Z tiskových konferencí

Původně se proslulý Stendhalův román měl jmenovat Julián. Během psaní se však autor přiklonil k názvu Červený a černý, s podtitulem Kronika roku 1830. Názory na to, co tím měl vlastně na mysli, se různí. Možná mohlo jít na dobově módní narážku na náhody osudu jako při hře v ruletu, spíše však název symbolizuje dvě cesty: armádu nebo církev, která jediná v tehdejší společnosti umožňovala vzestup člověku nízkého původu. Červený oblek, ke kterému mohl za císařství přijít na základě svých zásluh, byl za doby restaurace – o níž je řeč – nižším vrstvám odepřen, zbyla tedy pouze černá sutana. Název bývá také někdy vykládán jako projev umělcova barevného vidění světa, v němž červená není jen barvou ideálů revoluce a svobody, ale zároveň nespoutaných vášní a lásky, zatímco černá pak tmářství a despotismus. Červený a černý se stal námětem popové opery proslulých brněnských autorů, dramatika Milana Uhdeho a skladatele Miloše Štědroně. Světovou premiéru tohoto původního díla připravuje Městské divadlo Brno v režii hostujícího Juraje Deáka. Projekt Červený a černý se v MDB připravoval velice důkladně, o čemž svědčí osm měsíců příprav.

Proč si Milan Uhde zvolil právě tuto látku? „Dnešní doba má nouzi o příběhy. Příběh je tam, kde je nějaký vztah. 19. století přineslo znamenité romány, a tak jsem si intuicí vybral tento, který by se snad mohl uplatnit i v kulise hudebního divadla. Jsem přesvědčen, že muzikál potřebuje silný příběh, silný milostný motiv a prospívá mu i určitá aktuálnost. Všechny tyto tři vlastnosti Stendhalův román obsahuje. Aktuálnost spatřuji v hrdinově úporné touze uplatnit se a dospět v kariéře co nejvýš – bez ohledu na všechno ostatní. To je dramatické a naléhavě současné téma.“
Juraj Deák k tomu dodal: „Být mladý, talentovaný a krásný jako Julien Sorel není hřích. Je to dar od Boha. Hříchem se může stát způsob užití tohoto daru. Proto je milován a jeho hvězda stoupá. Ale způsob, jakým zachází s láskou a s důvěrou lidí kolem sebe, ho přivede k pádu. Myslím, že toto téma lidské volby bude věčně aktuální.“
Miloš Štědroň, který mj. patří k zakladatelům legendárního Provázku, kde se, jak říká, naučil komponovat „za pochodu“, v tempu, jaký vyžadoval divadelní provoz, k tomu dodal: „Od mě exaktní analýzy nečekejte. Muzikálové divadlo je možná ve stejné pozici jako opera 18. až 19. století, než začala stárnout a stávat se minoritou. I muzikál se nyní snaží přičlenit k hudbě nějaký příběh, který není úplně sterilní či umělý.“

O tom, že Městské divadlo Brno patří na špici, co se úrovně muzikálových inscenací týká, už nepochybuje snad nikdo. Ani Milan Uhde neskrývá svůj jasný názor na věc: „Možná budu devotní, ale Městské divadlo Brno je nejlepší rodiště muzikálových inscenací a možná nejenom v České republice. Oceňuji péči o tento žánr, technické vybavení, vysokou profesionalitu i schopnosti herců. To nemá široko daleko obdoby..., ať se na mě představitelé zejména pražských produkcí nezlobí. Chápu muzikál jako lidové divadlo v tom nejlepším smyslu slova, zatímco evropská činohra je čím dál více esoteričtější a vyhraňuje se určitému typu publika. Prapor úsilí o kvalitní hudební divadlo tedy už po několik let v České republice drží Městské divadlo Brno, a proto jsem nabídku Stanislava Moši přijal, pustil se do přípravy libreta a velmi rád jsem naslouchal často na první pohled nesmyslným požadavkům mého přítele Miloše Štědroně nebo znamenitého režiséra Juraje Deáka.“
Kritickou poznámkou reaguje i Juraj Deák: „Nemocí současného tzv. muzikálového divadla v Čechách se stalo, že si na něj troufne „kdokoli“. Stačí přece zkomponovat několik sladkobolných vtíravých melodií, napsat pár „spojováků“, pak ještě sehnat dostatečně známou pop star, místo režiséra někoho, kdo to šikovně a efektně sestaví a produkce může začít vydělávat. „Lidový“ charakter se pak snadno přemění v kýč. Toto se u Milana Uhdeho a Miloše Štědroně nemůže stát. Potkat tyto dva staré divadelní bardy byl pro mě poučný i osvěžující zážitek. Naplnili mě optimismem, že divadlo vlévá energii do žil a že duše divadelníkova nestárne.“

Jak moc nás čeká historický muzikál?
„Radostné látky, uzavírající se do úkolu pohladit diváka, mi moc blízké nejsou. Proč by muzikál nemohl obsadit i vážné pole? Stendhalův Červený a černý je krásný román a když jsem jej přečetl, zdál se mi nedramatizovatelný. Už jen proto, že autor podal barevný obraz tehdejšího života, včetně výkladu mnoha filozofických otázek. Znám řadu pokusů o jeho dramatizaci, žádná dobrá. Snad jsem přišel na trik, jak eliminovat, a nebo naopak zdivadelnit „filozofování“ obsažené v románu – a že to jsou nádherné pasáže. Ale mnoho filozofování na divadle podle mě není správná cesta,“ uvedl Milan Uhde.

Blíže na otázku odpovídá Juraj Deák: „Autoři se jenom románem inspirovali. Vycházejí z dějové linky mladého člověka, který je na vzestupu, kráčí přes vztahy milostné k pádu. Autoři si přitom dávají důraz na to, co takový sestup obnáší. Témata jako vzestup, kariéra a touha vyniknout, jsou jistě styčné body k současnosti. Neuvidíte Paříž 19. století, spíše současný pocit. Z historie nevycházíme, jen se jí stylizovaně inspirujeme, například u kostýmů. Rovněž choreografie vychází z romantické historické epochy, ale přece jen bude spíše expresivní. Další autorskou licencí, tedy onen trik, o němž se pan Uhde zmínil, je přítomnost postav, které v románu vůbec nejsou. Jde o postavy, které reprezentují zhmotnění myšlení té doby.“

„Ano, ten můj „technický“ klíč vychází z toho, že ústřední postavy mají své „mystické autority či učitele“. Je to možná zvláštní, uvidíme, jak to bude, nebo nebude fungovat. Navrhl jsem způsob, jak rozdílné životní postoje tam dostat a neopírat se zbytečně o prozaické pasáže, které by si pravděpodobně vyžádaly přítomnost vypravěče. K takovému způsobu interpretace jsem se nechtěl uchýlit. Julien Sorel se prodírá životem, není to ten typ, co září od začátku. Julien Sorel je nejdříve začátečník, na rozdíl od jiných hrdinů románů 19. století! Nedbá na rady, jedná po svém a cit se v něm postupně prosazuje. Projde dlouhou cestu, než se dobere k poznání, že láska existuje, i když mu ji jeho „učitelé“ popírali. To však již stojí na popravišti. V Julienu Sorelovi se skutečně odráží pocit dnešních mladých lidí, že úspěch je to nejdůležitější. Já bych si jen přál, aby z příběhu si divák vzal i přes životní prohru hrdiny to, že získat přízeň a lásku jedné bytosti je zkrátka víc. Vycházel jsem z podvědomí příběhu a prosil jsem herce, aby román nečetli, protože by je zachvátil smutek, proč se tolik krásných obrazů do inscenace nevešlo, ani já bych neuměl je tam dostat. Poměr romantických a realistických prvků jsem prakticky neřešil, řešil to za mě princip muzikálu. Hudba Miloše Štědroně nebo zpěv umí vše vystihnout také, ne-li lépe. Má to podobnou estetickou účinnost jako třeba text. My jsme jen stáli před úkolem intuitivně vše správně namíchat. Ale dost teoretizování. Totiž pravdu má jeviště a divák má pravdu, my jsme jen autoři,“ s pokorou říká Milan Uhde.