Z tiskových konferencí

Místo zamýšleného komediálního titulu v Činoherním klubu právě vrcholí přípravy na uvedení hry Gerharta Hauptmanna Před západem slunce, obsahem velmi závažné. Svou atmosférou možná připomene známý film Cabaret, neboť také se odehrává v Německu počátku 30. let. Režisér Ladislav Smoček se pokusil o nalezení takového jevištního tvaru, který již téměř nehratelnou hru představí současnému divákovi.

Hrou se vine konflikt mezi oduševnělým sedmdesátníkem Matoušem Clausenem a jeho vlastní rodinou, kterou vším převyšuje. Život je už povážlivě infikován intrikami „nahnědlé“ atmosféry. Nezištná láska mezi bohatým, ale také šaramantním a moudrým Clausenem a mladou ženou, která de facto konflikt spustí (širší rodina se cítí být ohrožena, že přijde o obrovské jmění), jasně prokáže, že hlavní hodnota života je jinde než v penězích a ideologii. V mladé Inken Petersové nachází Matouš Clausen nový život, živou vodu. A v sílící nesvobodě svoji svobodu. Vztah dívky a sedmdesátníka jistě můžeme vnímat jako téma pro dramatickou zápletku. A autor přilévá do ohně tím, že do hry vstupuje postava zetě, který jde s dobou...

Vladimír Procházka, Ladislav Smoček, Zuzana Stavná, Petr Nárožný

„Díky nepokrácenému grantu si konečně můžeme dovolit větší projekt,“ s uspokojením konstatuje ředitel Činoherního klubu Vladimír Procházka, který těmito slovy naráží na poněkud podpásové zásahy do vázaných grantů v minulých letech. „Zadání proto bylo, aby si náš soubor zahrál spolu ve větším projektu. Původně jsme zamýšleli udělat nějakou komedii, nakonec nám z toho vypadla tragédie. Tak to na světě chodí. Ale to naše rozhodování nebylo zas až tak náhodné, kolem Gerharta Hauptmanna kroužíme už delší dobu a zrovna k tématu této hry má velmi osobní vztah režisér Ladislav Smoček...“

„Ano, je to moje doba,“ povzdechl si Ladislav Smoček, „všechno mám v sobě, ať přes věcné vědomosti nebo přímou zkušenost. Působení nacistické ideologie vnímalo tehdy i malé děcko. Vývojové aspekty tohoto zla se do mě vlévaly celou dobu a některé osobní zkušenosti jsem dovolil do této inscenace otisknout. V Hauptmannově hře okamžitě vycítíte to podhoubí, co úspěšně zplodilo hnutí NSDAP, ale přímé pojmenování nacismu nebo Hitlera v ní nenajdete. Takže je to moje doba, ale Hauptmann není můj autor, mnohé hry, za které byl ve své době oceňován, bych nikdy nedělal. Na této mě však zaujaly archetypy, jako je předurčení pro nacismus a na druhé straně člověk, který si prosadí svou svobodu, z čehož nutně vzniká konflikt. A líbil se mi i ten příběh, který je založený na skutečné události. Autor se inspiroval životem. Ale řeknu vám, bylo s tím práce jak na kostele, hru jsme museli notně přepracovat, vzniklo snad pět verzí scénáře. Hauptmann absolutně dnes nejde inscenovat, jak to leží a běží, ale to platí i pro komediografa Štecha, jehož dobové komedie jsem v Činoherním klubu či jinde dělal.“

Vladimír Procházka doplňuje: „Vybrali jsme si tuto hru proto, že v jejím textu je implicitně obsaženo téma, které nás svrchovaně zajímalo: konflikt hulvátství, barbarství, nevzdělanosti s jistým humanismem, s jistou touhou po svobodomyslnosti a především s hlubokým lidským citem. Názvem hry Před západem slunce (v originálu Vor Sonnenuntergang) Hauptmann anticipoval, že končí éra humanismu a začíná něco jiného, aniž by vůbec někdo tušil, kam až toto německé zvednutí hlavy povede...“

I v tom tvůrci spatřují mimořádnou závažnost a aktuálnost hry. K tomu, aby vzlétl Fénix nacismu, stačila Versailleská smlouva, zadlužení země, inflace a celosvětová hospodářská recese...

Zuzana Stavná, Petr Nárožný

Pro roli Matouše Clausena bylo od počátku počítáno s Petrem Nárožným: „Upřímně, velkou radost jsem z toho neměl, ani z role ani ze hry. Ze hry zejména. Čím jsem starší, tím víc si říkám, že bych měl dělat jen to, co snad umím nejlíp, a to je srandu; dělat ji noblesně vedle té záplavy hodně špatně dělaného humoru. Toužil jsem po noblesní komedii, která diváky i přes to, že není suterénem zábavy, pobaví. Tyto úvahy prozatím vzaly za své, ale to se u divadla stává. Navíc vedle mě postavili tuhle mladou dívenku (Zuzanu Stavnou), což jsem měl za podivnej naschvál ze strany vedení divadla, ...tohle přece nejde. Jen málokdy touha starých mužů, kteří si myslí, že život pochopili a rozumí mu, se může promítnout do velice zvláštní symbiózy s mladou dívkou, navíc ta dívka musí být na takový vztah správně vyladěná. Jestli se mi něco na postavě Clausena líbilo, tak je to právě jeho noblesa, kterou možná dost citlivých duší, jako já, v této době postrádá. Režisér na zkouškách úporně hlídá, aby ten starý pán tento vzácný pel neztratil. Matouš Clausen je představitelem něčeho, co za druhé světové války zmizelo, u nás definitivně. Ani teď, po více jak dvaceti letech svobody, se jisté noblesy nějak nemůžeme dobrat... Zkoušení je velice důkladné, je to při tak velkém obsazení až strašidelná práce, ale doufáme, že ohlas vyvoláme alespoň u těch diváků, kteří snad ještě mají potřebu divadla, kam se chodí v obleku a kde nepracují tzv. moderní režiséři. Kdo miluje alternativu, ať na nás vůbec nechodí...“ (poťouchlý úsměv)

-mys-
[foto: Michal Novák]