Z tiskových konferencí

Jedna z nejpopulárnějších českých knih (za osmdesát let od prvního vydání vyšla téměř čtyřicetkrát), poslední literární dílo melancholického humoristy Karla Poláčka, útlá novela Bylo nás pět  inspirovala Jana Šotkovského a Mikoláše Tyce k vytvoření vlastní divadelní adaptace. Ta bude uvedena na jevišti Činoherní scény Městského divadla Brno a jedním ze záměrů (veskrze logických) tvůrců je... nebudou v tom děti.

Těžko si připouštět a vlastně i chápat, ale je to tak, že Poláček rozvernou idylu o partě kluků z malého městečka (v němž snadno rozpoznáme jeho rodný Rychnov nad Kněžnou) sepisoval paradoxně ve chvílích nejtěžších, jako ostrakizovaný žid za druhé světové války odevzdaně čekající na případný transport do koncentračního tábora, z něhož už se nevrátil. Jeho trvale nejúspěšnější kniha vyšla až posmrtně.

„Když jsme představovali tituly pro tuto sezonu nebo zmínili komukoli, že součástí plánu je inscenování Poláčka a jeho Bylo nás pět, nastala zvláštní situace – všichni reagovali shodně: ...JÉÉÉ!... Co více si dramaturg může přát než titul, jehož vyslovení vede ke zjihle natěšenému citoslovci. Má to samozřejmě riziko, že pak už není na co se vymlouvat, pokud na představení nebudou úplně stejně reagovat diváci. Mnozí totiž mají svou zcela jasnou představu. Známe také kongeniální čtení této knihy Františkem Filipovským a bezpečně máme v paměti televizní seriál scenáristy Ondřeje Vogeltanze a režiséra Karla Smyczka, který nastavuje závazný kód, jak to očekávat…,“ říká dramaturg Jan Šotkovský.

Mozaika epizod dětství na nejmenovaném maloměstě i v nové divadelní adaptaci zahrnuje Péťova přísného tatínka, laskavou maminku, protivné příbuzné a energickou služku Kristýnu řečenou Rampepurda, také ovšem zbylé kamarády z titulní pětice – Tondu Bejvala, Édu Kemlinka, Čeňka Jirsáka a Zilvara z chudobince – a další rázovité maloměstské figurky včetně zapšklého nepřítele vší zábavy pana Fajsta. A také cukrářovu dceru Evičku Svobodovou, která se malému Bajzovi tak líbí, protože krásně voní po vanilkovém cukru…

V úloze pětice kamarádů se představí Libor Matouš (Petr Bajza), Jiří Daniel (Antonín Bejval), Ondřej Halámek (Éda Kemlink), Marek Hurák (Čeněk Jirsák) a Jakub Uličník (Zilvar), doplněni Michalem Isteníkem (Tatínek Bajza), Evelínou Studénkovou (Maminka Bajzová), Zdenou Herfortovou (Vařeková), Miloslavem Čížkem (Pan Fajst), Nikol Wetterovou (Rampepurda), Barborou Remišovou (Evička) a další.

„Jak vlastně ten poetický stereotyp zdivadelnit nebyla vůbec jednoduchá otázka,“ navazuje režisér Mikoláš Tyc. „Postupně jsme vzali do úvahy několik možností, chcete-li variací, kterak rozvíjet tuto krásnou látku, třeba i pro zlepšení povědomí o Poláčkovém světě. Nakonec jsme se rozhodli divadelní inscenaci opřít o klíčovou událost, jíž je příjezd exotikou vonícího cirkusu do městečka. Vedle toho zesílíme dobrodružný rozměr toho, co mohli kluci na malém městě mít a prožívat. Hodně nám napověděl společný výlet do Rychnova nad Kněžnou, Poláčkova rodiště, včetně tamního Památníku Karla Poláčka v místní synagoze. Expozice je nesmírně zajímavá, leccos jsme se dozvěděli...!“

„Kniha, přestože je nesmírně půvabná, je sledem drobných příhod z idylického maloměsta, bez velkého dějového oblouku. Věděli jsme, že musíme najít rožeň, na který to napíchnout...,“ přirovnává Jan Šotkovský. „Koukali jsme se i po existujících dramatizacích, které jsou určitě fajn. V Hradci jako mírně parodizující tvar a hudební revue, ale tím bychom vykrádali nejen je, ale i sebe, neboť podobně jsme u nás inscenovali Školu základ života. Samozřejmě víme o Goldflamově uchopení a propojení s osobním Poláčkovým příběhem, ale i to míjelo naši představu. Pokud Poláček do příběhů záměrně nechtěl nic z toho temna pustit, ani my a ani v náznacích to temnit nechceme. Nezbývalo nám nic jiného, než se pokusit o hledání jiných originálních, sjednocujících principů. Kromě návštěvy městečka cirkusem jsme jej nalezli v tom, že nejen Péťa Bajza, ale i ostatní leží v tehdy známé dobrodružné literatuře (Cliftonky, indiánky…), jejíž optikou pak vidí svět kolem sebe. Reálie Rychnova takto kombinujeme s vybájenou vizí, prostředím dobrodružného románu nevysoké kvality. A tak nějak sám se přihlásil i třetí princip, náznak milostného příběhu tak nevinného, jak nevinný je věk, ve kterém se odehrává…“

„Motivy, které kluci prožívají každý den, a celá tato žánrová hra nám spolu s autorem hudby Robinem Schenkem umožnila hledat i jakýsi zábavný soundtrack pro tuto inscenaci,“ doplnil Mikoláš Tyc.

Další pohled do tvůrčí, hledačské kuchyně připojil Jan Šotkovský: „Když jsme nápad s Bylo nás pět oznámili řediteli Mošovi, dostalo se nám strohé věty: „Byl bych rád, aby to nehrály děti.“ Ujistili jsme ho, že to nás ani nenapadlo. Když si kalhoty s jednou kšandou obléknou tady naši pánové, dostane to daleko větší kouzlo. To nám bylo jasné od počátku, zato s mírou přítomnosti toho cirkusu v inscenaci jsme hodně váhali. Nechtěli jsme to přehánět, protože když se o cirkusové kousky pokoušejí normální smrtelníci, nevypadá to dobře. Ale chápu, že pro scénografa to může být velmi lákavé prostředí. Po mnoha mlčenlivých debatách, kdy káva stydla, jsme se nakonec dobrali k uplatnění určité míry cirkusové stylizace, ne však moc doslovné.“

Jan Šotkovský, Mikoláš Tyc

V televizním seriálu je jedna z nejvýraznějších postav pochopitelně tatínek Bajza. Jak tomu bude v divadelní adaptaci? „Původně to byla malá role…,“ nadechuje se Mikoláš Tyc, aby okénko laciných bonmotů ihned převzal Jan Šotkovský: „V podání Míši Isteníka není možné, aby ho tam bylo málo. (…) Psali jsme to přímo pro něj a s vědomím, že je to klíčová figura. Oldřich Navrátil ustavil pro tatínka Bajzu jedinečný vzorec. My jsme se ho podvědomě přidrželi, přidáváme snad jen další vrstvu, vztahu otce a syna na bázi chlapského porozumění, což v knížce ani není, ale my si myslíme, že by to našim představitelům těchto rolí mělo slušet.“

Divadelní adaptace se nutně musela popasovat i s Poláčkovým jazykem. Mikoláš Tyc k tomu uvedl: „Mluva je to neuvěřitelně stylotvorná, je velký zážitek si to číst a koupat se v tom moři zvukomalebných slov. To jsme do adaptace chtěli nějak otisknout, ale nemůžete to převzít jako archaizovaný celek.“ Jan Šotkovský dodal: „Na jeviště něco takového přenesete jen s velkými obtížemi. Vezměte si jen to, jak Péťa školsky klade souvětí, a moc mu to jako nejde. Na pár místech to bude, ale malinko. Část vět, co říká Péťa, rozpustíme i mezi další postavy.“

Možná překvapivě některé z postav v této adaptaci chybí – například strýc Vařeka nebo starý Zilvar a další figurky, které dotvářejí kolorit. „V naší dramatizaci jsme chtěli velkou půvabnou roli pro Zdenu Herfortovou, vdovu Vařekovou jsme psali přímo pro ni a postavu přizpůsobili. A vysloužilý voják Zilvar? V tom je opět sugestivita Smyczkova seriálu a zvěčnělého Jiřího Pechy. V knížce je o Zilvarovi starším jen malá zmínka. Jinými slovy tady vycházíme z knihy. Ale nebojte, Jakub Uličník zvládne tak trochu přecházet mezi oběma.“

Jakub Uličník představuje zásadní rekvizitu pro svou postavu Zilvara, je to párátko

Nová inscenace, jak je patrné, bude vycházet z ansámblové souhry. „A úkolem režiséra je herce, kteří jsou na zkouškách invenční neustále, udržet. Vypadají už hodně rozjetě a zkušebna přetéká nápady…,“ směje se Mikoláš Tyc. „Něco nutně zahodíme, jiné krásně zapadne…“

„K žánru se snažíme přistupovat kreativně a odpouštíme si, když se nepovede vtip,“ usmívá se Libor Matouš, představitel Péti Bajzy. „Práci nám docela usnadňuje, že se pohybujeme v multižánrovém konceptu, obrazy nejsou stavěné skrze jednu šablonu. Můžeme volit různé herecké prostředky, což, věříme, bude zábavné i pro diváky.“

„Jestliže děti budou hrát neděti, hranice mezi roztomilostí a trapností bude tenká. Musíme si to setsakra hlídat,“ zmínil jedno z úskalí inscenace Jakub Uličník a dodal: „Dramaturgické uchopení mě moc baví a sdílím nadšení, jak se podařilo známý humoristický román a roztříštěnost epizod převést do jevištního života. Za necelé dvě a půl hodiny snad ukážeme, jaké Karel Poláček psal hezké věci, se vším tím vědomím tehdejší okolní, přímo ohrožující reality.“

Inscenaci čekají dvě premiéry, 7. prosince 2024 se odehraje ta „klasická“, druhá bude výjimečná a jedinečná, rozvernější, protože silvestrovská. Prostor pro improvizaci u všech ostatních repríz zůstane vymezen v přesně daných mantinelech a může se týkat spíše situačních momentů. Cokoli jiného by představení vychýlilo do nepatřičných rovin a šlo proti Poláčkově odkazu. Stylizovaný jazyk výlety mimo scénář vlastně ani neumožnuje, shodují se herci.