Z tiskových konferencí

Klasickou a v mnohém úchvatnou divadelní hru Tři sestry Antona Pavloviče Čechova netřeba nějak zvlášť představovat. Nebo přece jenom ano? Vždyť Čechov se pro mnoho generací stal synonymem nudy v divadle. Může za to Stanislavskij, který v Moskevském uměleckém divadle (ano, slavný „MCHT“) Čechovovy tragikomické sváry mezi životní realitou a sny, převedl do tíživých dramat utopených v melancholii tak, že plakala i uznale tleskala celá Moskva. V hledišti plakal prý i spisovatel Maxim Gorkij... Sklon ruské duše k sebedojímání Čechov bytostně nesnášel a vůbec nebyl s provedením pod režijní taktovkou Konstantina S. Stanislavského spokojen. Čechov přitom psal téměř čisté komedie, ale Stanislavskij mu to převáděl na melancholicky chmurná dramata. Bloudění v čase po jevišti se na dlouho stalo demonstrací podstaty díla A. P. Čechova. Stanislavskij vytvořil určitý kánon, který se stal inscenační tradicí po celém světě. Až poslední doba objevuje původní záměr autora, který jenom chtěl jednoduše ukázat, jak v tehdejší ruské společnosti hloupě, špatně a nudně se žije.

Dramaturg inscenace Městského divadla Brno Jiří Záviš k tomu uvedl: „Spory mezi dramatikem a Stanislavským vrcholily právě s uvedením Tří sester. Čechovovi se pranic nelíbilo melodramatizování, nechtěl žádnou melancholii, žádné podtexty. Schválně psal o věcech nevyřčených a jen naznačených, které mají zůstat naznačené a nevyřčené i na jevišti. V tom je Čechovova přitažlivost, která s každou dobou vyžaduje nové hledání, jak ho inscenovat. Tři sestry lze vykládat mnohými způsoby: třeba jako drama o ztroskotání snů, o lidech, kteří svou neschopnost žít v přítomnosti léčí úniky do vzpomínek a zároveň do budoucnosti, nebo jako hru o pomíjejícím času, ale také jako náladovou elegii o provinční nudě a všednosti, jež požírají duše, anebo dokonce jako grotesku o směšných preciózkách, které v přesvědčení o své převaze všechno kolem sebe rozleptávají...“

Olgu, Mášu a Irinu, tyto tři „krásné“ duše uvězněné v provinčním městě, na scéně Městského divadla Brno ztvární Markéta Sedláčková, Vendula Ježková v alternaci s Ivanou Vaňkovou a Svetlana Slováková. Jejich existenciální řeči jsou leitmotivem celé hry. V této souvislosti nepřekvapí, že se v textu hodně hovoří o čase a jeho běhu. Fenomén času, který Čechov v této hře tak geniálně prostupuje, se inscenace pokusí evokovat „zapavoučenou“ dekorací. Také scénická hudba Zdenka Merty se inspiruje časem a doprovodí osudy bloudících duší podkresem, který jakoby vychází ze zvuků různých hodinových strojků. Vedle toho pojetí scény spolu s hereckým ztvárněním se pokusí pomocí symbolů naznačit jednotlivé etapy pocitů a tužeb postav ze hry, ať je to dusno, chlad či vedro (požár). Tvůrci prozradili, že nedělali žádné textové úpravy a bylo škrtnuto snad jen dvacet slov.

„Já si myslím, přestože se dá mluvit o bídě hrdinů nebo jejich žití v koncentrované nudě, že je to legrace. Tragédie se dostaví až někde na předposlední stránce,“ zamýšlí se režisér inscenace Stanislav Moša. „My diváky nebudeme strašit psychologií. Ten titul přece po právu nese podtitul tragikomedie. Překvapivě bez jakýchkoliv násilností, jen skrze pochopení motivů jednání a skrze vývoj charakterů jednotlivých postav se při zkoušení docela bavíme. V čechovovských postavách máme před sebou dokonce několik komedií lidských bytostí, které neustále deklarují, jak je jejich život zmarněný, jak je čas, kterým žijí, deprimující, aby se pak začaly upínat na jedné straně ke vzpomínkám, na druhé ke šťastné době, v jaké teprve budou žít jejich potomci. Na to se dá pohlížet očima tragédie, ale i komedie. Nenásilnou formou se nám v průběhu zkoušek daří nacházet ve Třech sestrách nesmírně živé, odhalené nervy několika jedinců, kteří jednají naprosto autonomním způsobem, ale v součtu to vytváří nesmírně vtipné, ale i tragizující jevištní situace, které jsou tak obyčejné, jako je náš život.“

„Těžko hledat u Čechova ideologické téma, jeho hry jsou živé proto, že jsou o tom, co nás trápí a co se nás neustále týká. Tedy žádná ideologie, jen umění či neumění žít...,“ doplňuje Jiří Záviš.

Stanislav Moša přiznal, že měl dlouhá léta ostych režijně připravit nějakou z her A. P. Čechova. I z důvodu, že ctil vzpomínku na dávnou výjimečnou inscenaci Ivana Rajmonta z roku 1982. „Nechtěl jsem, abych vytvořil další nudu, kterou jsme tolikrát viděli, když hru Čechova někde nasadili. Dokud si téma neobejmu sám v sobě celé, nemá cenu k tomu přistupovat. Teď mi přijde, jako kdyby Čechov psal Tři sestry včera. Vše, co se tam odehrává, je parádně ukotveno jazykově i tematicky. Velký Čechov ukazuje marnost lidského bytí, když hledání smyslu života končí u zoufalých tendencí ho vůbec zaplnit. Třeskutě komický rozměr podtrhne i nevzdělanost postav. Osobně bych Tři sestry charakterizoval především jako ukázku tragédie života, času absolutní marnosti, nudy, kterou už ani nejde zvrátit, a v neposlední řadě jako projev neschopnosti využít darů života. No řekněte, najdete lepší role pro mladší ročníky z našeho hereckého souboru?“

-----
V Městském divadle Brno se také již intenzivně připravuje program sezony 2009/2010. Tradičně ji předjímá nový „sezonní“ kalendář, který byl právě vydán. Stanislav Moša u této příležitosti seznámil účastníky tiskové konference také s tím, co se na obou scénách MdB chystá. Ke každému titulu uvedl osobní glosu:

„I v sezoně 2009/2010 bychom rádi pokračovali v té naší a již dávno deklarované koncentraci na původní autorskou tvorbu nebo zde dosud neuvedené hry. Prvořadým záměrem zůstává přivádět na obě naše scény novinky od českých autorů či takové tituly, které v České republice zatím nebyly hrány.
Síla zvyku – Komornější inscenace, na kterou se těšíme. Setkání s velmi neobvyklým textem Thomase Bernharda. K normálnímu divadlu to má poněkud daleko, ale přesto titul slibuje dobrodružnou práci pro nás a dobrodružný zážitek pro diváka.
Mozart! – Dosud žádný Kunzeho muzikál nebyl u nás uveden, a proto jsem rád, že jsme získali práva. Nejde v něm vůbec o využití atraktivnosti jména W. A. Mozarta. Tento slavný rockový muzikál totiž přináší mimořádně kruté drama odehrávající se na úrovni konfliktů syn a otec, genius a společnost, ale také konflikt Mozarta se sebou samým.
Pastorála aneb Hry vánoční – Z názvu je patrné, že se bude jednat o hru, která se zaobírá zrozením Pána a Spasitele Ježíše Krista. Autoři Václav Cejpek, Zbyněk Srba a Jan Šotkovský ale mají chuť udělat daleko více než jakousi vánoční ilustraci. Chtěli bychom se tímto titulem společně zamyslet nad největší lidskou legendou.
Spring Awakening – Co dodat k muzikálu, který v roce 2006 získal na 11 cen TONY a byl označen na Broadwayi za událost sezony. Vytvořen byl na bázi dramatu Franka Wedekinda Procitnutí jara. Tento komorní jazz-rockový muzikál se významně této předlohy drží a vyznačuje se k tomu velkou soustředěností na herecké výkony. Snad naše uchopení bude podobné, byť jsme práva získali proti dohodě, že nebudeme kopírovat inscenace z New Yorku či Londýna.
Nahá múza – Zcela původní projekt, který Zdenek Merta připravuje už snad tři čtyři roky. Půjde o šansonový komorní muzikál, který uvedeme na činoherní scéně. Dějem nás zavede do vrcholného období francouzské bohémy. Divákům ukážeme snad zajímavý a v mnohém specifický žánr.
Blbec k večeři – Hra sice byla již na českých jevištích uvedena, ale dobrých komedií není nikdy dost. Ale garantuji, že o brněnskou premiéru půjde, mohu-li to takto malicherně zdůraznit.
Ptákoviny podle Aristofana – 2300 let starým námětem jsem se zabýval už za mlada na JAMU a potom ještě v pražském Národním divadle v kuriózní době roku 1989. Politický podtext způsobil, že se hra rychle přestala uvádět, protože nemělo cenu kopat do mrtvoly, i když bylo vyprodáno. Ale nyní si myslíme, že je dobré se po dvaceti letech vrátit k tomuto nesmrtelnému satirickému námětu, abychom zjistili, co se s touto společnosti zase děje... Hudbu k tomuto muzikálu připravuje opět Zdenek Merta.
Hello, Dolly! - Máme pro hlavní roli jedinečnou Alenu Antalovou, tak se v příští sezoně rádi uchýlíme i k osvědčené muzikálové klasice.
Zařazujeme i krásné historické drama Jeana Anouilha Becket o hledání sebe sama nebo komedii Dokonalá svatba Robina Hawdona.

Ta naše ambice uvádět novinky, jak vidíte, není vedena snahou zaměřit se ně za každou cenu. Souvisí to spíše s tím, že nás baví hledat nové autory či taková témata, která jsou v současné době nejblíže tomu, co diváka nejvíce rozrušuje, co ho za současné konstelace stavu věcí může zaujmout. A když nasazujeme tzv. klasický repertoár, je to proto, že shledáváme poslání hry jako aktuální, zajímavé a vzrušující. Hlásíme se k titulům, které i přes svou dobu vzniku stále mají svá tajemství a svá „proč“. Které umí výbušně koncentrovat okolnosti a informace, vetknuté dávnými autory do dialogů a situací, a přenášet je mezi nás.“

Nezbývá než Stanislavu Mošovi, jeho spolupracovníkům a hercům popřát, aby příští sezona byla neméně úspěšná jako ta právě probíhající.
Sezona 2008/09 však ještě ani zdaleka nekončí. Vzápětí po činoherní premiéře Tří sester je připraveno uvedení baladického muzikálu Singoalla a sezonu zakončí tradiční festival pro hudební divadlo – Dokořán 2009.