Z tiskových konferencí

„Prožili jsme nesmírně silný týden s premiérou Wintona. Vy, kteří jste toho byli svědky, víte, že se stalo něco neobvyklého a mimořádného, a to díky všem těm hostům, kteří přijeli z celého světa se podívat na naši inscenaci věnovanou památce Sira Nicholase Wintona. Představení se jim zamlouvalo, živě se zajímali i o naše divadlo. Jsme na to pyšní. Když to sečtu s první premiérou sezony, čili inscenací dramatu Eugena O’Neilla Tak trochu básník, myslím si, že teď je čas na to, aby naše divadlo předstoupilo před své obecenstvo konečně také s komedií…,“ říká na úvod ředitel Městského divadla Brno Stanislav Moša.

Po úspěšné inscenaci Molièrovy komedie Lakomec  se v Městském divadle Brno znovu objeví další poklad klasické francouzské komedie. Brilantní komedie o lazebníkovi s ostrovtipem jako břitva. Jejím autorem je pozoruhodná postava Francie 18. století Pierre-Augustin Caron de Beaumarchais. Jeho dílo, zejména figarovská trilogie, do níž spolu s Figarovou svatbou  hra Lazebník sevillský  patří, inspirovalo i takové velikány, jakými byli Wolfgang Amadeus Mozart nebo Gioacchino Rossini.

Lazebníka sevillského, který již po staletí je stálicí na světových jevištích, pro vás připravil, stejně jako Lakomce, režisér Stanislav Moša: „Uvedeme klasický titul a příběh, který je více znám jako opera. My představíme činoherní inscenaci, v níž také dominuje moudrost, chytrost a unikátní mozek sluhy Figara. Jak to tak v dramatické literatuře bývá, o něco větší plocha hry patří postavě jiné, a to starému, senilnímu, ale ještě trochu se orientujícímu v podstatných věcech, Bartolovi.“

Kde je Michal Isteník?

Dramaturg Vojtěch Balcar přibližuje méně známé skutečnosti: „Hra o Figarovi, hraběti Almavivovi, krásné Rosině a zlotřilci Bartolovi byla původně zasazená do francouzského prostředí, což cenzura zatrhla, i přes dobrou pověst Pierre-Augustina Carona u dvora. Autor se tak rozhodl všechny postavy přesunout z Paříže do Sevilly, dal jim jižnější charaktery i temperament. Využívá řadu autobiografických prvků nebo i situací, které kdy zažil. Byl velice bryskní v myšlení, podařilo se mu na základě toho získat řadu velmi dobrých postů u královského dvora, v neposlední řadě i onen šlechtický přídomek de Beaumarchais. Živil se jako hodinář, obchodník, vyučoval hudbu dcery krále Ludvíka XV., ale věnoval se také vynalézání, vykonával špionážní činnost... Byl podle dostupných pramenů velmi podnikavý, mj. vydal i celé zprvu ostře odmítané Voltairovo dílo (našel způsob, jak obejít francouzskou cenzuru) nebo stál za prvními autorsko-právními zákony ve Francii, ze kterých se čerpá dodnes.“

„Přál jsem si, abych se v této sezoně mohl potkat s čirou komedií. Přečetl jsem jich spoustu, od těch antických až po ty ze středního věku našeho lidstva, až náš dramaturg Vojtěch Balcar přišel právě s tímto textem. Jsem vděčný za tuto iniciaci. Když jsem se začetl do skvělého Beaumarchaisova díla, hned jsem si to představoval s našimi herci. Vítám možnost, že tuto lehčí hru, ale plnou vděčných situací, mohu realizovat téměř formou komedie dell´arte, ne zcela a ve všem, ale jako komedii charakterů určitě. Tím mohu navázat na inscenaci Molièrova Lakomce, kterého hrajeme dodnes. Se zdravým přístupem k humoru zamýšlíme si na jevišti zablbnout,“ říká Stanislav Moša a dodává: „Obdobně jako v případě Lakomce jsem oslovil mou dceru Zuzku, zkušenou překladatelku, aby vytvořila nový překlad, protože ty dostupné už prostě působí archaicky.“

K formě překladu Zuzana Čtveráčková uvedla: „Stejně jako u Lakomce jsem se snažila text zjednodušovat, korigovat, eliminací archaismů přibližovat k současnosti. Budete-li mít možnost nahlédnout do českých překladů hry z padesátých let (Vladimír Müller, Karel Kraus - pozn. red.), všimnete si, že byly velice květnaté. Přitom originál je daleko věcnější, tomu se chceme přiblížit. Případné vyšperkování necháme až na herce…“

na tiskovém setkání v klubu MdB

„Potřebujeme na jevišti jednat současným jazykem i z toho důvodu, aby nedocházelo k různým nesrovnalostem mezi vyjadřováním postav a té „hry“, kterou do inscenace vnášejí nejen představitelé stěžejních rolích, ale také kolegové ve zdánlivě menších rolích. Mají totiž přikázáno, aby představení oživovali komentáři, svými texty, narážkami, jež vznikají v rámci určité herecké kreativity. Diváci tak uvidí pokaždé trošku jiné představení,“ usmívá se Stanislav Moša, nicméně upřesňuje: „80 % toho, co bylo na první čtené, zůstává a to hrajeme. Herci jsou disciplinovaní, a těch zbylých 20 % se nedá rekognoskovat úplně přesně, tu drobně se něco změní, něco zastoupí z improvizace vzniklá zkratka a tak podobně. Kdybychom hráli celou Beaumarchaisovu hru se vším všudy, pod čtyři hodiny bychom se nedostali. Redukce však již proběhly před zahájením zkoušení. Zbytek bude ad hoc…“

„Každý večer bude jiný ne proto, že každý večer něco nového vymyslíme, ale proto, že to staré zapomeneme,“ vtipkuje Michal Isteník.
„Jede se podle pevného scénáře, který my jsme opustili,“ rozvíjí tvůrčí metodu Milan Němec.
„No, jestli spíš to nebylo tak, že někdo přišel, udělal fór, a pak už to byla válka, kdo je v tom lepší,“ má jasno Michal Isteník.
„Někteří zůstali u původního scénáře,“ skromně poznamenala Svetlana Janotová.

„Důvěra vložená v autorský vklad herecký je v tomto divadla ojedinělá, vzácná a nám jako milá, protože mít zrovna u takové hry svěrací kazajku by bylo nepodnětné,“ dodal již vážněji Milan Němec a pokračuje: „I přes improvizační základ se vše ustálilo a zafixovalo v přesný tvar, který bude zachycen i v programové knížce. A jestli budou nějaké odchylky, tak již jen drobné. Neočekávejte něco nenazkoušeného.“
Michal Isteník potvrzuje: „V zásadě se držíme a jsme věrni. Omlouvám se, že ten překlad tu a tam ničím. Ale nejsou to improvizace, které by šly ven z toho příběhu. Jsou naopak přesně v rámci těch charakterů a jdou dovnitř do těch situací. Maximálně něco rozehráváme, ´rozimprovizováváme´…“

Spolu s herci zavítáme do prostředí Sevilly zalité sluncem. Děj se odehrává na ulici či posléze v Bartolově domě. „…Ačkoli já jsem přesvědčen, podle některých narážek, že darebák Bartolo anektoval dům s Rosinou a tváří se, že mu vše patří. Kostýmy budou ve výtvarném výrazu samozřejmě odpovídat době a neklademe si za cíl nic jiného než převyprávět ten příběh, čisťoučký jak pramínek vody. Ale s využitím nesmírného komediálního talentu našich herců. Všichni mají také těžký úkol: nesmát se…,“ podotýká Stanislav Moša.

odspodu Zuzana Čtveráčková, Andrea Kučerová, Aleš Slanina, Milan Němec,
Michal Isteník, Svetlana Janotová, Stanislav Moša a Vojtěch Balcar

Lazebník sevillský  je první hrou, ve které sledujeme osudy vychytralého sluhy Figara a ženy milujícího hraběte Almavivu. Zde je hrabě zamilovaný do mladé krásné Rosiny. Neznámou dívku se mu konečně podaří najít v Seville, kde žije u svého opatrovníka, starého doktora Bartola. Aby to ale mladí milenci neměli snadné, žárlivý doktor Bartolo by si rád svou schovanku vzal, a proto nechce téměř nikomu dovolit, aby se k ní jen přiblížil. Ještěže má do jeho domu přístup zdejší holič a felčar Figaro, který kdysi pro hraběte pracoval. A protože Figaro neslouží jenom svým zákazníkům, ale hlavně všem zamilovaným, není divu, že má v rukávu řadu převleků a nápadů, jak k sobě mladé milence rychle dostat. Takže stačí chvilka a celý Bartolův dům je vzhůru nohama.

„Figara asi více známe z Rossiniho operního zpracování. Ani této hře hudebnost nechybí, ostatně původně vznikala pro záměr hudebního špílce. Obsahuje nejedny „melodické“ slovní hříčky. Tato činoherní verze, která na čas ustoupila do pozadí, se opět na jeviště vrací. Přijďte se pobavit nad tím, co všechno Figaro vymyslí…,“ zve Stanislav Moša.
(V klasické podobě, ne jako autorská variace, se tato hra opravdu dlouho na naších jevištích neobjevila. Naposledy se Lazebník sevillský  hrál v Horáckém divadle Jihlava /1999/, před tím ve Slováckém divadle /1995/, mnozí možná pamatují jedinečnou inscenaci režisérky Hany Burešové /Středočeské divadlo Kladno & Divadlo Labyrint 1992, v roce 1996 přeneseno do Divadla v Dlouhé/. - pozn. red.)

„Samozřejmě se ptáme, jestli má smysl zabývat se hrou, která je 250 let stará a která sleduje tradiční milostnou zápletku z libret komedií dell´arte. Snahami sluhy Figara pomocí převleků, intrik a nápadů se rozvíjí jednoduchá, ale ve výsledku zápletka s mnoha peripetiemi. Děj je veden k vítězství svobodomyslnosti, lásky, mládí, ale také spravedlnosti či rovnosti. Souhrnně tak můžeme hovořit o ideálech, které ve své době pak hýbaly společností. Nakonec zjistíme, jak jsou inspirativní pro dnešek, protože ty naděje a hodnoty i naše doba potřebuje znovu připomenout,“ uzavírá dramaturg Vojtěch Balcar.

V titulní roli lazebníka Figara na vás bude čekat Michal Isteník, hraběte Almavivu bude hrát Aleš Slanina, Rosinu Svetlana Janotová, Bartola Milan Němec, Dona Bazilia Alan Novotný. V dalších rolích se můžete těšit na Jakuba Przebindu, Ondřeje Halámka, Patrika Bořeckého a Josefa Juráska. Scénu navrhl Jaroslav Milfajt a kostýmy Andrea Kučerová. Hudbu k inscenaci složil Mirko Vuksanović. Nepropásněte tedy návrat této bravurní Beaumarchaisovy veselohry do Brna. Premiéry se uskuteční 1. a 2. listopadu 2025 na Činoherní scéně Městského divadla Brno.

zpracoval + foto: Michal Novák