Z tiskových konferencí

Když se nebe a peklo pletou do lásky, může z toho být Faust. Když to okořeníme a přimícháme k tomu starou dobrou Gounodovu hudbu, je z toho opera Faust, ale když to spatříte v Ypsilonce, tak je z toho ypsilonský Faust na druhou. S Martinem Dejdarem, Romanem Janálem, Markétou Plánkovou, Arnoštem Goldflamem, Julkem Neumannem a dalšími. Popudem ke vzniku hry byl Martin Dejdar jako ideální a jednoznačný představitel postavy Fausta. Na základě této inspirace Jan Schmid napsal celou ypsilonskou variaci na toto téma. Další „inspirací“ pro Jana Schmida je stav současného světa...

„Ono to vypadá, že v dnešním našem životě není po Faustovi ani památky, a přesto nás provází na každém kroku, vždyť co lidí by se jistě rádo upsalo k vlastnímu prospěchu jakémukoli ďáblovi, pro snadnější kariéru nebo prostě jen z důvodu neschopnosti vyřešit složitosti, kterým propadli,“ říká autor a režisér Jan Schmid. „Hodnoty se relativizují, a tak snad ani nebe a peklo nejsou černé a bílé, ale rovnou strakaté. Všechno se může a hranice mezi dobrem a zlem je vedlejší. Nechceme moralizovat, jen uplatňovat trochu rozumu a přirozeného citu k zachování nedotknutelnosti věcí, které nás přesahují a k nimž bychom měli mít respekt. A taky nechceme naši faustovskou inscenaci brát příliš vážně, přestože způsob, jakým všeobecně upadáme, vážný je. A trochu spekulujeme, když dáváme vedle sebe toto vážné téma a srovnáváme ho se skutečným životem skladatele své doby Charlese Gounoda, autora velké opery Faust – v obojím ale nacházíme určité paralely. Chceme ale jít ještě dál a nacházet zde konotace směřující i do našeho dnešního žití. Celý tento proces chceme divákovi nabídnout jako hru (trochu na slepou bábu) k jeho vlastní sebereflexi. Na druhou stranu, když svět je divadlem, do jaké míry je v něm člověk loutkou? Není proto náhoda, že vedle Fausta, Mefista a Markétky v naší inscenaci vystupuje lidová figura Kašprle a z lidového náhledu na téma nás ještě zajímá metaforický komentář NEBE a PEKLA...“

Dramaturg Jaroslav Etlík na vysvětlenou dodává: „Základní text, který budeme hrát, je text Jana Schmida, vycházející z tématu mýtu, ale některé pasáže bereme z libreta Gounodovy opery Faust, možná tam projde Faust Goethův či Faust z lidových zpracování a tak podobně - to je náš korpus, se kterým pracujeme. Inscenací Faust a Markétka navazujeme na naše „operní“ inscenace, též řadu inscenací, které se dotýkají života vybrané osobnosti. Mýtus spojujeme se skutečnou osobou skladatele, která také nese faustovské motivy pokušení a setkává se v životě s mefistofelskými atributy.“

Jan Schmid pokračuje: „O tématu jsme uvažovali už zkraje našeho pražského existování, někdy v 80. letech. V té době hrát o myšlence dobra a zla se nám zdálo být aktuální. Teď je to bohužel zase aktuální. A Gounodova hudba je tak dobrá, že snese psí kusy bez jejího ponižování. Chceme udělat srovnávací montáž s faustovskými prvky, které se objevují – ať chceme či nechceme – právě v našich dnech. S faustovskými myšlenkami obcujeme a teď jde o to, jestli se Fausta v nás máme zbavovat, nějak se očišťovat, nebo snad rovnou zabít?!“

„Když jsem si řekli, že to takhle zkusíme, tak jsem si vzal Gounoda do postele,“ sděluje Miroslav Kořínek, „a užasl jsem z té jeho úžasné hudby. Jenom jsem nevěděl, co s tím. Musel jsem na nahrávku zapomenout a podívat se do partitury. A hned mi některé pasáže svou stavbou začaly připomínat třeba swingovky, což je žánr Ypsilonce velmi blízký.“

„Na jevišti chceme ukázat dva světy: svět Ypsilonky, v němž se tématem a vlastně atomizovanou současností potácí Martin Dejdar coby Faust, který touží udělat si pořádek v chaosu, kterým žije. Najednou sem v postavě Mefista, kterou ztvární operní pěvec z Národního Roman Janál, vstupuje svět uspořádané a tradiční opery. My jsme snad všestranní, Roman Janál zas ve svém oboru dokonalý. Pokouším se oba světy inscenačně propojit,“ přibližuje nespornou zajímavost inscenace Jan Schmid.

Jak se přední člen opery ND dostane k roli ve více méně činoherní Ypsilonce? Roman Janál k tomu uvedl: „S Janem Schmidem se známe již od mého nástupu do opery Národního divadla, kde pohostinsky s námi připravil Lazebníka sevillského. No a pak následovalo pozvání do Ypsilonky do roličky v inscenaci Oprátka a nyní do inscenace faustovské. Do Ypsilonky my hosté přicházíme na riziko, tady nikdy nevím, co mě čeká. Tady jsem, považte, nucen do kreativity a improvizace! Po počátečních obavách mě ale tato výzva velmi motivuje, stimuluje a především obohacuje. Děkuji za to.“

Ve faustovské inscenaci také uvidíte Arnošta Goldflama, jenž s Ypsilonkou příležitostně spolupracuje: „Je to zlatý pocit nemít režisérskou odpovědnost, kterou obvykle mívám, je pro mě krásné, když si taky zahraju. K poetice Ypsilonky patří, že režisér staví určité mantinely a já jsem v situaci, kdy hraju „nebe“ a mám v tomto duchu se snažit improvizovat a v rámci role hledat přesahy k současnosti. Dívám se na ostatní kolegy, sleduji, jak se to na zkouškách vyvíjí, vzájemně se taky hecujeme. Já jenom doufám, že naše improvizace a svoboda uvnitř hry nepřesáhne rozumnou míru. Musí nás Jan Schmid hlídat. Protože když já se odvážu...!!!
Inspirací k metaforické postavě je mi, a chce se říci bohužel, vidím-li, jak témata pokušení a pokoušení jsou aktuální. Dovolte ještě malou poznámku: Už jsem ve Faustovi hrál, byl to ten Faust podle starých loutkářských textů v Divadle v Dlouhé a hrál jsem postavu Mefista. Tak vidíte, jak jsem se v tom spektru posunul, od pekla k nebi. Zatímco Julek Neumann padl do pekla...“

Julek Neumann, dlouholetý herec Ypsilonky, jehož kontinuitu práce v tomto divadle přerušila emigrace, říká: „Taky občas režíruji, ale náš herecký úkol je v této inscenaci možná i těžší. Máme v našich postavách „nebe“ a „pekla“ ukázat jejich nejednoznačnost. Nicméně pokusíme se hledat, jestli tento klasický model dobra a zla ještě má nějakou platnost, jestli vůbec existují tradiční morální kategorie.“

„Já jsem takovej dvojlomnej, mně je jedno, jestli hraju dobro nebo zlo, svět je taky ambivalentní až hrůza a na textu se mi líbí právě to ustavičné zpochybňování. Nebe a peklo si často kradou repliky, což docela odpovídá realitě. Co se dá dělat. No a když tak poslouchám na zkouškách Martina Dejdara nebo Romana Janála, chystám se časem přebrat i jejich figury...,“ varuje ostatní Arnošt Goldflam.

Co ke své postavě Markétky řekla Markéta Plánková? „Mám podobnou zkušenost jako Markétka, vidím se v ní, cítím jakýsi její dopad na sebe i na svět. Snažím se proto o to víc, aby tato postava byla čistá a srozumitelná pro diváka, aby obraz Markétky byl uvěřitelný, aby divák s ní soucítil a pochopil, jak to měla těžké v životě. Aby natvrdo viděl, jak nevinnost, čistota nebo víra v lásku často dopadá v tomto světě nejhůře.“

„Faust se upíše peklu, Markétka se neupíše nikomu. Nakonec na svou řekněme naivitu a čistou víru nejvíce doplatí. Doplatí na lásku. Strašné...,“ komentuje slova Markéty Plánkové Arnošt Goldflam.

Jan Schmid na závěr řekl: „Prostřednictvím banalit a pokleslosti se skoro logicky musíme s tématem dostat i do současnosti. Námi nově vyzářený pohled na Fausta je o současnosti, kterou žijeme. Trochu tedy dobro a zlo v něm relativizujeme. Přesto doufám, že vedle závažnosti tématu Ypsilonka snad opět nabídne spoustu míst k smíchu. Možná ten Faust a celé to téma vytváří bič pro budoucnost. Tedy kéž by. Jako katastrofista a pesimista vím, že dnes do divadla chodí už jen magoři.“