Z tiskových konferencí

Je již nepsanou tradicí, že Městská divadla pražská často uvádějí dvě premiéry v krátkém časovém sledu, neboť plně využívají dvou hracích prostorů, kterými jsou Divadlo ABC a komornější Divadlo Rokoko. Většinou paralelně pracují dva týmy na dvou inscenacích.

První premiéru sezony Městská divadla pražská uvedou na scéně Divadla Rokoko. Bude jí hra Důkaz amerického autora Davida Auburna. Rozehrává intimní příběh na pozadí velké matematiky, který nám připomene, jak křehká může být hranice mezi genialitou a šílenstvím. Zoufalé hledání nepopiratelného, jediného a nezpochybnitelného důkazu ústí v poznání, že i kdyby se všechno na světě dalo spočítat a převést na numerické hodnoty, vždycky zůstane něco nevysvětlitelného... Inscenaci připravuje režisér Ondřej Zajíc ve spolupráci s dramaturgyní Věrou Maškovou.

Na jevišti Divadla ABC se pak objeví – dá se říci, že hlavní, stěžení – projekt sezony 2011/12, kterým je uvedení dramatizace slavného románu Gabriela Garcíi Márqueze Sto roků samoty. Režíruje Peter Gábor. Tato inscenace svým rozsahem, obsazením i šíří tématu patří mezi největší v novodobé historii Divadla ABC.

Ondřej Zajíc, Věra Mašková

Podívejme se nejprve na hru Důkaz. Představuje ji Věra Mašková: „Hra Důkaz zapadá do naší dramaturgické linky střetu nonkonformních hrdinů s konformním světem, s konformní společností. Přesto, že je vlastně velice nenápadná, nemá velké efekty, neteče v ní krev, nezpívá se v ní, netančí, od své premiéry v Americe obletěla doslova celý svět, stala se podkladem pro velmi úspěšné filmové zpracování a je považována za jednu z nejúspěšnějších amerických her posledních deseti let, byla přeložena do spousty jazyků a uvádí se v celé řadě evropských i neevropských zemí.
Nabízí se otázka, co stojí za úspěchem téhle velice komorní a křehké hry, která se neodvíjí ve velkém gestu a která navíc na první pohled vzbuzuje rozpaky tím, že hlavními hrdiny jsou matematici, čili disciplína, která nás od školních let všechny děsí a která vzbuzuje pocit, že tomu příběhu snad ani nebudeme rozumět. Myslím, že je to tím, že matematika v této hře je jenom výchozí moment, svět čísel je jen jakousi záminkou, ale ta hra sama je především příběhem o lásce. A je to navíc láska, která se poslední dobou zmiňuje velice sporadicky: láska rodičů a dětí. Konkrétně láska dítěte k rodiči, který je již z toho pohledu pragmatického, racionálního, praktického světa odepsaný, k člověku, který sice kdysi měl nějaké úspěchy, ale ty dávno minuly a ten člověk je starý, nemocný a bez velké naděje na to, že by se ještě mohl uzdravit. A v té hře se vlastně setkáváme se dvěma možnými přístupy k tomuto problému – přístupy jeho dvou dcer, z nichž jedna je talentovaná, schopná, nadějná studentka, a druhá, která je poměrně průměrná, obyčejná osoba. Ta talentovanější opustí školu a rozhodne se věnovat nemocnému stárnoucímu otci, zatímco ta druhá to řeší tím způsobem, že si najde lukrativní zaměstnání a z té morální povinnosti starat se o otce se vykupuje penězi.
Jeden můj přítel mi nedávno připomněl citát z Tolkiena, kde se na otázku: ´Copak si nemohu žít, jak chci?´, odpovídá slovy: ´To může se ctí málokdo´. A to myslím, že je takovým ústředním tématem této hry. Samozřejmě, můžeme si od života urvat, co chceme, můžeme si žít jak chceme, ale platíme za to ctí, platíme za to city, platíme za to často vlastní důstojností. Ta cesta, kterou si vybírá ta druhá dcera, je jistě těžší, jistě daleko méně praktická, daleko méně pragmatická, ale je to zároveň ten morální imperativ, který vlastně stojí před námi, a který nám připomíná, že život má ještě jiný, vyšší horizont, a že tohoto horizontu dosáhnout jsme schopni, i v našich všedních, obyčejných životech. To je vlastně ten důvod, proč jsme tuto hru nasazovali, zejména teď, v době, kdy vlastně eskaluje napětí ve společnosti, kdy jsou adorováni ti mladí, zdraví, úspěšní, a všichni ti slabí, nevýkonní a neproduktivní jsou považováni za občany druhé kategorie.“

Režisér Ondřej Zajíc dodal: „Konflikt, který ovlivňuje celou civilizaci, konformního s nonkonformním může být destruktivní a tragický, ale také inspirativní. Svět se vždy bude potýkat s jedinci, kteří se nevejdou do škatulek, kteří mohou být pro svět zkázou i požehnáním. Vedle pro člověka životně důležitých orgánů, jako je srdce, vedle důležitosti zdravého těla, vedle duše pokládá autor na stůl mysl, dalo by se říct zdravý rozum. Jedna z největších úzkostí, kterou podle mě zná úplně každý, je ta, že o ten zdravý rozum přijdeme, že se propadneme někam, kde to je podobné jako smrt, a to je duševní smrt. Určitě každý jsme si o to téma brnkli, když jsme někdy zapochybovali o svém zdravém rozumu. A v téhle hře se na této pocitové hraně ocitá mladá dívka, jejíž tatínek, už překročil ten Rubikon zdravého rozumu. A mě to pořád vrací k tomu, jak jsem rád, že to mám v hlavě docela v pořádku... (smích) ...Tohle zkoušení se mi bude těžko ukončovat, protože mě to hrozně bavilo, takovou koncentrovanou intenzivní práci jsem už dlouho nezažil, což je samozřejmě hodně podmíněné tím, že jsme pracovali v úzkém okruhu lidí. Držím moc palce Veronice Kubařové, protože být lídrem této inscenace není vůbec snadná věc, navíc, když v této zodpovědné pozici máte obstát v začátcích své herecké kariéry. Překvapilo mě, jak je na svůj věk vnitřně vyzrálá, jaký k celé věci má dospělý přístup.“

Veronika Kubařová

Veroniku Kubařovou, čtyřiadvacetiletou herečku, která však již má na svém kontě řadu velkých rolí na jevišti i ve filmu, pochopitelně dostihla otázka, jak je na tom s matematikou. „Ne moc dobře,“ směje se. „A byl to vlastně i jeden z důvodů, proč jsem se rozhodla pro herectví, protože jsem věděla, že na konzervatoři není matematika. Samozřejmě, že to nebylo jen proto. Je to vlastně paradox i celé této hry, matematika je v ní zdánlivě v prvním plánu, ale vlastně o ni vůbec nejde. Je to o pocitech člověka, který je hnán nějakým svým talentem a nadáním, o tom, co zůstává tím nejdůležitějším, o co v životě jde, co tě strhne na dno nebo vezme nahoru, což je vnitřní život, láska a vazby k nejbližším. Moje postava Catherine je osoba velmi barevná, má hodně poloh, řadu problémů a otázek atd. A oproti tomu, jak se může na první pohled zdát, je vlastně úplně jiná - křehká a jemnější.“


Také ke Sto rokům samoty se vyjadřuje Věra Mašková, dramaturgyně s obrovským rozhledem. „Márquezův román se jako každý mýtus odehrává někde za onoho času. Mapuje dějiny lidského pokolení od prvopočátku kolektivního vědomí, až po závěrečný zmar. Na rozdíl od většiny svých současníků nekončí ale autor v pocitu bezvýchodné absurdity. Je to literatura koncipovaná jako mytologický příběh, který byl slyšen, má být vypravován, a tedy předáván. Postmoderní dekonstrukce je v době Márquezovy největší slávy v plenkách, ale jeho dílo ji už předznamenává. Vrací na jeviště západní kultury příběh a s ním i naději. Dokud naše životy, jakkoli omylné, tvoří příběhy, které stojí za to si pamatovat a předávat, pak mají svůj hluboký, lidským očím často neviditelný, význam. Najdete málo děl, které jsou tak naplněné emocionalitou, obrovskou energií, filozofií a obrazivostí. Je to neuvěřitelně pestrý, bohatý a inspirativní materiál.
Požádali jsme o spolupráci Petera Gábora, který to obrazné divadlo rozvíjí kontinuálně a vlastně dlouhou dobu, poměrně i vědomě navazuje na takové tvůrce jako byl např. E. F. Burian, toho divadla totálního jevištního obrazu, kde nedílnou složkou je hudba a výtvarno, vytvářející prostor pro herecké výkony. Ta poetika toho představení je, si myslím, pro hereckou práci poměrně složitá a velice mě těší, že většina našeho souboru, která se na tom podílí, tak tu poetiku velice brzy pochopila a vstoupila do ní, vstoupila do toho magického světa, který se tam vytvářel a je velice pěkné pozorovat, že jsou schopni ji rozvíjet, a že jsou schopni být partnery tomu textu.“

Peter Gábor, Jitka Smutná, Vladimír Čech

Režisér Peter Gábor uvedl: „Márquez má mimořádný vypravěčský talent, jeho genialita vás dokáže připoutat a už vás nepustí, stránky knihy jsou plné fantazie, nádherných obrazů, silných emocí, velkého tajemství a především velkého příběhu. Je to skutečně obrovský materiál, jedna veliká metafora dějin lidstva, kdy na příběhu jednoho městečka sledujeme vývoj tří generací, jsme přímo vtáhnutí do jejich rodinných záležitostí, do problémů lásky, nenávisti, smrti a života. Pro mě je to hodně důležité až osobní téma, jelikož mě vždy velmi zajímala historie mojí rodiny, pokaždé jsem si moc rád nechával vyprávět od prarodičů všechny historky a situace, pokud možno do těch nejvzdálenějších kořenů. A musím přiznat, že i při inscenování této hry mi moc věcí z toho mého rodinného života a života mých předků stále naskakovalo. Je to velmi živé a komunikující téma a domnívám se, že je velmi současné, protože každému z nás to má co říct, ať už v tom negativním, nebo v tom veselejším.“

Jitka Smutná, Vladimír Čech

„Matka rodu“ Úrsula je velkou hereckou příležitostí pro Jitku Smutnou, která říká: „Když jsem octla teď při zkoušení nad tímto textem, znovu jsem si vybavila, jak jsem se cítila, když jsem tu knihu četla poprvé v sedmdesátých letech, kdy vyšla. Po celou dobu čtení jsem byla v nějaké zvláštní magii, na nic jiného jsem nemohla myslet, vracela jsem se neustále k té knížce, četla jsem klidně znovu a znovu třeba dvacet stránek od začátku, abych si připomněla tu krásu a ten vzlet toho prostého a obyčejného těla nad všechny informace a nad ten běžný svět, na který saháme.
Kolegové jsou úžasní, myslím, že se vytvořila bezvadná společnost, taková barevná. S režisérem i dramaturgyní se známe dlouho, a tady jakoby navazujeme na něco, co jsme si vlastně připravili už během těch let vzájemné spolupráce. Já věřím na to, že domluvit se můžou jenom lidi, kteří už jsou předem domluvení. Z nás všech, kteří na tom děláme, mám pocit, že jsme se dohodli už někdy hodně dávno, když jsme se ještě ani neznali. To se mi moc líbí.“

-heg-