Zpráva

Píše se rok 1922 a v Divadle Na hradbách právě probíhá zkouška veselohry Ohnivá země, která se uvádí zejména proto, aby uspokojila lidové vrstvy diváků, a tím přinesla divadlu zisk. Úspěšný titul napsal uznávaný dramatik a úřadující ředitel NdB, který se musí městu zpovídat ze svého hospodaření. Protože hrozí, že osvědčená hra bude inscenována avantgardně, musí ředitel vstoupit do konfliktu s idealistickými umělci.

Z hlediska ředitele divadla je Ohnivá země napsaná v satirickém duchu a zabývá se nelítostnou reflexí maloměstských poměrů a českého politikaření, proto nechápe, proč by netradičním inscenováním měl riskovat případné finanční ztráty. Neměl by raději režírovat svou hru sám a využít příležitosti k tomu, aby herecký soubor motivoval k lepším výsledkům? Ředitelova hra pojednává o inspektorovi pojišťovací společnosti jménem Pazdera, který se rodinnému kruhu svěří s geniálním nápadem – kolonizováním Bosny. Ta by se stala pro celou Evropu místem, odkud by se „hrnulo zlato“. Jelikož svůj návrh poslal vládě do Vídně a stále nedostal odpověď, hodlá celou věc popohnat tím, že bude kandidovat jako poslanec za Ohnivou zemi.

Satira Ohnivá země, kterou Václav Štech (1859–1947) napsal v roce 1895, se přesně trefuje do české politiky a společnosti, která se po více než stu letech nezměnila. Ve svébytném textu Ohnivá země Václava Štecha, několikanásobného držitele Ceny divadelní kritiky za Hru roku – Tomáše Vůjtka (*1967), se zmíněný dramatik Štech stává hlavní postavou komedie o poměrech nejen u divadla. Ve fiktivním textu se skutečná fakta – Václav Štech byl ředitelem NdB v letech 1919 – 1925, potýkal se s finančními problémy instituce, měl ideové spory s dramaturgem Jiřím Mahenem apod. – záměrně mísí s fikcí (zkoušení Ohnivé země), aby vytvořila ironický pohled do zákulisí současných kulturních institucí. Inscenaci režijně připravil Ivan Krejčí, umělecký šéf Komorní scény Aréna, která se pod jeho vedením několikrát stala Divadlem roku.

2 otázky pro Tomáše Vůjtka:

Protože jste zběhlý divadelní praktik a neméně úspěšný dramatik, nebyla náhoda, že jste byl požádán o adaptaci Štechovy hry z roku 1898 do novějšího tvaru. Jak vznikl nápad na zasazení do divadelního prostředí Brna a co Vás na tomto námětu nejvíc bavilo?
Štech byl tehdy v Brně ředitelem a nám přišlo zábavné uvést ho do situace, kdy navštíví zkoušku vlastní hry. Nic takového se za jeho ředitelování samozřejmě nestalo, ale stát se to klidně mohlo. Dobové reálie jsou skutečné, jen jsme do nich zasadili „neskutečný“ příběh. Čerpal jsem z pamětí, které Štech sepsal (Džungle literární a divadelní: Paměti českého tvrdohlavce), aby přiblížil všechny peripetie svého uměleckého života a trošku si i postěžoval na ty, kdo mu ublížili. Všechny invektivy, které ve hře zazní, mají oporu právě v jeho pamětech. Divák se tak leccos dozví o tehdejších divadelních poměrech a zároveň v rámci inscenované zkoušky zhlédne Štechovu Ohnivou zem. Je to sice její zkrácená verze, ale vše podstatné v ní zůstalo. A nejvíc mě baví, že divák tak vlastně uvidí dvě hry v jedné. To mi přijde jako dostatečně akční ve všech významech, které to adjektivum dneska má.

Neublížil jste skutečnému Václavu Štechovi tím, jakým způsobem jste ho ve své hře charakterizoval?
Samozřejmě, že jsem mu ublížil, když jsem ho napsal, jak jsem ho napsal, protože tak sebestředný a ublížený nejspíš nebyl, ale v rámci autorské licence jsem na to měl právo, protože takových režisérů, kteří tuto míru narcismu naplňují, ba i přeplňují, jsem poznal poměrně dost. Samozřejmě, že měl pravdu, když chtěl dělat divadlo tak, aby mu divák rozuměl a přitom se nenásilně kultivoval, protože divadlo bez kultivovaného diváka zkrátka existovat nemůže. A samozřejmě, že se divadelní avantgardě musel jevit jako zpátečnický měšťák, protože ta se dívá jen dopředu, kde tuší netušené, zatímco on tam tušil leda katastrofu, protože hry, které tihle modernisté psali, podle něj postrádaly jakýkoli řád. Štech ovládal divadelní řemeslo, věděl, co je divadelní situace, věděl co a proč v textu škrtnout (to se naučil od Stroupežnického, který mu vrátil tři hry) a divadlu a jeho chodu rozuměl jako málokdo. V devadesátých letech předminulého století dokonce prosadil, aby autoři dostávali za uvádění svých her peníze, což v té době nebylo nijak samozřejmé. Myslím, že mu za mnohé vděčíme.

zdroj zprávy: Petr Novák