Z tiskových konferencí

Babička Boženy Němcové, vysněná a taky trochu skutečná. Neboli Babiččin příběh ve třech variantách, jak ho viděla Božena Němcová, jak se s největší pravděpodobností skutečně udál a jak ho vidíme dnes. A k tomu ještě řada zvláštností a pikantních souvislostí, např. dvě Babičky v jedné postavě, ale v několika příbězích. Ypsilonka ve stopách osudů postav ze Starého bělidla. Babička na rožni Ypsilonky, jak říká Arnošt Goldflam. Babička se vrací čili Dichtung und Wahrheit.

Ředitel Ypsilonky Jan Schmid hned na úvod poukázal na jeden paradox. Chce se říct varovný paradox. „Proč jsme se pustili do Babičky? Babička jistě patří do naší dramaturgické linky, která je od začátku Ypsilonky a která nás jako červená nit provází doteď. Je jí „ČESKÁ OTÁZKA“. Nikdy mě však nenapadlo, že u nás na Babičku dojde. A po revoluci už vůbec ne. Nikdy by mě nenapadlo, že tolik let po roce 1989 si budeme muset zase klást otázky směřující k vlastní identitě a zajímat se o širší souvislosti, co jsme zač a kam patříme.“

Autorem babičkovské koláže a zároveň režisérem inscenace je Arnošt Goldflam: „Když ta možnost je, s potěšením sem tam v Ypsilonce působím. A snažím se v rámci jakéhosi mého rukopisu přiblížit se úhlu pohledu Ypsilonky. Když jsme se zamýšleli, jaké téma zvolit pro nějakou další společnou práci, padaly různé inspirativní návrhy, až ne dramaturg či já, ale moje žena navrhla téma Babičky, prej že to mám rád. Což je pravda! S nadšením jsem se toho chopil. Nechtěl jsem ale dělat jenom Babičku Boženy Němcové, protože tou iluzí, tou pohádkou, která v tom je, bychom nového mnoho neřekli. Jak víme, jedním z rysů poetiky Ypsilonky je, že obrací různě témata a nahlíží pak na ně z více stran. Přesně tento záměr by měl vyjádřit podtitul, který jsme k názvu ´Babička se vrací´ přidali.“

Po otázce, v jakém poměru bude „Dichtung“ a „Wahrheit“, Arnošt Goldflam vypočítal 70:30, později upravuje na 60:40.

Arnošt Goldflam, Jaroslav Etlík, Barbora Vyskočilová

„Bude to Babička mytizovaná i demytizovaná, trošku pohádka i ta realita,“ popisuje Arnošt Goldflam. „Chtěl jsem, aby to byla tragikomická Babička s dojemnými pasážemi jako z pohádky, ostatně do které Božena Němcová utíkala, ale také s krutými, ironickými, bizarními a možná i groteskními momenty z té reality. Balancuje nám to na hraně kýče až po kdovíco, jenže to už je otázka pro diváky, co podle nich bude žánrově převažovat. Nechtěl jsem samozřejmě dehonestovat tu Babičku, a už vůbec ne parodovat, jen vyjádřit vedle okouzlení tímto dílem Boženy Němcové také zaujetí tou realitou osudů postav i autorky samotné. Téma mě zajímalo v rámci, jak se v Ypsilonce říká, ´české otázky´. Zajímaly mě také odborné literární studie, zejména Václava Černého. Ano, věřte nevěřte, začal jsem studovat haldu materiálů. Po dlouhé a těžké námaze jsem se na začátku roku dopracoval (až se divím, že bez následků) k závěru. V textu nakonec je rovina řekněme dramatizace Babičky, ale do toho je vsunuta celá řada různorodých vsuvek, názorů, pohledů a stanovisek, jenže já vám neřeknu, který to jsou, ať jste překvapeni, koho citace (doufám) objevíte. Lákalo mě podívat se za kulisy tohoto dojemného a krásného snu o světě a životě. Který ale – bohužel – nikdy takový nebyl. Svérázná Babička, nemanželská Barunka, alkoholická ruina Viktorka a tak dál, mnohdy tragické osudy. A někdy je to i směšné, jak jsou ve skutečnosti věci úplně jinak. Ten rozpor mě lákal. Pohádka se mění v grotesku, bělidlo ve sklepní byt, smutné se stává komickým a paradoxy se množí. Babiččina přísloví komentují něco, co je v realitě často úplně jinak a jinak v Barunčině pohádce. Nechtěl jsem přitom nic zironizovat, zesměšňovat, na to mám Babičku moc rád!“

Mnohé z vás asi bude zajímat, zdali se v Goldflamově koláži postava autorky vyskytne. Nebude tomu tak. Z pozice Boženy Němcové mluví vlastně Barunka, ale jako osoba spisovatelka Božena Němcová ve hře nevystupuje. Barunku ztvární jedna z nemladších členek hereckého souboru Studia Ypsilon Barbora Vyskočilová. V roli Babičky uvidíte Janu Synkovou. Jak to tak v Ypsilonce bývá, řada účinkujících herců se stane představiteli více postav ze Starého bělidla, ze zámku, ze vzpomínek...

„Babičku jsem četl jako dítě, viděl jsem ty slavné filmy a jako šestiletý i divadelní zpracování v Divadle Československé armády. Dodnes si to vybavuju! Babička vždy byla fešná žena, ale Proškovi, kterého hraju, leze na nervy. Je to tchýně, co naděláte,“ sděluje své pocity Jiří Lábus. Pavel Nový (ve hře jako Myslivec Bayer) pronesl na adresu Babičky tato hezká slova: „Je to jedno ze základních děl české literatury, jako děti jsme to povinně nebo i nepovinně četli, dnes to čteme svým dětem, postava Babičky je ideál, který by neměl zaniknout.“

U poetiky „montáže“ a otáčení úhlů pohledu si ve Studiu Ypsilon nemůžete být ničím jisti. Zobecnělé představy tu často nabývají novou originální tvář. Proto nutně musí padnout otázka, která z postav se bude nejvýrazněji odlišovat od toho, co známe. „Postava pana Tyrla,“ prozradil Jiří Lábus (i když soudě dle pohledu ostatních asi neměl). „Já myslím, že naše pojetí Babičky přinese divákovi něco jiného u každé postavy. Něco navíc nebo obrácený úhel pohledu a tak podobně. Překvapíme vás i postavou Kristly. Tím, že v naší inscenaci vůbec není. I podle vědných studií není až tolik důležitá pro zkoumání tématu,“ komentuje otázku Arnošt Goldflam.

-mys-