Z tiskových konferencí

Dvě sezony v jedné v Činoherním klubu
vydáno: 18.9.2021
Činoherní klub v divadelně nabitém podzimu uvede tři premiéry, které nazkoušel během vynucené pandemické pauzy. Jedná se o tituly Equus, OšklivecLinda Vista. Prvně jmenovanou inscenaci autora Petera Schaffera v režii Martina Čičváka divadlo kompletně nazkoušelo už během loňské kulturní odstávky, dva pokusy o premiéru ale muselo vzhledem k situaci vzdát, svou oficiální premiéru bude mít Equus 7. října. Ošklivce Mariuse von Mayenburga v režii Braňa Holička dokončila pražská scéna letos, premiéru má v plánu 21. září. Inscenace Linda Vista, která vznikla pod režijním vedením Ondřeje Sokola, je z pera Tracyho Lettse a světlo divadelního světa spatří 21. listopadu. Kromě titulů, které byly původním dramaturgickým plánem loňské sezóny, se diváci mohou na jaře 2022 těšit na další tři premiéry. Nejprve na divadelní klasiku, Shakespearova Macbetha, v režii Ondřeje Sokola, v hlavní roli s Martinem Fingerem a premiérou v březnu. V dubnu na Williamsovu Kočku na rozpálené plechové střeše v režii Martina Čičváka. V červnu Činoherní klub představí komedii soudobého britského dramatika Matta Charmana Večer na psích dostizích v režii Davida Šiktance.

na tiskovém setkání v Činoherní kavárně
na tiskovém setkání v Činoherní kavárně


„Uplynulou mrtvou sezónu jsme nezaháleli a v těžkých podmínkách, kdy se neustále něco měnilo a rušilo a bortilo, jsme podle plánu alespoň zkoušeli. Teď stojíme na prahu nové sezony, kterou bych nazval 2 v 1. Jednak uvedeme inscenace z loňska, které jsme navzdory zavřeným divadlům připravovali. A samozřejmě začneme zkoušet zbrusu nové kusy. No, raději řeknu, že „chceme“ uvést a „chceme“ zkoušet, neboť slibování je v této chvíli pořád ošemetná věc. Ale děláme všechno pro to, abychom divákům měli co nabídnout, když nám bude umožněno hrát a jim bude umožněno přijít do divadla,“ říká umělecký šéf Činoherního klubu Martin Finger.

Následující měsíce v Činoherním klubu se také ještě ponesou ve znamení transformace a změn, které mrtvá sezóna pozastavila. „Kdybych měl najít jedno slovo, čím je toto období důležité pro budoucnost Činoherního klubu, tak je to SOUHRA,“ zdůraznil Martin Finger. „Míním souhru všech, kteří se podílejí na inscenacích, ale i na každodenním chodu divadla. Pak může vzniknout kvalita, která se nedá ničím nahradit. Postupné formování nového jádra souboru, doplňovaného o hosty, není proces, který je hotový hned, ale už se tak děje. Klíčovou postavou ve spolurozhodování (…a tak dál) je kmenový režisér tohoto divadla Ondřej Sokol. Společně oslovujeme lidi, kteří jsou nám blízcí svým stylem práce a vnímáním tvorby jako procesu otevřenosti a nedokončenosti, jsou připraveni být ve střehu a ví, že premiérou práce nekončí. A budu rád, když herec, který přichází na naše jeviště, bude vždycky začínat od znova, jedině tak se dá vyhnout rutině a jisté strnulosti, protože pokud divadlo není živé, tak mě osobně třeba vůbec nezajímá…“


"2 v 1" - skvělá choreografická souhra přinesla proměnu vizuálů, stačilo je otočit,
abychom se dozvěděli, jaké Činoherní klub chystá další premiéry


Pauzu si údajně velice pochvaloval režisér Martin Čičvák, přinesla totiž nečekaně delší zkoušení, což pro náročný titul, kterým je Equus, může být výhoda. „S tak intenzivním, excentrickým režisérem je úžasné sdílet prostor a zkoušet. Navíc líbí se mi koukat na Ondru Rychlého. Jinak bylo to na hov . . , jak se to celý rok nemohlo dovést k premiéře,“ mrzí Annu Kameníkovou. Temná a do poslední chvíle strhující hra o zákoutích lidské duše přinutila sáhnout si do neznáma řadu jejích kolegů a dovolujeme si předpovědět, že diváky překvapí výkon nejen Ondřeje Rychlého jako Alana, ale zejména Pavla Kikinčuka v roli psychiatra Dysarta. Přece jen tohoto skvělého herce většina diváků bude znát z komediálních úloh.

Anna Kameníková, Sandra Černodrinská, Lucie Žáčková
Anna Kameníková, Sandra Černodrinská, Lucie Žáčková


„Pauzu jsem nejdříve vnímal jako nevýhodu, protože jsme se dostali do fáze, kdy jsme potřebovali ty věci už dotahovat, ale nedostali jsme se dál. Chybělo nám potvrzení, jestli to děláme dobře, nebo blbě,“ komentuje průběh zkoušek Mayenburgova Ošklivce režisér Braňo Holiček. „Na druhou stranu je fakt, že po znemožnění normálně pracovat se koukáme na téma hry novýma očima. O to víc jsem nervózní, protože sem tam přijde pochybnost, jestli neodhazujeme věci, které před půl rokem fungovaly. Bude to jiná inscenace než ta, která by to byla, kdyby pauza nebyla…“

Vojtěch Kotek, Václav Šanda
Vojtěch Kotek, Václav Šanda


Ošklivec nepatří mezi nejnovější Mayenburgovy texty, přesto těch čtrnáct let od jejího vzniku jako by posílily její rezonování ve společnosti, která tlačí na výkon a vzhled posuzuje jako jedno z kritérií úspěchu. Německý dramatik se ptá, co se stane, když zjistíte, že vám nikdo nikdy neřekl, že jste oškliví. Je možné zachovat si svou vlastní tvář, když si necháte změnit obličej? Ošklivec je komedie ostrá jako skalpel o zběsilosti společnosti, v níž víra v mládí, krásu, vědu, pokrok a nepřetržitý růst může vést ke ztrátě jedinečnosti a nakonec i identity.

Braňo Holiček se věnuje především autorské tvorbě a s pevným textem pracuje velmi zřídka, ale Mayenburgova hra prý byla láska “na první přečtení”. „Abych byl naprosto upřímný, text mě zaujal především tím, že jsem si nedokázal představit, jak se něco takového dá inscenovat. Ošklivec představuje materiál “k dalšímu zpracování”. Autor nepředepisuje tvůrcům téměř nic. Nenajdeme tam žádnou scénickou poznámku. Takže tato hra je vlastně ideálním hřištěm i pro mne.“

„Ta hra je právě i o tom, co z nás společnost dělá. Všechna Letteho rozhodnutí jsou hodně podpořená tím, co od něj nejen společnost – ale i jeho žena očekávají; co on od sebe očekává. Je to podle mě něco, co může být lidem blízké, protože to znají,“ říká představitel titulní role Vojtěch Kotek a dodává: „Jak je tato hra skvělá, je i náročná a komplikovaná. Pro herce neustálý slovní ping-pong ztížený cyklením situací. A do toho jsem začal zkoušet Wericha (inscenace Werich, produkce uváděná na Letní scéně Musea Kampa, pozn. red.), což byl úplně jiný typ práce. Nebylo úplně snadné po pauze hodit se zpátky. Nakonec to šlo rychleji, než jsem čekal, díky prostoru a lidem okolo…“

Hry jako Zabiják Joe nebo Srpen v zemi indiánů Tracyho Lettse na českých jevištích, dá se říci, zdomácněly, kdežto jedna z novějších her tohoto amerického dramatika, Linda Vista, se u nás objeví v české premiéře. Vznikla jako ještě žádná z jeho her: měl prázdnou stránku a začal volně psát a rozvíjet dialog dvou mužů středního věku. Režisér Ondřej Sokol k tomu dodal: „Celý dialog byl hotov za pár okamžiků, autor si prostě představil dva chlápky a o čem se asi tak mohou bavit. Potom podle něj pokračoval v rozvíjení celé hry. Nemá jedno jasné téma, naopak témata se v ní zajímavě proplétají a vrství. Je to výjimečná hra v tom, že hledáte jakousi univerzálnost textu, jenže pokaždé, když ho čtete, vydává jiná tajemství. Tvar je hodně nezvyklý, umí být velice křehký, proti tomu jdou otevřené dialogy o sexu...toho se nezbavíme, tak je to napsané. Od začátku mi bylo jasné, že tohle bude naprosto nekompromisně “souborová” hra. Inscenace, kde musí všichni herci hrát pokud možno absolutně stylově vyrovnaně, musí to odehrát a zároveň nehrát. V podobném duchu se s úkolem se potýkal i scénograf: na scéně musí být všechno a nic.“

Vojtěch Kotek, Lucie Žáčková, Sandra Černodrinská, Vasil Fridrich, Dalibor Gondík, Martin Finger, Václav Šanda,  Markéta Kočí Machačíková, Ondřej Sokol, Braňo Holiček, Anna Kameníková
Vojtěch Kotek, Lucie Žáčková, Sandra Černodrinská, Vasil Fridrich, Dalibor Gondík, Martin Finger,
Václav Šanda, Markéta Kočí Machačíková, Ondřej Sokol, Braňo Holiček, Anna Kameníková


Součásti tiskového setkání bylo i čtení první stránky hry v podání Vasila Fridricha a Dalibora Gondíka, tedy onen dialog vzešlý z automatického psaní. Několikrát Ondřej Sokol vyzval, kdyby to někomu z přítomných přišlo blbý, že čtení se zastaví. Nestane-li se tak, stopne to on sám. Nutno dodat, že takto vytržené z následujícího kontextu, slova a styl působily prazvláštně, byť i zábavně. Ondřej Sokol to ošívání snad i čekal: „Přijímání této hry ve světě je rozporuplné. Myslím, že ani naše publikum nebude jednotné v názoru. Naše nápovědka Vasila Fridricha vysloveně nenávidí…tedy jeho postavu, a odmítá napovídat. Proti Americe jednu výhodu však máme: ve hře se říkají nekorektní věci. U nás to ještě jde, v Americe už ne.“

Jinak podle tvůrců tato hra má všechno, co potřebujete: je zábavná, lehká – někdy až tolik ne, sexy. Jde o komedii o úskalích a rozporech středního věku a o tom, že některých věcí a zkušeností, které se vám v životě nahromadily, se prostě nemůžete zbavit, ale budete je muset přijmout.
„Nikdy jsem neměl žádnou nejoblíbenější hru. Všechny jsou mé problémové děti. Ale tahle by nejoblíbenější být mohla,“ uvedl i přes výše zmíněné rysy textu Ondřej Sokol.
.