Z tiskových konferencí

Poslední premiéry sezony v Divadle v Dlouhé obvykle připravují režiséři "j.h.". Když Jiří Havelka dostal od divadla zadání na inscenaci, která by se stala další v linii rodinných představení, jeho výběr padl na pokus o dramatizaci fantazijní knížky Michaela Endeho (mj. autora známého Nekonečného příběhu) "Děvčátko Momo a ukradený čas". Pak už bylo zcela jasné, jaká zase vznikne symbióza, z níž může Divadlo v Dlouhé vytěžit další zajímavou zkušenost pro svou práci a své diváky. Jiří Havelka je režisér, který se fenoménem času, jeho obecnou podstatou i času ve smyslu určující metody pro dění na jevišti, velmi rád zabývá. Někdy až neskutečně hračičkovým způsobem, jak se mohli diváci přesvědčit např. v inscenacích Ypsilonky Drama v kostce, Kam vítr tam pláž, v Dejvickém divadle v inscenaci Černá díra či Pán času - Tyranie okamžiku Divadla Aqualung. V Divadle v Dlouhé to však je jiná práce. Ostatně jak Jiří Havelka s úžasem nad sebou samým uvedl, nikdy nevycházel z tak fixně daného příběhu a připraveného textu. Dramatizaci si však připravil více méně sám. Název pro inscenaci byl nakonec upraven na Momo a zloději času, snad také z důvodu, aby nepůsobil zavádějícím dojmem: půjde sice o rodinnou inscenaci, ale co se věkové vhodnosti týká, pro prvostupňové děti asi moc nebude. Jak to bude s mírou hororovosti dění na jevišti nebo s filozoficky laděnými pojednáními o čase, se už přijďte přesvědčit sami...

Jiří Havelka opět o „čase“, přihlíží Štěpán Otčenášek

S nápadem inscenovat tento text přišel právě Jiří Havelka: „Každý zná hollywoodské filmové zpracování Endeho Nekonečného příběhu a už se moc neví, jak sám autor byl s přeplácanou vizuální podobou nespokojen, nebo že existují i jiné jeho knížky. A Děvčátko Momo je mezi jeho čtenáři vnímána téměř jako kultovní. Mě to v dětství nějak minulo, dostal jsem se k tomu teprve před dvěmi lety. Tato pohádková fantazijní beletrie mi přišla neuvěřitelná, jako prorocké vidění. Michale Ende poukázal na věci, které jsou dnes daleko čitelnější než před těmi třiceti lety, kdy knížka vznikla. V jakém časovém stresu jednou lidstvo bude, pojmenoval to naše ošívání, když se internetová stránka nenačte do tří vteřin nebo dveře od výtahu se nezavřou hned. Na pomezí žánrů, velice sdělnou pohádkovou zápletkou a pojetím postav pracuje s formou zrychlování času a dějů nebo jejich zastavování. Silná imaginativnost knížky mě velmi zaujala, no a my teď zkoušíme, nakolik je možné tento literární tvar převést na jeviště. Přinesl jsem ne dramatizaci, ale jakousi skladbu scén, které měly dialogickou výplň. Vše ostatní vznikalo kolektivní souhrou mezi mnou, dramaturgem a těmi nejdůležitějšími, herci. To bylo ze začátku, teď už bychom mohli začít dělat divadlo. Kdy že má být premiéra...?“

„Na textu se pracuje pořád i v generálkovém týdnu,“ potvrzuje s nadějí v hlase dramaturg Štěpán Otčenášek.

Čeněk Koliáš, který se připravuje na několikero postav, se naoko zlobí: „Text...chtěl jsem mít text a učit se ho, no jako vždycky, ale každou chvilku se měnil. Pravda, ve smyslu vylepšování. Jirka Havelka totiž neustále něco zvažuje, vymýšlí a ještě navíc se v reálném čase vlastní imaginací ohromně baví. Abychom z toho také měli nějakou legraci, někdy jsme pobaveně přestali zkoušet a pozorovali ho, jak zase něco zkoumá.“

„Tak to je zajímavý pocit, málokdy jsem začal zkoušet s tak připraveným textem,“ směje se Jiří Havelka, „to, co herci z Dlouhé zažili, bylo jenom drobné přefixovávání. Pro mě šílený nezvyk a nová zkušenost, stejně jako že musím někde udělat přestávku... Tentokrát to beru z jiné stránky. Výchozím nutně je, co autor napsal a čemu dal dějovou formu. S časem pracujeme víc v situacích, mluví se o něm, někdo ho krade, druhý se zas snaží jej získat zpátky. Je to veličina, která je důvodem všech dramatických situací a samotné zápletky, o které se hraje. V předchozích inscenacích jsem se pokoušel čas dostávat víc do divadelní formy nebo do diváckého vnímání plynoucího divadelního času. I přestávka je práce s divadelním časem...“

Možná to podle anotace nevypadá, ale v Divadle v Dlouhé se připravuje temný polohoror, ale s dobrým koncem, nebo možná otazníkem?
„Pro menší děti to asi nebude,“ říká Jiří Havelka. „Ačkoli děj se odehrává v dětském světě, dostaneme se do jakési hororové šílenosti. V té knížce to tak je. Zatím vycházíme z toho, že dospělého v divadle už nevystrašíme, tak zbývají děti, ale kdoví, kde dnešní děti mají hranici. Kdy dětský divák vnímá domluvenou hru a když už se počurá strachy. Možná z toho důvodu se budu snažit vytvořit dva rozdělené světy, barevný a šedivý, abych to zjistil. Z toho je zřejmé, že scénografie Marka Zákosteleckého bude hrát klíčovou roli. Dokonalou scénografii však nečekejte, musíme zachovat imaginaci především divadelní, tedy prostor pro domýšlení. Některé pasáže budou jakoby animované ve smyslu oživené hmoty. Žádná postava vypravěče...“

Štěpán Otčenášek k tomu doplnil: „Spíše je problém, než ve znepokojování dětí hororem, ve filozofickém systému textu. Naší snahou pochopitelně je, aby si na své přišly různé skupiny diváků. Nechceme ani uvažovat nad nějakými striktními hranicemi vhodnosti, přestože naše obchodní oddělení již má instrukce, že pro mateřinku tohle ne.“

„Na zkouškách jsme o divadelní imaginaci a jejím vnímání dětmi mnoho mluvili. Paní Pokorná, představitelka Mistra Hóra, si třeba všímá, že imaginativně nemusí na ně působit, že se hraje o abstraktním času, ale jak s dobou šedivosti zároveň přichází i v možnostech kultury pro děti doslovnost. Toho se chceme v naší inscenaci vyvarovat,“ dodal Jiří Havelka, režisér, který aspiruje na největšího objevitele zhmotnění (divadelního) času.