Zpráva

Hektické a přitom krásné zářijové ráno. 8.52, nádraží, nástupiště, za dvě minuty zazní signál k odjezdu. Muž přemýšlí o hádce s manželkou, mladý pár diskutuje o struktuře romantické komedie, policista s kocovinou se dívá z okna na ženu marně běžící za ujíždějícím vlakem… Každý z nich cestuje se svým příběhem, každý si cestuje za svým snem, každý si cestuje se svou starostí. A každému jede v hlavě právě ten jeho song. Všechen bzukot ve vlaku pozoruje z okna muž zalévající květiny a přes výlohu kavárny taky servírka Sally, která si spolu s rádiem brouká svoji vůbec nejoblíbenější písničku Bette Davis Eyes. A pak se svět zastaví. Je 8.55 a Sally vypadne šálek s kávou z ruky. Vlak totiž přímo před jejíma očima exploduje…

Roland Schimmelpfennig jako inspiraci pro hru 100 songů sice uvádí teroristický útok v Madridu roku 2004, ale náhlá apokalypsa, nějakým způsobem zvratitelná v červí díře času, je vlastně součástí všech jeho posledních dramat. Kvůli prosincové tragédii na pražské filozofické fakultě se tato hra stala bohužel krutě aktuální i pro nás. Přesto má v sobě silnou naději a výzvu nevzdávat se. Všechno totiž mohlo dopadnout jinak, kdyby se Sally a muž se sportovní taškou potkali. A s trochou štěstí lze přece zastavit čas. Nebo alespoň zachytit padající šálek.

Předpremiéra 23. října 2024
Premiéry 24. a 25. října 2024 na Nové scéně
EDIT: Premiéra z důvodu onemocnění v souboru je přesunuta na 30. října 2024.

Roland Schimmelpfennig
100 SONGŮ
Překlad: Jana Slouková
Režie: Štěpán Gajdoš
Dramaturgie: Ilona Smejkalová
Scéna: Dragan Stojčevski
Kostýmy: Natálie Rajnišová
Hudba: Jonatan Pastirčák
Pohybová spolupráce: Tereza Ondrová
Světelný design: Tereza Bartůňková
3D grafika: Natálie Portíková a Jakub Žanony
Korepetice: Jana Vychodilová

Hrají: Vladislav Beneš, Jan Bidlas, Magdaléna Borová, Jindřiška Dudziaková, Šimon Krupa, Veronika Lazorčáková, David Matásek, Berenika Anna Mikeschová, Pavlína Štorková, Johanna Tesařová, Kateřina Winterová, Michal Sikora j. h., Milan Vedral j. h., Martina Znamenáčková j. h. a Melichar Gojda* nebo Jaroslav Šťastný*
* dětské role

Jan Burian, generální ředitel Národního divadla o inscenaci:
Roland Schimmelpfennig je přední současný autor, který dokáže obrazně a divadelně účelně ukázat naše soudobé strachy a vypořádat se s nimi překvapivou, zábavnou a bohatě rozvinutou formou.

Dramaturgyně Ilona Smejkalová o inscenaci:
„Každý okamžik lidského života je vzácný. Každý totiž může být tím posledním!“ Tenhle citát jsem si napsala vloni v listopadu, kdy jsme se v Činohře definitivně rozhodli inscenovat text 100 songů Rolanda Schimmelpfenniga. Všechny nás zasáhl. A to jsme ještě netušili, že se za pár týdnů stane tahle hra pro nás tak krutě aktuální…
Jak popsat nepopsatelné? A jak popsat minuty před tím? Německý dramatik Roland Schimmelpfennig ve své hře – kterou vytvořil pro švédské divadlo v Örebru a jejíž německá premiéra se uskutečnila v roce 2019 ve Stuttgartu – zůstal věrný své typické poetice, postdramatické výstavbě textu, refrénovitosti i variabilnímu obsazení postav. Minutu po minutě nás provází příběhem nazpět a odkrývá myšlenky, touhy, vášně a sny všech nic netušících lidí, osudy, které se v okamžiku výbuchu spojují a zároveň mizí.

Text 100 songů představuje život jako sérii drobných banalit, osamocených dialogů i vnitřních monologů, které (ani víc jak sto let po Čechovovi) nevedou k žádné komunikaci, občas jde dokonce jen o sérii zvuků a písní. Lidé ve vlaku se příliš neposlouchají, navzájem se nevnímají. Tématem a výrazem všudypřítomného referenčního rámce se zde stává to, co v nesčetných inscenacích funguje spíš jako „dekorace“ – anglo-americký repertoár populární hudby. A zejména ústřední popěvek Bette Davis Eyes! Tuhle píseň, jakousi nenápadnou poctu slavné americké filmové, divadelní i televizní divě, nevybral zřejmě Schimmelpfennig náhodou. Bette Davis, která se během své více než padesátileté kariéry stala ikonou a hrála téměř ve sto filmech, bývala často natáčena v detailních záběrech, které se zaměřovaly na její výrazné, pronikavé oči. Oči, které vás z plátna neustále sledovaly. Na které jste se prostě museli dívat, i když jste nechtěli… Jako by nám autor nenápadně zdůrazňoval důležitost pohledu do očí a říkal – „Podívejte se na sebe! Vnímejte se! Zajímejte se o sebe navzájem! Vystupte ze své bubliny.“

Jeden z mnoha souběžných (ve hře obsažených) příběhů vypráví o muži, který z okna vagónu spatří ženu dobíhající vlak. „Škoda,“ pomyslí si, „třeba by byla ženská mýho života. Třeba by to byl konec mojí osamělosti…“ Ale nezjistí to, jejich pohledy se nestřetnou. Takto nedořečených příběhů je ve hře několik, včetně samotné Sally, která si zpívá za pultem nádražní kavárny. Kolem ní projíždí vlak, vidí, jak se nekonečně pomalu rozjíždí, pohled cizího muže se, přes dvě skleněné tabule, setká s jejím – vždycky si myslela, že se jednou zamiluje na první pohled. Co by se ale stalo, kdyby se Sally a cizinec, záhadný muž se sportovní taškou, potkali naživo? S trochou štěstí lze přece zastavit čas. Nebo alespoň zachytit padající šálek… Samota a nemožnost komunikace, uzavřenost ve své bublině – i o tom 100 songů vypráví. Schimmelpfennigův text ovšem není chvalozpěvem osamělosti, a už vůbec ne hrou o terorismu. Je především výzvou nevzdávat se – doufat, že láska nakonec přece jen zvítězí, že naděje pořád existuje.

Kvůli prosincové tragédii na pražské filozofické fakultě se tato hra stala bohužel aktuální i pro nás. Přemýšleli jsme, jakým způsobem událost připomenout a zároveň naději a apel ve hře obsažené zdůraznit, posílit. Nakonec nás napadlo obsadit variabilní text patnácti herečkami a herci, včetně dítěte. Patnáct osudů, patnáct lidí – a mezi nimi jeden, jenž o osudech zbývajících rozhodne.

O našich osudech rozhodujeme ale i my sami. Třeba i tím, že až půjdeme po představení domů, vystoupíme ze své bubliny a budeme se dívat ostatním do očí.

Režisér Štěpán Gajdoš o inscenaci:

Dosud jste režíroval zejména autorské projekty, pevné texty ve vás prý nevzbuzují přílišné pnutí. Čím vás zaujalo 100 songů Rolanda Schimmelpfenniga?
Jedná se sice o dramatický text, ale způsob práce, který vyžaduje, je vlastně velmi podobný autorské tvorbě. Schimmelpfennig nechává velkou svobodu tvůrcům, aby si ze hry složili vlastní inscenaci. Postavy nemají předem dané charaktery, jsou napsané třeba jako Muž, Žena, Jiný Muž, není ani určené, kolik herců a hereček má postavy hrát, u některých konkrétních situací autor dokonce píše scénické poznámky typu tady může zahrát tohle, ale nemusí. A kromě silného tématu, které se navíc protíná s mou poslední tvorbou, mě baví obrazotvornost tohoto textu, to, jak si hraje s určitou surreálností, magičností, někdy až pohádkovostí. Vymyká se realistickému vnímání divadla. Text popisuje čtyři minuty před výbuchem vlaku, pořád dokola je vrací a opakuje, někdy je prodlužuje, někdy je smrskne. Ve chvíli, kdy vlak vybuchne, spadne číšnici Sally pracující naproti v nádražní kavárně hrníček, který se roztříští na tisíce kousků a skončí svět. To je ten zásadní moment, kdy to vypadá, jako by se dalo ještě všechno zvrátit, ale zároveň už je příliš pozdě. Baví mě skrze divadlo zkoumat tento moment, divadlo ho totiž umí vrátit zpátky nebo ho zastavit, rozhlédnout se kolem, nebo ho úplně proměnit, změnit okolnosti a tím i výsledek. To v reálném životě nikdy nepůjde.

Hra vychází z reálného teroristického útoku. Vy berete při inscenování do úvahy náš současný kontext, střelbu na filozofické fakultě, což je stále velmi citlivé téma. Jaké z toho máte pocity?
Je to pro mě způsob, jak takovéhle události čelit nebo se s ní vyrovnat. Sám skrze práci na téhle inscenaci hledám cestu, jak tou situací prostřednictvím divadla terapeuticky projít, dojít k uklidnění. I to je pro mě na tom dramatu důležité, ačkoliv ta událost samotná přišla až po tom, co jsme se rozhodli ho inscenovat. Druhá důležitá věc je, že ten text má navzdory tématu hodně velký nadhled. A mohou za to primárně ty songy. Je to jako když někomu zahraje na pohřbu jeho oblíbená písnička, která není dojemná, ale trsací, a všichni si začnou podupkávat, protože vědí, že ten člověk měl tu píseň rád. Ta vzpomínka, i když bolestivá, je najednou hezká.

Tématem Schimmelpfennigovy hry je mimo jiné důležitost setkání a naopak osamělost...
A i tématem všech postav, které se v inscenaci objevují. Samota, touha po kontaktu, koukání se kolem sebe a vnímání ostatních lidí je pro nás takovým kořenovým tématem textu. Pokládá si otázky „co by se stalo, kdyby“, „co kdyby tenhle udělal tohle“ a jestli by sled událostí mohl být ovlivněn třeba jenom tím, že se dva lidé navzájem podívají do očí. Tohle téma se diskutovalo i po té události na filozofické fakultě, kdy se v různých článcích a na sociálních sítích objevovaly rady „koukejme se kolem sebe“, „všímejme si“, „ptejme se lidí, jestli se cítí v pořádku a jestli nepotřebují pomoct“ nebo otázky typu „Jak je možné, že je na tom někdo psychicky velmi špatně a nikdo kolem něj si toho nevšímá?“

Úryvek pochází z rozhovoru pro říjnové číslo magazínu Národního divadla Foyer a celý je k dispozici online.

zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková