Jiří Procházka

Minimalistická scéna zprostředkuje maximální emoce a využívá multidimenzionální a mediální prostor divadla. Komorní romance tak doslova dává 4D rozměry naplněné sentimentem, iluzemi, stejně jako humorem a ironií. Některé sny se nesplní? ale především sny, když se splní, nejsou takové, jaké jsme si je vysnili. Smysl je v tom, udělat ze života sen, na pár hodin, na pár dní, než zákonitě přijde opět všední realita. Někdy si až zpětně uvědomíme, že to štěstí, které čekáme? už tu bylo. A není to okamžik, který pohřbíme, ale půda, ze které rosteme v dalších všedních hodinách a dnech našeho života.

Iva Janžurová a Eva Holubová tráví osamělé muže v šibeniční komedii, kterou poprvé českému publiku představil Jan Werich (s Natašou Gollovou a Květou Fialovou). (V americké televizní inscenaci účinkoval Jiří Voskovec). Mohl by to být idylický příběh o dvou rozkošných starších dámách, kdyby jejich neodolatelná pohostinnost neskrývala děsivé tajemství. Dvanáct? Tak to je pohoda.

Hra mě moc neuchvátila ani napoprvé. Pochází z 90. let a nezestrála dobře. Např. otázka Nicka, zda Caitlin je ve skutečnosti mužem. Monolog I. Racka si zasloužil potlesk. Rodina je ale otravná. Děti mají mít lepší život, ale je jim vnucován osvědčený recept na štěstí. Povzbuzení Nunzia (Petr Kostka) je opravdovým pochopením i obětováním osobních potřeb pra/rodičů. Moudro, že Nick s vděčností za to, co mu jeho rodina dala, potřebuje vylétnout z rodného hnízda, aby tomuto svému bohatství dal smysl, se tříští, Nickovým stejně hektickým životem. Závěrečný smích Nicka a babičky než uvolňující, je jako zoufalé povzbuzení dvou "přeživších".