Z tiskových konferencí

Hudební scéna Městského divadla Brno uvede nový titul vycházející z mýtů, legend a balad o lásce, kterých vytvořila lidská historie řadu a lidé si je předávali z generace na generaci, neboť ztělesňovaly jejich touhy, představy a přání v nadosobní a nadčasové rovině, podobně jako pohádky. Inscenace ponese krásný název Balada o lásce, do závorky si dejte název Singoalla. Singoalla je žena pohanské krve, která tak jako všechny jí podobné, je součástí přírody a disponuje ženskou prasílou a schopnostmi, které se z dnešního pohledu zdají nadpřirozené. Ale její vyvolený Erland náleží již „civilizovanějšímu“ duchu křesťanství...

S původní myšlenkou uvést tento podmanivý severský příběh lásky, vášně, zrady, pomsty a odpuštění někdy z 10. století na jeviště přišel švédský režisér a libretista Rino Brezina společně se skladatelem Danielem Fikejzem. Jako textaře oslovili Ivana Huvara (vzpomeňme na jejich Markétu Lazarovou před lety v Mahenově divadle). Vzniká tedy snad další jejich dílo značné emotivní působivosti, podpořené písňovými texty, jejichž lyrika souzní nejenom s tématem přírody a jejími pudovými zákonitostmi, ale i mysticky laděnou hudbou. Jaká bude?

„Ve Švédsku jsou vikingské náhrobky, na kterých lze přečíst i vyrytá jména bojovníků, ale pak je tam v lesích mnoho dalších, hrubě opracovaných balvanů, pomníků z ještě dřívějších věků. Kolem nich jsem tiše našlapoval s diktafonem, usedal na ně a nechával se inspirovat. A věřím, že mě napadaly úplně jiné melodie, než kdybych seděl v žižkovské hospodě nebo na gondole v Benátkách...,“ říká autor hudby k muzikálu Daniel Fikejz. „Snažil jsem se v ní propojit rock, jazz, klasické i právě etnické prvky.“

Petr Gazdík, který se ujal úpravy díla a režie inscenace, přibližuje, o čem Singoalla bude především: „Věřím, že divák společně s herci prožije napínavý příběh lásky čtyř lidí, kterým kletba ovlivní život. Příběh plný opravdových citů a emocí... To bych si přál, aby bylo na Baladě o lásce to nejpřitažlivější!“

„Ale pozor, naše „balada o lásce“ není vyprávěna jen vážně, některé role se vážnosti příjemně vymykají,“ usmívá se Daniel Fikejz.
Milan Němec, jeden z představitelů Šeka, to potvrzuje: „Ano. To je pravda. Šek by bez humoru umřel. A jako hrdý zástupce kategorie „kamarád hlavních rolí“ s humorem zvládá všechno to, co by hlavní figury nemusely unést. Ale co, kdo, jak a jestli něco v této baladě ustojí nebo neustojí, už se přijďte radši přesvědčit na vlastní oči...“

Daniel Fikejz, Petr Gazdík

Petr Gazdík naznačuje, co v Baladě o lásce by mělo být klíčové v jeho režijní koncepci: „Jaké to bude, opravdu musí posoudit diváci, nerad bych cokoliv zakřiknul. Jen mohu říci, že mě na divadle nejvíce bavil a baví emocionální prožitek herců. Teď jsem za režiséra (přestože se raději považuji za herce), a tak se snažím, aby v tomto duchu mí kolegové ten nesmírně poutavý archetypální příběh hráli. Jakési demo hry vzniklo již před deseti lety, tehdy v Klicperově divadle a v režii Rino Breziny. Nyní jsem se pokusil zpracovat novou adaptaci tématu, i Daniel Fikejz výrazně pozměnil hudbu. Spolu s touto adaptací jsme si dovolili i pozměnit název; „Balada o lásce“ nám přijde sdělnější a srozumitelnější pro diváky. Singoalla je jen jakési jméno ze severských krajů, které by asi divákům moc neřeklo. Neodpárali jsme ho úplně, jen jsme si řekli, že nebudeme diváky zavádět a mást dalším jménem.“

„Ono to hlavně ani není švédské jméno, je kdoví odkud jen importované. Ve Švédsku ten příběh je znám asi jako Radúz a Mahulena u nás. Smyšlený příběh. Pro nás je „Singoalla“ téměř strašné slovo, ve švédštině zní ale velmi libozvučně. My bychom v něm asi nehledali symbol nádherný vášnivý holky. Mimochodem, v IKEA se prodávají i sušenky toho jména,“ směje se Daniel Fikejz. „Co se týká té verze v Klicperově divadle, nebyla muzikálem, jen inscenací s několika písněmi, záměrně měla jen pár repríz. Bylo nám jasné, že přece jenom tato látka nabízí daleko víc možností, už tehdy jsme podvědomě cítili, že to je pro velký orchestr a divadlo, které se na muzikál specializuje. Nyní tedy realizujeme plnohodnotný muzikál, proti pilotní podobě s mnoha dramaturgickými změnami a zcela novým scénářem, nové jsou písně, nové je aranžmá. Skvělá věc, kterou bych rád zmínil, je, že zde v Brně můžeme využít jedinečného 30členného orchestru. Nevím, kde jinde v ČR bychom tak kvalitní a početný orchestr našli.“

Dramaturgyní inscenace je Pavlína Hoggard. Baladu o lásce vidí jako velký a v mnohém nadčasový archetypální příběh lásky předurčené a lásky osudové. „Emocionalita je přesně to, co tato hra vyžaduje. Stejně jako hudbu, která umí být nositelem silných emocí. Krása díla spočívá v tématu z hluboké historie severských zemí, kam křesťanství postoupilo díky izolovanosti Vikingů a silnému pohanskému zázemí až někdy v 12. století, kdy tedy do severských zemí de facto pronikla civilizace. Konfrontace mezi pohanskou návazností na přírodu a její živly, včetně pohanské mystiky, a právě neodvratitelným procesem christianizace dává příběhu ohromné napětí. V tomto rámci se odehraje složitý příběh milostného čtyřúhelníku. Kdybych měla Singoallu přirovnat k nějakému známějšímu tématu, v němž také dominují drsnost, krutost, žití v souladu s přírodou, náraz na postupující civilizaci, napadá mě Vančurova Markéta Lazarová nebo již zmíněná Zeyerova hra Radúz a Mahulena.“

Daniel Fikejz k tomu doplnil: „Příběh Singoally byl literárně zpracovaný v roce 1905 Viktorem Rydbergem. Začíná jako silná lovestory, ale vyvíjí se originálním a nepředvídatelným způsobem, to mě na tom nejvíce zaujalo.“

S tím, co bylo již řečeno, úzce souvisí i scénografie. Na začátku byl téměř prázdný prostor, odpovídající hlubinám dávnověku. Nečekanou inspirací – a to berte jako perličku – pro režiséra Petra Gazdíka a scénografa Daniela Dvořáka se staly fotografie ze zásnubní cesty Dušana a Pavly Vitázkových po Norsku. Volný prostor, všudypřítomné kameny, zvláštní světlo těch krajů... (S oběma herci se v Baladě o lásce samozřejmě také setkáte.)

představitelky Singoally Johana Gazdíková (v popředí) a Marta Prokopová, Jiří Mach

Scénograf světového formátu a nyní ředitel Národního divadla Brno, Daniel Dvořák, nastiňuje genezi podoby scény: „Když jsem začal přemýšlet nad tématem, bylo mi jasné, že stojím před úkolem především scénicky vyjádřit archetypální jednoduchost příběhu, a pak mě upoutalo to světlo, které se ostatně prolíná celými dějinami výtvarného umění. Severské světlo je charakteristické svou difúzností, je to rozptýlené měkké světlo, neřeže kontrastně světla a stíny jako na jihu a vytváří jakousi snovou atmosféru, což se nám velmi hodí. Scénografické řešení je tedy relativně jednoduché, pár matnic a konfiguračních prvků evokujících dva světy – prvky přírodní a civilizační. I mým cílem je, abych svým vkladem do inscenace podpořil její emocionální vyznění a vyvaroval se realistické popisnosti. Společně se snažíme dosáhnout toho, aby emoce byly co nejpřímočařejší. Jsem také velmi rád, že mohu pracovat na inscenaci, na níž se podílí Daniel Fikejz, který je podle mého názoru jednou z nejvýraznějších osobností soudobé hudby, je typem skladatele, který se nepouští na pozlátkový parket šoubyznysu, i když by jistě v tomto oboru mohl být za hvězdu. Jsem poctěn i tím, že mohu jako host pracovat ve specifickém divadelním světě Městského divadla Brno a stát u zrodu inscenace vedle Petra Gazdíka, jehož vnitřní poetické vidění tématu je v době často užívaného vulgárního naturalismu na divadle velká vzácnost.“

„Nevím, jestli jsem schopen vidět divadlo právě tak, jak popisuje architekt Dvořák,“ brzdí slova, která zazněla, Petr Gazdík, „já se jen snažím všechny složky, které spoluvytvářejí naturalismus příběhu, vzájemně provázat. To je úkol pro mě, aby to tak bylo. Jen mohu potvrdit, že i kostýmy Sylvy Hanákové přistupují na poetické vidění. Jsou svébytné stylem, nejsou doslovné, aby nám to moc neurčovalo dobu, ale prvky staré Skandinávie mají. Zároveň jsou moderní, možná by uspěly na nějaké extravagantní módní přehlídce... Ale přitom jsou velmi jednoduché, minimálně z hlediska barev. Další mou snahou je, aby pohyb doplňoval konání a jednání herců, i ten příběh. Lucie Holánková, která s námi již spolupracovala na Peklu, vytváří ne choreografii, aby se tančilo v muzikálu za každou cenu. Osobně nejsem příznivec a nudí mě takové ty taneční samoúčelné vsuvky, ale nebudu jmenovat, kde jsem to tolikrát viděl. Abych nezapomněl, Balada o lásce přinese i jednu výraznou dětskou roli...“

Balada o lásce je po Bídnících a Evitě další v rychlém sledu nastudovaný muzikál. Zatímco u prvních dvou byly termíny premiér dány nasmlouvanými kontrakty se zahraničními agenturami, Baladu o lásce (Singoallu) se tvůrci zavázali dovést k premiéře ještě před zahájením festivalu Dokořán pro hudební divadlo 2009.