Z tiskových konferencí

Začátek jara je v Městských divadlech pražských spojený se dvěma premiérami dlouho očekávaných inscenací. Na scéně Divadla ABC bude v české premiéře uvedena divadelní adaptace původně filmového scénáře britského dramatika a scénáristy Tima Firtha – Holky z kalendáře. Námětem scénáře a později i základem divadelní hry se stala skutečná událost. Dámy z anglického venkova v nejlepších letech se domnívají, že mají své nejlepší časy už za sebou. Každá z nich se musí vyrovnávat s nějakou těžkou životní situací – odchodem dítěte, nemocí manžela, špatně prosperující živností, nebo také s nevěrou – a to bez velké naděje, že jednou bude líp. Nápad nafotit kalendář s akty je bláznivý úlet, který se postupně promění ve vzpouru proti osudu, stárnutí a marnosti života. Inscenaci připravuje režisér Ondřej Zajíc.

V Divadle Rokoko se zas stanete svědky pravdivého příběhu Viktora K., piráta z Prahy. Autorská komedie o kuponové privatizaci, Harvardských fondech a Bahamských ostrovech nese název Viktor K. aneb Český národ neskoná a připravuje ji tandem Jiří Janků a Petr Svojtka, kteří s žánrem revuální parodie (vypovídající o nás) mají již několikeré zkušenosti. Tentokrát je při sestavování scénáře doplnil Martin Pacek, který jinak je především známým choreografem.

Kateřina Macháčková, Dana Batulková, Ondřej Zajíc

Podívejme se nejdříve do zákulisí příprav inscenace Holky z kalendáře. Dramaturgyně Věra Mašková upozornila, že základem hry je skutečná událost, která se koncem devadesátých let udála v malé vesnici v anglickém Yorkshiru a oproti veškerému očekávání vzbudila nebývalou vlnu pozornosti a zájmu. „Vedlo mě to k úvaze, jak jsme dospěli tak daleko, že hodnota člověka se poměřuje jeho fyzickým výkonem. Jak je to možné, proč už dávno nepěstujeme toho „vnitřního člověka“ a tak moc klademe důraz na toho „člověka vnějšího“, na jeho vnější stránku, jeho vnější výkon. Je to samozřejmě proto, že žijeme ve společnosti, která je ideologická. Neideologická společnost neexistuje. A ta západní společnost, jíž jsme součástí, je nesena ideologií konzumu. Tzn. ideologií velkých firem, které si kupují reklamní plochy, které si kupují média, politiky a samozřejmě naše duše. A protože nejlukrativnější byznys v současné době, který dokonce předstihl i strojní průmysl, je byznys farmaceutický, tak samozřejmě ten důraz na toho vnějšího člověka a jeho vnější výkon je nasnadě a je zcela zřejmý. Tento byznys potřebuje člověka, který je jednak osamělý a stále hledající, protože člověk žijící v tradiční rodinné struktuře je pro něj ekonomicky nevýhodný, a zároveň samozřejmě člověka, který je neustále stižený strachem ze stárnutí, ze smrti a ze ztráty toho fyzického výkonu. Jestliže přistupujeme na tento model života, tak mimo tento resundetr zůstává celá řada lidí, kteří se ocitají na okraji, a kteří nabývají dojmu, že jejich životy nemají žádný smysl. Nejenom proto, že nevyběhnou křepce do osmého patra, ale protože se jaksi vůbec jejich vnější obraz neztotožňuje s tím obrazem, který nám vnucuje reklama. Jsou to především stárnoucí ženy, ty se velice často a velice těžko s tím novým způsobem životem identifikují. Takže jejich životy se vlastně ocitají v takové jakoby mrtvé zóně. A když se rozhodnou, že přece jen navzdory všemu budou užitečnými a budou se jaksi podílet na něčem společensky významném a důležitém, jako se rozhodly dámy z té yorkshirské vesnice, tak najednou zjistí, že nemají jak. Co se tam vlastně stalo? Co vlastně prodaly? Co daly do placu? Právě to jediné, co měly: svou všednost, svou obyčejnost, svou každodennost. Kalendář aktů, který tam tehdy vznikl, to byl vtip. Byla to recese. Vznikla přitom v okamžiku, kdy jedna z těch dam prožívala hlubokou bolest – ztratila manžela, který zemřel předčasně na rakovinu. Mezi dámami se objevila myšlenka, že by se mělo na jeho památku vystavět něco jako pomník. A z toho plynula ta potřeba sehnat nějaké finanční zdroje. Kalendář skutečně zachycoval na amatérských fotkách velmi obyčejné situace z toho každodenního běžného života, ty dámy nebyly ani namalované, ani nechodily do žádných posiloven, nevylepšovaly nijak ani sebe, ani prostředí, ve kterém to fotily, byl to prostě jejich skutečný, každodenní svět. Nafotily se u toho, jak vaří ty guláše, pletou ponožky, zašívají a zalévají zahrádky. A tohle vyslaly do světa, se vzkazem: ´Taky dobrý, ne? Pořád ještě jsme tady!´ A díkybohu se to stalo v Anglii, v zemi kultivované, která má smysl pro humor a má zároveň i smysl pro takováto zvláštní gesta, která v sobě nesou kromě humoru, kromě velkého nadhledu, velké odvahy, také velký kus jímavosti. Ten kalendář je, kromě toho, že je opravdu vtipný, také velice dojemný. A to byl ten důvod, proč to tak úžasně zafungovalo. Na životech těch dam se přitom i přes publicitu nezměnilo vůbec nic. Ty se na chvíli ocitly ve světlech reflektorů, ale vrátily se zase zpátky do té své vesnice, kde žijí dál. Ale to, co zůstalo, je ta žlutá květina, symbol boje proti rakovině, která se rozšířila do celé Evropy, možná i do celého světa a jednou za rok se prodává po celém světě, a je nejen symbolem boje proti rakovině, ale i holdem vlastně téhle bláznivé odvaze těch stárnoucích dam z Yorkshiru,“ zakončila své zamyšlení Věra Mašková.

Ondřej Zajíc

Ondřej Zajíc přidává svůj pohled režiséra: „Během své dosavadní režijní práce jsem moc nepotkával s texty, které by měly za podklad stoprocentně pravdivou událost, to je velice vzácná věc, proto mě práce na Holkách z kalendáře nesmírně baví. Je to téma velmi zajímavé a pokud jej herečky na sebe vezmou, může být i docela inspirativní. Kdybych měl říct jenom jednu větu, nejdůležitější věcí, která nepodléhá vůbec žádnému časovému a prostorovému omezení, je, že celé je to o schopnosti udělat si ze sebe srandu. Není náhoda, že ta hra vznikla v Anglii, víme, jak Anglie umí být ironická sama k sobě, ale zároveň i noblesní. A bez schopnosti těch dam udělat si ze sebe legraci by to nevzniklo a myslím si, že i pro tu naši inscenaci je právě tento moment hodně důležitý. Kalendář těch dam oběhl celý svět, byl o nich natočený film a teď se o tom hraje hra, inspirovalo to další a další, vznikly jiné kalendáře nahatých lidí, ale ony tenkrát byly první. Byly to starší dámy a šly do docela slušného rizika. Čili pro mě ta hra vedle humoru v sobě obsahuje docela silnou kontroverzi, protože pro dámu od pětačtyřiceti let výš se jakýmkoli způsobem obnažit je velká odvaha. A pro tu naši práci je docela zajímavé si uvědomit, že my je většinou vidíme ve chvílích, kdy vůbec netuší, že to bude mít tenhle obrovský dosah, který inspiroval tu hru. Pokud její provedení na divadle má mít smysl, tak v ní nesmí chybět, že přece jen k nějaké odvaze na jevišti dojít musí. Tady není žádný Hamlet, žádná hlavní role, v zásadě je to o setkání určité skupiny žen. Tady to skutečně stojí a padá s těmi sedmi dámami. Musím říct, že jsem hrozně vděčný za to, že ta chemie, která si myslím fungovala v té Anglii, jakoby funguje i v té partě, která se nám sešla u nás v divadle. Potenciál dam, které jsme k tomu v jistém smyslu dobrodružství pozvali, je obrovský. Můžete jako režisér být utahaný jako kotě, ale je to velká radost, když se sedm osobností tohoto typu sejde na jevišti.“

Zajímají-li vás jména hereček, které do toho šly, zde jsou: Veronika Gajerová, Dana Batulková, Jitka Smutná, Radka Fidlerová, Kateřina Macháčková, Lenka Termerová a Hana Doulová.

Petr Svojtka, Jiří Janků

S tvůrčím týmem „Viktora K.“ se dostáváme na scénu Divadla Rokoko a možná i k odlehčenější debatě. Nakolik je to veselé povídání nebo nakolik pánové Janků a Svojtka mystifikují, ale posuďte sami. Jedním ze spoluautorů scénáře a zároveň dramaturgem inscenace je Jiří Janků, který k nové autorské revui řekl: „S inscenací, která se paralelně zkouší v ABC, nás pojí styčný bod, a to, že i ta naše vychází ze skutečné události. Z takové, která se tak nějak dotkla nás všech, byť třeba nepřímo. S Petrem Svojtkou už delší dobu se snažíme jaksi šťourat v české otázce, zajímá nás fenomén češství, a tentokrát jsme si řekli: když už zkoumáme tento fenomén, proč to nezkusit prostřednictvím nejslavnějšího Čecha ve světě, kterým je právě Viktor K., v současné době žijící kdesi na Bahamách. Je to taková sonda do jednoho života, který jsme podrobili zkoumání – a došli ke zcela zásadním novým objevům, o kterých se ani možná tolik neví. Ve hře poodkrýváme celou řadu tajemství o tom, jak to bylo skutečně s tím jeho pobytem na Kypru, jak vystudoval Harvardskou univerzitu, jak to bylo v Azerbajdžánu. Dotýkáme se celé řady aspektů, které, přepokládám, většina z vás má v povědomí, ale my to dáváme do nějakých souvislostí. Celé naše snažení je motivované tím, že je vlastně naprosto logicky nemožné, aby se ve vyspělé demokratické společnosti, v právním státě, mohlo stát něco takového, co se stalo. Tedy, že jeden člověk vlastně převezl celý národ. A my se to snažíme uvést na pravou míru a myslím, že jsme vlastně přišli na jediné možné logické vysvětlení - a o tom celá ta hra je.“

Petr Svojtka prozradil, kolik času tvůrci strávili studiem různých materiálů, které sám o sobě Viktor Kožený napsal. „Mě tedy rozhodně zaujal jeho projekt o X-ray hologramech ve vesmírném prostoru, které se dají využít pro přesun osob a i pro budoucí možnosti hvězdných válek. Ten projekt se nezakládá na žádných statických objektech, jsou to prostě určité hologramy ve vesmíru, které mohou generovat ty přesuny, o nichž jsem mluvil. Těch dokumentů je strašně moc, je velice zajímavé se jimi probírat a dívat se do toho „jeho“ světa, protože myslím, že se tím dá mnohé pochopit a odhalit pravý stav věci. On je považován za podvodníka a za zločince atd. atd. Ale myslím si, že je potřeba se na to podívat i z druhé strany.“

Jiří Janků doplnil důležitou věc: „Všechny ty postavy, které se v té hře objevují, skutečně existují a nic z toho, co tam uvidíte, není pravda. Nebo tedy vlastně je? Kdo ví?“
Petr Svojtka na to navazuje: „Ale není to jisté... Viktor K. je dle našeho názoru nejslavnější Čech, to se málo říká. Je to Čech, který nás skutečně proslavil. V Americe, když se řekne Petr Čech, tak většinou tápou, když se řekne Jaromír Jágr, někdo možná ví, ale jméno Viktora Koženého 8 z 10 Američanů zná. Stejně tak je důležité si uvědomit – a to poznáte při studiu jeho díla, že Viktor K. je postava, kterou docení budoucnost. A my jsme se vlastně snažili udělat k tomu první krok. Jako režiséra mě na tématu asi nejvíce lákalo takové to pozlátko toho příběhu, protože životní osudy Viktora K. jsou hodně bizarní. Zvláště když si uvědomíme, že nyní žije na těch Bahamských ostrovech v polovině domu, který mu ještě nestrhli, u bazénu plného žabince, protože ho nemůže čistit. Tenhle člověk, který byl svého času nejbohatším Čechem, zažil před tím ohromné věci, například nejluxusnější, nejdražší večeře v historii Británie, při nichž pojídal – jak sám říká – mnohé živočišné druhy, o kterých mnozí lidé ani nevědí, že existují, natož aby je pojídali. I tím jsme se inspirovali a pak jsme postupně přešli do větších hlubin a teď se v podstatě už jenom noříme.“

Jiří Janků, Vasil Fridrich

„No já nevím, prozatím se soustředíme spíše na technické aspekty inscenace, zjišťujeme kde a jak dlouhá bude muzika, že si nesvítíme tam, kam potřebujeme, jak mám natáhnout kratičký monolog tak, aby se kolegové stačili převlíknout,“ uvádí na pravou míru stav věcí herec Vasil F., představitel Viktora K. „Ale tak ano, vedle toho se postupně noříme, objevujeme ty zákruty a nepoznané komnaty té bohaté duše a zjišťujeme, že to zdaleka není tak, jak by se mohlo prvoplánově zdát. Ne jakýsi hochštapler a podvodník, ale neobyčejně poctivý a přímý muž, který tím svým konáním chtěl obohatit jak národ, tak vlastně celou zemi, a bohužel to dopadlo tak, že obohatil jenom sám sebe, ale to bylo spíš omylem a nakonec to dopadlo tak, že chudák bydlí v garáži na Bahamách. Takže tahle rozkošatělá duše se hraje vždycky dobře.“

Jiří Janků na závěr řekl, opět se vší vážností: „Naším cílem je zkoumat obecně českou národní povahu na základě pravdivého příběhu jednoho člověka. Přestože naše inscenace není jenom o něm, tak nějak jsme počítali s tím, že bychom ho rádi pozvali na premiéru. Jenže všechny kontakty na něj najednou byly zrušené (a žel byl na internetu v různých sítích hodně aktivní!). Kdyby snad někdo jej mohl oslovit, dejte mu vědět. Bylo by fajn, kdyby na premiéru 26.3. přijel.“
„Přespat by mohl když tak v divadle,“ navrhuje Petr Svojtka.
„Já myslím, že o přespání by se potom starat nemusel, postarali by se jiní,“ míní Jiří Janků.

-heg- -mys-