, proč jsem to psala, byla opravdu nějaká existenciální záležitost. Samozřejmě mi to dodalo chuť do dalších věcí. Ptám se sama sebe, co jsem do svých třiceti šesti let dělala. Popadla mě odvaha, začít dělat věci úplně jinak a úplně někde jinde.
.......................................................
foto: archiv Studia Hrdinů, Divadelní společnosti Masopust a Schauspielhaus Zürich

Další rozhovory