Zpráva

První premiérou sezony 2022/23 v Divadle v Dlouhé je inscenace Jana Friče Už není třeba dělat vůbec nic, kterou uvedeme poprvé v sobotu 5. listopadu. Autorská inscenace zkoumá způsob, jak pracovat se současnými klasickými, filozofickými, náboženskými i experimentální literárními texty na divadelní scéně s využitím prostředků moderního divadla. Téma, zda je vůbec možné se v této turbulentní době zastavit, aby se člověk setkal sám se sebou, a s čím se v takovém okamžiku musí konfrontovat ve vztahu sám k sobě i ostatním, je prozkoumáváno nejen v textové, ale i scénické rovině celého tvaru. Specifický jazyk inscenace si pohrává se současnými divadelními principy jako je projekce či live camera, ale zároveň klade důraz na detailně a minimalisticky propracované činoherní herectví.

Témata inscenace i proces jejího vzniku pojmenovává dramaturgyně a spoluautorka scénáře Kateřina Součková: „Když jsme přemýšleli, co bychom mohli dělat v Dlouhé, shodli jsme se, že bychom rádi navázali na tradici Sestry Úzkosti a dalších literárně náročných inscenací. Určitá teze, s níž jsme vstupovali do zkoušení, se týká toho, že doba nás pobízí ke stále většímu výkonu a prostor pro ponoření se do sebe, pro spočinutí v klidu a tichu je – pokud jsme něčeho takového vůbec schopni – vnímán jen jako podmínka pro podávání dalšího výkonu. Začali jsme se zabývat texty, které nesou toto téma, od klasických přes existenciální literaturu, Alberta Camuse, po filozofickou literaturu, C. G. Junga. U něj jsme se začali zabývat pojmem synchronicity, čili akauzálního spojení jevů, jimž jenom naše mysl přiřazuje souvislosti. Postupovali jsme hodně asociativně, začali jsme zkoumat téma moře, jakožto prostoru odpočinku, zároveň místa, kam je těžké se vypravit, otevřít se všemu, co nás tam může čekat. Což může být i smrt. Vyplynula nám z toho i docela radikální formální představa, kdy se jedna z našich hereček zastaví a rozhodne se, že už není třeba dělat vůbec nic. V ostatních zúčastněných to způsobí úzkost a neklid, protože je vždy znepokojující, když se člověk ocitne tváří v tvář někomu, kdo se rozhodl v absolutním smyslu slova nejednat. Název Už není třeba dělat vůbec nic může mít mnoho významů. My jej nevnímáme jako nihilistickou představu, že nic nemá smysl, ale spíše jako snahu nedělat nic zbytečného, nic navíc, což je v rozporu se současnou zahlcující nadprodukcí. Jde o hledání určitého minimálu, který je nezbytný k tomu, abychom žili spokojený, naplněný, vyrovnaný, šťastný život.“

Režisér Jan Frič dodává: „Je to konceptuální inscenace, která se točí kolem magického obrazu v rámu. Vlastně by se herci i s diváky měli snažit přijít na to, kdo je dívka na obraze. Byl bych rád, kdyby se podařilo pozměnit vnímání času, aspoň po dobu představení. Aby divák vnímal krásu textů a ideálně zatoužil si je i přečíst.“

Kateřina Součková, Jan Frič a kol.
Už není třeba dělat vůbec nic
Je horko
Autorská inscenace o plavbě vycházející z četby středomořské literatury a odevzdání se touze po sobě
Režie Jan Frič
Dramaturgie Kateřina Součková
Scéna Jan Frič a Jana Hauskrechtová
Kostýmy Jana Hauskrechtová
Hudba Mojmír Měchura
Hrají Martin Matejka, Pavel Neškudla, Marie Poulová, Samuel Toman, Anna Tomanová, Miroslav Zavičár
Úsilí nemyslet na nic může vyvolat mnoho myšlenek. Je to ona nebo on? Oblékli si světlé obleky a tiše kroužili kolem. Z výrazu tváře, gesta a rámu vyzařuje bezúčelnost. Co čumíš? Žízním. Odpočívej, protože já jsem tě vyvedl z otroctví. Autorská inscenace o plavbě vycházející z četby středomořské literatury a odevzdání se touze po sobě. And it was like… well-being.

Česká premiéra 5. listopadu 2022

zdroj zprávy: Karola Štěpánová