Počet komentářů: 0
Nový komentář

Zpráva z...
Divadlo Kalich
> Silnice - La Strada

Cirkusácká romance o tom, že i malý kamínek má na tomhle světě smysl
[30.9.2020]
Slavný film Federica Felliniho Silnice (1954), oceněný mj. Oscarem za nejlepší cizojazyčný snímek, posloužil jako námět původní divadelní hry, která sděluje prosté a moudré poselství: Každý kámen na světě má smysl. Stejně tak každý člověk, i ten nejubožejší. Také soužití dvojice potulných komediantů Zampana a Gelsominy, propastně odlišných, má tajemný důvod. Cituplná nota je v pravou chvíli přehlušována veselým rámusem jejich vystoupení. Strhující atmosféra starého cirkusu dokazuje známou pravdu: K tomu, aby umělec diváky pobavil, nepotřebuje technické zázraky, ale spíš pohotovost, vtip a odvahu.

foto: Richard Kocourek
foto: Richard Kocourek


Autorkami divadelní hry jsou režisérka Lída Engelová a dramaturgyně Johana Kudláčková. „Náš divadelní scénář byl vytvořen výhradně pro inscenaci v Divadle Kalich a je vázán na obsazení a fantazii celého tvůrčího týmu bez předpokladu, že by mohl být použit v jiném divadle. V podtitulu se naše inscenace nazývá cirkusáckou romancí. S Fellinim máme společnou lásku k prostředí cirkusu a základní příběh,“ vysvětluje Lída Engelová. „Myslím, že hlavním tématem je tajemství vztahu dvou lidí, na první pohled zcela odlišných. Přesto mezi nimi vzniká vztah silnější než smrt. Fellini napsal ve svých vzpomínkách, že po shlédnutí filmu se řada rozkmotřených manželů smířila a odpustila si. Kéž by…,“ doplňuje Johana Kudláčková. „Jde o klasický, archetypální příběh, který diváky vede bezpečně a nezradí je. Není to postmoderna, nevypomáhá si žádnými odbočkami, zkratkami, reminiscencemi a tak podobně. Málokdy se setkáte s takhle jednoduchým, a tím pádem odvážným vedením příběhu. Je to rovně položená deska, po které se jde. Což je pro inscenování obtížné, ale jestliže jsme k tomu příběhu poctiví, uvěří mu i diváci a půjdou s námi ve velké koncentraci a velkém sepětí,“ hodnotí představitelka hlavní role Barbora Hrzánová.

foto: Richard Kocourek
foto: Richard Kocourek


Divadlo Kalich mělo premiéru Silnice původně naplánovanou na 7. dubna 2020. V závěrečné fázi zkoušení ovšem přišlo uzavření divadel kvůli celorepublikové karanténě. Nové datum premiéry tedy bylo stanoveno na 1. října 2020.

Herecké obsazení
Gelsomina: Barbora Hrzánová
Zampanó: Radek Holub
Blázen: Zbigniew Kalina
Principálka, matka, děvka, vdova, jeptiška: Klára Cibulková
Principál, hospodský, čeledín Giuseppe, voják: Radek Zima
Tvůrci
Námět: Federico Fellini
Filmový scénář: Federico Fellini, Tullio Pinelli, Ennio Flaiano
Divadelní scénář: Lída Engelová, Johana Kudláčková
Překlad: Adolf Felix
Režie: Lída Engelová
Dramaturgie: Johana Kudláčková
Scéna: Ivo Žídek
Kostýmy: Ivana Brádková
Hudba: Zdeněk Zdeněk
Pohybová spolupráce: Blanka Burianová


Rozhovor s Barborou Hrzánovou

Silnice má za sebou první předpremiéry v různých městech. V jaké atmosféře proběhly?
Všechno se zvládlo a hlavně publikum bylo nadmíru vstřícné. Což je moje současná zkušenost nejen ze Silnice, ale i z nedávných repríz Hrdého Budžese nebo Kočky v oreganu. Když už jsou lidé ochotní přijít si sednout do hlediště v roušce, je na nich vidět, jak moc chtějí v tom divadle být. Dávají nám to najevo, jak nejvíc můžou. Herec pozná, jestli s ním publikum dýchá, nebo ne. I přes roušky. A na předpremiérách Silnice to naštěstí cítit bylo.

Zkoušení Silnice přeťala jarní karanténa, premiéru jste přesouvali z dubna na říjen. Našla byste na celé situaci pro inscenaci i nějaká pozitiva?
Provozní, pracovní, profesní výhody to samozřejmě nemělo vůbec žádné, ale na druhou stranu jsem si řekla, že nás jen tak nedostanou. Čím větší poleno nám hodí pod nohy, tím více sil ze sebe vydolujeme. Mile mě překvapilo zjištění, že když člověk něco opravdu chce udělat a cítí, že to má smysl, tak je hrozně silný, vydrží úplně všechno, zbytečně si nestěžuje, nevymlouvá se a pracuje ještě víc než normálně. A to jsem si myslela, že už ani nejde.

Jak jste vlastně dospěli k nápadu inscenovat na jevišti představení inspirované Felliniho Silnicí?
To je poměrně dlouhá historie. Jak s režisérkou Lídou Engelovou pracujeme rádi a důvěřujeme si, Lída začíná hledat další divadelní text pro mě a Radka už ve chvíli, kdy premiérujeme naši aktuální společnou inscenaci. Jsme domluveni, že vždy po dvou letech přijdeme v Divadle Kalich s něčím novým. A Lída hledá, co by se nám asi tak mohlo líbit, co by nám mohlo přijít zajímavé, a hlavně v čem nebudeme opakovat ty samé typy jako v předchozích hrách. Konkrétně Silnici jsem naťukla v průběhu let už několikrát, protože je to můj nejzamilovanější film, od nějakých šestnácti let moje srdeční záležitost. A poté, co si Lída přečetla knížku mých rozhovorů s Richardem Ermlem, přišla za mnou a řekla, že Silnice je titul přesně pro nás. Že máme cirkusáckou duši a umí si nás v ní představit. Tak jsme s Radkem uvěřili, že můžeme být Gelsomina a Zampanó, když tomu věří i Lída.

Svazovalo vás při zkoušení vědomí, o jak slavný film se jedná a jaké má místo v historii kinematografie?
Ne snad přímo svazovalo, nicméně zodpovědnost vůči filmu jsme samozřejmě cítili. Když děláte látku, která se už jednou projevila jako dokonalá, chcete k ní přidat nějakou hodnotu. Nemyslím tím ji vylepšit, to ani nejde, ale přispět něčím, co tam může být za mě a za nás za všechny. Aby mělo smysl ji vůbec hrát. Protože pustit si film a podle něho se animovat na jevišti by nebavilo vůbec nikoho. Takže práce na Silnici byla svazující a nesmírně zábavná současně. Ten snímek je takový úkaz, neboť Fellini i jeho herci byli géniové a měli výborný scénář. A ten je o tom, že v životě se mohou stát i věci, které se zprvu zdají být naprosto nemožné. Stejně tak by nikdo nedával šanci vztahu takhle odlišných tvorů, jako jsou věčné dítě Gelsomina a zemitý, z jednoho kusu vytesaný Zampanó. A přesto když jeden odejde, najednou druhý zjistí, že bez něho nemůže být. Protože i ten nejmenší kamínek, i to zrnko písku má v tomto řádu nějaký smysl. Je to prosté a tak silné sdělení. Jde o klasický, archetypální příběh, vlastně pohádku, která diváky vede bezpečně a nezradí je. Není to postmoderna, nevypomáhá si žádnými odbočkami, zkratkami, reminiscencemi a tak podobně. Málokdy se setkáte s takhle jednoduchým, a tím pádem odvážným vedením příběhu. Je to rovně položená deska, po které se jde. Což je pro inscenování obtížné, ale jestliže jsme k tomu příběhu poctiví, uvěří mu i diváci a půjdou s námi ve velké koncentraci a velkém sepětí.

Fellini v Silnici čaroval spíše obrazem, hudbou, pocity. Čím se takový filmový jazyk nahrazuje na jevišti?
My ho nenahrazujeme, jen ho tvoříme jinými prostředky. Scéna, kostýmy, světla, muzika, to jsou pro nás na jevišti další kolegové, další hráči, kteří jsou tam stejně silní jako my. Výtvarníci Ivo Žídek a Ivana Brádková navrhli úžasnou scénu a kostýmy, Lída Engelová představení krásně nasvítila, jednotlivé figury na jevišti působí jak vyřezané, každý pohyb navíc, každé gestíčko, kterým si herci mají tendenci tu a tam pomoct, působí strašně rušivě, to samé v mluvě. Tam není místo pro žádné polotóny. A Zdeněk Zdeněk složil tak nádhernou hudbu, že by si podle mého názoru zasloužila vyjít samostatně na cédéčku.

Vás osobně čekal úkol hrát v představení na trumpetu. Musela jste se na ni kvůli Silnici učit?
Už jednou jsem se na ni učila hrát kvůli jiné inscenaci, to bylo kdysi dávno v Národním divadle, tuším v roce 1990, v dramatizaci Vančurova Pekaře Jana Marhoula. Hrála jsem v ní povětrnou holčinu a napadlo mě, že by ta holka mohla zahrát jednu písničku na trumpetu. Režisérovi Janu Kačerovi se můj nápad líbil, tak jsem si z divadla půjčila trumpetu a naučila se asi pět stupnic. Od té doby jsem v podstatě netroubila, jen v jedné písničce naší kapely Condurango jsem měla na trumpetu předehru. Takže loni o prázdninách jsem nástroj oprášila, znovu jsem si nechala napsat noty a prstoklady a naučila se zase pět stupnic, abych na jevišti mohla odehrát tu slavnou melodii od Nina Roty. A samozřejmě musím průběžně cvičit, troubila jsem i během karantény.

Jak podle vás vypadá svět, když se na něj podíváme očima Gelsominy?
V očích Gelsominy je svět úplně jednoduchý. Svět, to je moře, rackové, stromy, rajčata, papriky, fazole, všechny rostliny, zvířata, lidé… a ti existují pospolu v naprosté harmonii a lásce. Svět je místo, v němž se dá pořád objevovat něco nového, zázračného, co vidí jenom děti, anebo i my dospělí, když se hodně snažíme. Kéž by takový byl, to by bylo pěkné!

foto: Richard Kocourek
foto: Richard Kocourek


Rozhovor s Radkem Holubem

Jak byste popsal zkušenost s prací na inscenaci, kterou přerušila několikaměsíční karanténa?
V každém případě není o co stát. Zkoušky nové inscenace vás nějak naladí, tou prací žijete, přemýšlíte o ní, i když nejste na jevišti nebo ve zkušebně – a najednou tohle všechno ze dne na den přestane a vy sedíte doma na zadku. Nám na jaře chyběly tři týdny do premiéry. Kdybychom byli odstaveni na týden dva, ještě by se to dalo, ale když nemůžete nic dělat tři měsíce, vracet se po nich do inscenace je obtížné. Ale zase byla práce po návratu o to soustředěnější, koncentrovanější, pracovali jsme opravdu velmi intenzivně.

Co vám prolétlo hlavou, když zazněl nápad na inscenování Silnice?
Abych byl upřímný, neuměl jsem si to úplně představit. Přestože jsem věděl, že kolem toho nápadu kroužíme už dobře dvacet let a že ho Bára několikrát zmínila před režisérkou Lídou Engelovou. Ta se snaží pro nás hledat nové a nové podněty, hry pokaždé z jiného prostředí, s jinou poetikou, jiného žánru i třeba z jiné části světa, abychom se při další spolupráci neopakovali. Jsou to krásné výlety a takovým se nakonec ukázala být i Silnice.

Svazovala vás proslulost filmové předlohy?
Vůbec. Film samozřejmě znám, obdivuju ho, ale viděl jsem ho už dávno. Bára mi teď pustila jen několik ukázek pro oživení, ale nemůžu říct, že bych se filmem vyloženě inspiroval. Udělali jsme Silnici po svém. Já mám divadelní adaptace filmových scénářů vlastně docela rád. Dodneška si vzpomínám, jak se mi na divadle líbila původní filmová látka Musíme si pomáhat Honzy Hřebejka. Ten příběh mě na jevišti zasáhl víc než na plátně, divadelní prostředky mu dodaly novou poetiku.

Fellini v příběhu Silnice vykresluje jednotlivé typy lidských povah. Vnímáte svou postavu Zampana jako jednoznačného záporáka?
To bych určitě neřekl, protože já si pro sebe takhle jednotlivé role ani nedělím – jestli jsou kladné, nebo záporné. Musí mě na nich zajímat něco víc než jen tohle dělení. Třeba Jaga v Othellovi, což je snad nejzápornější postava světové dramatiky, mě bavilo ztvárnit jako zábavného člověka. A stejně tak Zampana jsem pojal asi o něco lehčeji, než by se dalo očekávat. Putují s Gelsominou společně světem, ale vidí ho přitom diametrálně odlišně. A takhle to přece v životě bývá. I když se s někým díváme na stejnou věc, vnímáme ji každý alespoň trochu jinak. A stejně tak každý z diváků vidí jiné představení, i když právě sedí ve stejném hledišti.

foto: Richard Kocourek
foto: Richard Kocourek


Rozhovor s Lídou Engelovou

Co pro vás Felliniho Silnice vždy znamenala jako pro divačku a jak vám vstoupila či vstupovala do života?
Filmové Silnici je šedesát šest let let. Dnes je La strada kultovní dámou, která neztratila nic ze své jímavosti. Osobně si tenhle krásný film pouštím v duchu celý život.

Jak byste pojmenovala vazbu filmu a vaší divadelní hry? Jak jste se Fellinim při jejím psaní se spoluautorkou protínaly a kdy od něj odklonily?
Náš divadelní scénář byl vytvořen výhradně pro inscenaci v Divadle Kalich a je vázán na obsazení a fantazii celého tvůrčího týmu bez předpokladu, že by mohl být použit v jiném divadle. V podtitulu se naše inscenace nazývá cirkusáckou romancí. S Fellinim máme společnou lásku k prostředí cirkusu a základní příběh.

Můžete popsat, jak vlastně lze uchopit pro divadlo jako inspiraci film, v němž spíše než slova jsou důležité obrazy a zvuky?
Náš textový scénář je také velmi úsporný, jevištní obrazy a zvuky, se kterými pracujeme, však využívají magii divadla.

Jaká původní témata filmu ve vás nejvíce rezonují, a tedy jaká najdeme na jevišti?
Střet hrubosti a křehkosti je věčný.

Co podle vás člověk uvidí, podívá-li se na svět očima Gelsominy?
Jednu Gelsominu jsem v životě potkala. Jmenuje se Zdenka Kratochvílová. V roce 1973 jsme spolu založily pantomimické Kapesní divadlo a patnáct let se v něm - ať už díky klaunu Animukovi, kterého Zdenka hrála pro děti, nebo klaunce pro dospělé v Šatně na pláži - snažily předávat publiku duši Gelsominy. V Báře Hrzánové jsem našla Gelsominu roku 2020. I pro ni je tahle role svým způsobem jedním z vrcholů kariéry. Doufám, že i Fellini by se na obě "naše" Gelsominy zvědavě a rád podíval.

Fellini v Silnici vyobrazoval archetypy lidských charakterů. Zampanó je vnímán jako nositel toho jednoznačně záporného. Chápete ho také tak jednoznačně?
„Nic na světě není zbytečné. Všechno má svůj smysl,“ říká v La stradě Blázen Gelsomině. Už proto nemůže být postava Zampana v podání Radka Holuba jenom záporná.

Pustily byste se do Silnice, kdyby neznamenala spolupráci s B. Hrzánovou a R. Holubem?
Nepustily. Se spoluautorkou scénáře Johanou Kudláčkovou jsme na Báru a Radka čekaly léta.

Jak do výsledného tvaru jevištní Silnice zasahovali herci, nakolik vstupovali do vývoje inscenace?
V naší Silnici hraje ještě Zbyšek Kalina Blázna a Klára Cibulková a Radek Zima po čtyřech rolích. Do výsledného tvaru inscenace vstupovali všichni. Nevídaný podíl práce odvedli i výtvarník scény Ivo Žídek a výtvarnice kostýmů Ivana Brádková. V neposlední řadě se ale na nás všech "podepsala" i práce s vynikající mimkou a pedagožkou Blankou Burianovou.

Ve Felliniho filmu hraje velkou roli hudba N. Roty. Jaký význam pro vás má hudba v inscenaci?
Zdeněk Zdeněk nám do La strady napsal spoustu krásné originální hudby. Citace geniální Rotovy melodie trubky je v ní ozdobou.

foto: Richard Kocourek
foto: Richard Kocourek


Rozhovor s Johanou Kudláčkovou

Co pro vás Felliniho Silnice vždy znamenala jako pro divačku a jak vám vstoupila či vstupovala do života?
Geniální Felliniho film Silnice mě fascinoval už před půl stoletím, od té doby jsem nosila někde vzadu v hlavě myšlenku na divadelní adaptaci. Nápad zrál jak víno v sudě a nakonec bouchla zátka. Všechno má svůj čas.

Jak byste pojmenovala vazbu filmu a vaší divadelní hry? Jak jste se Fellinim při jejím psaní se spoluautorkou protínaly a kdy od něj odklonily?
Bábovka je upečena v naprosto jiné formě, má jinou polevu, ale těsto, tedy duši, hlavní postavy a příběh dodal Fellini a jeho scénáristé.

Můžete popsat, jak vlastně lze uchopit pro divadlo jako inspiraci film, v němž spíše než slova jsou důležité obrazy a zvuky?
Bylo by bláhové pokusit se na jevišti vytvořit repliku filmu, divadlo promlouvá jiným jazykem. Hlavním tvůrčím hybatelem naší inscenace byl nápad režisérky, že příběh bude zasazen a orámován starými cirkusovými čísly, prostými a kupodivu vděčnými.

Jaká původní témata filmu ve vás nejvíce rezonují, a tedy jaká najdeme na jevišti?
Myslím, že hlavním tématem je tajemství vztahu dvou lidí, na první pohled zcela odlišných. Přesto mezi nimi vzniká vztah silnější než smrt. Fellini napsal ve svých vzpomínkách, že po shlédnutí filmu se řada rozkmotřených manželů smířila a odpustila si. Kéž by…

Jde o film velmi slavný, cenami ověnčený a pro řadu filmových fandů nedotknutelný, dle mínění Amerického filmového institutu "jeden z nejvlivnějších". Stál s ohledem na to všechno na začátku vaší práce větší ostych, než by se dostavil u méně významných děl, nebo jste si něco takového záměrně nepřipouštěly?
Když o něčem sníte půl století, tak z vás ostych a zábrany vyprchají, zůstane jen mučivá touha přijít na to, jak to stvořit na divadle.

Co podle vás člověk uvidí, podívá-li se na svět očima Gelsominy?
Tato svatá bláznivá, mladá stařenka, jak ji charakterizoval sám Fellini, je klíčem, který otevírá bránu k srdcím. Jejíma očima uvidí člověk svět plný zázraků. Může si povídat s ptáky, litovat starého vola, že se v noci třese strachy, když ho trápí vzpomínky. Objevovat v každé živé bytosti něco jedinečného, velmi vzácného.

Fellini v Silnici vyobrazoval archetypy lidských charakterů. Zampanó je vnímán jako nositel toho jednoznačně záporného. Chápete ho také tak jednoznačně?
Zampanó mi připomíná osamělý strom na útese, který zarytě odolává všem bouřím a přežívá díky svým kořenům, které vrostly hluboko do skály. Ty kořeny jsou vlastně rodovou pamětí starého cechu komediantů, putujících světem se svou károu od nepaměti a na návsích si tvrdě vydělávajících na živobytí. Stejně jako jeho dlaně a chodidla ztvrdla jeho duše. Přes to všechno má tento brutální živočich hluboko pod kůrou dobré jádro. Rozlousknout ho dokázala jedině Gelsomina.

Pustily byste se do Silnice, kdyby neznamenala spolupráci s B. Hrzánovou a R. Holubem?
Naše divadelní adaptace vznikla kvůli nim a pro ně. S tímto párem pozoruhodných a v jistém slova smyslu také potulných herců spolupracujeme už dlouho. Jednou jsem pozorovala Báru s její vitalitou a dětskou spontaneitou a došlo mi, že ona je vlastně Gelsomina. A Radek že by mohl být Zampanó, sice ne tak drsný jako ve filmu, ale zato dobře známý vychytralý frajer.

Jak do výsledného tvaru jevištní Silnice zasahovali herci, nakolik vstupovali do vývoje inscenace?
Herci byli spolutvůrci inscenace, stejně jako celý tým spolupracovníků – z jejich nápadů režisérka utkala pevnou síť, kterou precizně napjala a vyztužila svou cirkusáckou koncepcí, aby žádný dobrý nápad nezapadl.

Ve Felliniho filmu hraje velkou roli hudba N. Roty. Jaký význam pro vás má hudba v inscenaci?
Hudba hraje velkou roli díky našemu dvorním skladateli Zdeňkovi Zdeňkovi, svoje místo mají i lidové italské popěvky a samozřejmě slavná Symfonie škeblí s marakarony.

zdroj zprávy: Jaroslav Panenka



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.