Madisonské mosty

65%. Do neobvyklého sálu Nové Spirály se takové komorní drama nehodí. Tvůrčí tým v čele s režisérkou V. Čermákovou však nástrahy překonal. Díky zvládnuté práci s prostorem (využití točen, light designu či projekce) není těžké se na V. Hybnerovou a J. Révaie napojit a prožít s nimi jejich love story. Soukromé divadlo musí vydělat na provoz a oslovit širokou veřejnost. Před pauzou tak např. vidíme efektní, ale předlouhou projekci, v níž jsou některé z výtvarných prvků prvoplánové. Scéna v restauraci míří na diváckou atraktivitu a nabourá přirozenou gradaci. Přesto jsou komerční tahy pochopitelným kompromisem a výsledný dojem zůstává pozitivní.

Nová Spirála a Živá tvorba společně překvapily záměrem v zrekonstruované aréně inscenovat činohru a ještě k tomu tak intimní příběh, proslavený filmem. Díky promyšlenému konceptu režisérky Viktorie Čermákové (využívajícím technické možnosti NS) a hereckému „ovládnutí“ prostoru Vandou Hybnerovou a Janem Révaiem to vyšlo. Magií slova, drobných gest, emočním napětím zprostředkují silný, krásný, uvěřitelný příběh. Došlo ale na redukce (zásadního elementu, jenž přinutí Francescu vidět věci neopojně) a neporozuměl jsem zborcení důsledně vedené komorní nálady zapojením statistů, natož té demonstraci videomappingu. (Už mi byl jeho obsah vysvětlen.)

45%. Film jsem neviděl, takže nemohu porovnávat, ale asi nejsem cílovým divákem, na mě je to příliš "červená knihovna", milovníci romantických příběhů nechť si k mému hodnocení pár procent přičtou. Scéna je variabilní, ale při větších posunech poněkud hlučná. Ukázka jevištních technologií těsně před pauzou je působivá, ale vypadá, jako kdyby sem omylem zabloudila z úplně jiné inscenace. Omylem je podle mě scéna v restauraci, při které inscenaci "spadne řetěz" a toto vytržení z dosud intimního příběhu má neblahý vliv na závěr, kde by vše mělo emočně gradovat. Herecky potěší V.Hybnerová, které ani mikroport nebrání v uvěřitelných emocích.

75 %. Tleskám předně odvaze zasadit komorní činoherní projekt do svérázného, po všech stránkách atypického prostoru Nové Spirály. Příběh o síle lásky, která ve smyslu fyzické přítomnosti trvala pouhé čtyři dny, ale srdce obou aktérů propojila navždy, poutem s pevností mostních konstrukcí, se sem podařilo přenést citlivě. Díky promyšlené koncepci a souhře všech inscenačních složek vyznívá v celé své křehkosti i živočišné razanci. Nejvíce mě oslovila herecká jistota v každém okamžiku autentické Vandy Hybnerové, typově trefné obsazení Jana Révaie a velmi zdařilá, náladotvorná hudba Petry Horváthové, která působivě umocňuje romantickou atmosféru.