Z tiskových konferencí

Je pomalu už nepsanou tradicí, že v Divadle v Dlouhé jeden titul za sezonu připraví hostující režisér. Tentokrát byl ke spolupráci přizván Ivan Rajmont, který v české premiéře nastudoval ranou Shakespearovu tragédii Titus Andronicus. Hra není úplně neznámá, jen k jejímu uvedení asi musí nastat konstelace uvědomění si síly dramatu na základě dění ve světě a kolem nás. Kromě toho neexistoval kloudný překlad, teď nezávisle na sobě vznikly rovnou dva, Martina Hilského a Jiřího Joska. S jedním pracuje Ivan Rajmont v Dlouhé, druhý si vybrali studenti DAMU pro svou připravovanou inscenaci. Téma Tita Andronika se vynořilo i v zahraničí, svět asi k němu dozrál.

Ivan Rajmont k tomu uvedl: „Ta hra má v sobě něco silného, aniž by to bylo dáno počtem mrtvol. Mimochodem, nestačil jsem je doteď ani spočítat. Ale vážně - je to drama, které skrývá velké tajemství. Nedá se ani přečíst, když se na něj díváte vážně. Promluví na vás v okamžiku, když se s nadhledem zadíváte na všechny lidské slabosti a hlouposti tohoto světa. Nejdřív jsem si myslel, že se k inscenování Tita Andronika nikdo nemá z důvodu náročnosti textu, ale o tom to není. Není samo sebou, že se nyní objevily dva překlady. Něco je ve vzduchu, když se oba překladatelé tomu věnovali, aniž by tak činili na základě objednávky nějakého divadla. Když mi dal Martin Hilský nově přeloženého Tita přečíst, užasl jsem, kolik je v tom tajemství. Hra nápadně připomíná náš svět, který je na rozhraní. Dějou se věci, kterým člověk nerozumí. Jsou to z našeho pohledu absurdní tragédie. A právě skrze tuto Shakespearovu travestii je možné nahlédnout do hloubek, které tento současný a opravdu děsivý pocit popisují. Když mi Divadlo v Dlouhé nabídlo hostování, poselství Tita Andronika mě napadlo jako vhodná volba. Kde jinde tohle hrát, než v divadle, od něhož se neočekává vážný pohled na Shakespeara. V Dlouhé je možnost prezentovat drastické téma z jiného úhlu pohledu. A tak s tím zápasíme… Nechtěl bych zapomenout ani na další zásadní důvod, proč jsem si tuto hru zvolil, a tím je Bořivoj Navrátil, kterého jsem oslovil pro ztvárnění titulní role. S touto osobností mám definitivní jistotu, že se Titus Andronicus má hrát.“

Co na to Bořivoj Navrátil? „Tři roky jsem tvrdošíjně odmítal jakoukoli nabídku na novou divadelní roli. Z přesvědčení, že člověk má odejít, když je ještě trochu při síle. Vždyť je mi 74 let, tak snad mám na podobné úvahy i nárok. (smích) Ale když mi Ivan Rajmont tuto hru ukázal, bez rozmýšlení jsem kývnul, aniž bych tušil, jaké nástrahy ze strany Shakespeara v ní číhají. Je to hra, k jejímuž uvedení je třeba velká invence a odvaha, je opravdu těžko uchopitelná, utíká mezi prsty. Ivan Rajmont ji však myslím správně podchytil. Spolupráce s ním je velmi inspirativní a založená na důvěře a jsem za to rád, protože jsme se za dobu našeho působení v Národním divadle pracovně nepotkali.“

Jaký je klíč k inscenaci? Hrát Tita Andronika jako aktualizované politické divadlo? Ivan Rajmont skrze kruté téma spíše hledá, jak se Shakespearovi jevíme. „Hru jsme sice přesunuli do dnešní doby, ale v tom vůbec nehledejte aktualizaci. Tento posun je spíše dán zájmem o srozumitelnost vztahů a vazeb. Aktuálnost dramatu zůstává v metafoře člověka stojícího tváří v tvář před věčností problému, o kterém vše je. Zvláštní také je, že Shakespeare v této hře vůbec nastolený problém neřeší, jenom ho otevírá,“ naznačuje Ivan Rajmont. „Jednou z červených linek hry je téma milosrdné smrti. Autor jasně dává najevo své přesvědčení, že jsou horší věci než smrt a že je hledejme i v životě lidí,“ dodává dramaturgyně Kateřina Šavlíková.