Počet komentářů: 0
Nový komentář

Zpráva z...
Národní divadlo Brno
> Liliom

Liliom – hra o polepšení, na které nedojde. Nebo ano?
[13.8.2020]
Pruhované tričko. Třebaže jej Molnár ve hře nikde výslovně nepředepisuje, stalo se v průběhu více než 110leté inscenační tradice zřejmě nejcharakterističtějším poznávacím znamením „libového frajera“, kterému nikdo neřekne jinak než Liliom a který u pešťských Městských sadů obsluhuje pouťový kolotoč. Těžko říct, co je větší atrakcí – zda kolotoč, či fešák Liliom. Nechodí se sem paničky nakonec svézt jenom proto, že chtějí vyhlášeným vyvolávačem svést? Avšak pozor, dámy! – ono tričko jako by manifestovalo „námořnickou“ nespoutanost (nespoutatelnost?) a zároveň pravidelně probliklo předtuchou „zločineckého mundúru“…

Zatímco stěny budapešťského Vígszínházu (Divadla veselohry) – budovy téhož architektonického ateliéru, jaký se zasloužil i o Mahenovo divadlo – zdobí historické fotografie nejvýznamnějších představitelů Lilioma (včetně toho vůbec prvního z roku 1909), leckterý český divák uslyší jeho jméno, potažmo název hry vůbec poprvé. A přitom se jedná o jednu z nejpůvabnějších her počátku 20. století, která jako by svou poetikou, rozkročenou mezi zdánlivě neslučitelné krajnosti „cynismus“ a „sentiment“, předjala a propojila Periferii Františka Langera a Kazimíra a Karolínu Ödöna von Horvátha a ozvláštnila je o fantastický motiv cesty do nebe… a zpět!

Co se vlastního žánrového určení týče, dostatečně o něm vypovídá půvabný výstup, ve kterém se plačící postavy pokoušejí aranžovat na rozesmátou svatební fotografii. Obě zmíněné hry, Langerovu i Horváthovu, navíc v minulé dekádě inscenoval kmenový režisér Mahenovy činohry Štěpán Pácl: Periferii roku 2013 v Moravském divadle Olomouc a Kazimíra a Karolínu o dva roky později v ostravském Divadle Petra Bezruče. Uvedení Molnárova Lilioma tak lze chápat také jako pomyslné završení trilogie o osudu malého člověka určeném jeho (spontánní) povahou.

Název hry doprovodil Molnár hned dvojím podtitulem: Život a smrt jednoho darebáka / Předměstská legenda o sedmi obrazech. Postaveny vedle sebe, obnažují pro hru zcela zásadní dramatický rozkmit: žánr legendy si přece spojujeme s vyprávěním o životě a smrti světců, kteří se pro své zázračné skutky a mučednický skon dostanou do nebe. Molnárova legenda sice také traktuje život a smrt, ovšem je to život a smrt darebáka. Legenda o darebákovi (nezbytnými relikviemi jsou v jeho případě frak, cylindr a nůž). „Ovšem i z pobudy… nebo z lumpa… může bejt… pořádnej člověk,“ říká sice Liliom v prvním obraze Julče, avšak lumpem do konce hry zůstane. Nebo ne?

Molnár jako by si kromě hagiografie (již před ním počechral už Gerhart Hauptmann v Haniččině nanebevzetí a později využil i E. A. Longen v dramatizaci E. E. Kischova Nanebevstoupení Tonky Šibenice) pohrával ještě s jednou důležitou tradicí, a sice s vídeňskou lidovou hrou, konkrétně s – často kouzelnou – hrou o polepšení (českou obdobu bychom vysledovali nejpozději od Tylova Strakonického dudáka až někam po Langerovo Obrácení Ferdyše Pištory). Liliom je kouzelnou hrou o polepšení, které se nekoná. Co učiní Liliom po šestnácti letech očistce? Ukradne v nebi hvězdu a uhodí svoji dceru. Tím spíš však tento závěr patří k interpretačně nesmírně dráždivým, nemluvě o (jen těžko nevědomé) disproporci v dramatické výstavbě hry – zlom „očistce“ přichází po téměř 95 stranách strojopisu, zatímco samotné rozuzlení proběhne vlastně uspěchaně, impulzivně, na pouhých 10 stránkách. Třebaže nad závěrečným skutkem lomí rukama jak Liliom, tak nebeští strážníci (od sousloví „andělé strážní“?), poslední repliky Julči s Lujzou naznačují, že pro ně paradoxně zůstane „krásnou vzpomínkou“.

Povrchní čtení Lilioma mohlo by vést i k závěru, že se jedná o apoteózu domácího násilí. Liliom svou lásku neumí dát najevo jinak než ranou. Ambivalentní je vztah Lilioma a Julči, těchto podivuhodných „veronských milenců“ z periferie. Jedním z vysvětlení – byť pro vlastní inscenaci pramálo zajímavým, neboť ryze pozitivistickým – je fakt, že Molnár Lilioma zamýšlel jako svého druhu omluvu (až sebeobranu) za to, jak hrubě se choval ke své první ženě a jak špatným otcem byl (Molnárova biografie se s Liliomem protne i v pokusu o sebevraždu, v případě autora neúspěšným). V pozoruhodné monografii Der Dramatiker Franz Molnár (Innsbruck 1984) autora George Kövaryho se dokonce dočteme o slibu, který své první manželce Molnár dal – totiž že takovou hru už nikdy nenapíše. „To byl také jediný slib, který jsem ve svém životě dodržel…,“ nechal se Molnár slyšet později.

Zatímco působení Ödöna von Horvátha v USA musel si vysnít až dramatik Christopher Hampton (Povídky z Hollywoodu, 1984), Molnárovi se roku 1939 emigrovat podařilo. A dlužno říct, že podstatný díl takřka „broadwayské efektnosti“ už si přivezl s sebou z Evropy. Tato efektnost – a napadne člověka „lesklejší, pozlátkovější“ trik než zcizená hvězda? – pramenila patrně z podhoubí maďarské operety, jejíž postupy měl Molnár důkladně osvojeny (abychom parafrázovali slova Čechovovy Arkadinové: „byl schopen napsat i pitomý vaudeville“). Nucené opuštění starého kontinentu také utužilo jeho přátelství s Emmerichem Kálmánem. V již zmiňované molnárovské monografii píše Georg Kövary: „Molnár realizoval moudrý imperativ Huga von Hofmannsthala, že hloubku je potřeba ukrýt, a to na povrchu.“

Molnárův vnuk Mátyás Sárközi, působící nyní v Londýně, pak kvality svého dědečka prodává ještě tímto způsobem: „Pro recepci Molnára je důležité, že byl ‘světovým’ dramatikem. Nemusíte vědět nic o Maďarsku, maďarském způsobu myšlení, maďarské povaze či o velké maďarské duši. Jeho hry jsou srozumitelné mezinárodně, neboť jsou založeny na obecných tématech jako žárlivost či vztahy mezi muži a ženami. Molnár byl součástí předválečné Belle Époque, reprezentantem ‘starých dobrých časů’.“ A skutečně, Liliom se ve světě dočkal převodu snad do všech myslitelných uměleckých forem – do filmu (mj. režiséra Fritze Langa, 1934), rozhlasu (verze Orsona Wellese, 1939), muzikálu (broadwayský hit Rodgerse a Hammersteina Carousel, 1945), ale i opery, a dokonce baletu. Žádný z nich však po mém soudu nepřebil jeho potenciál činoherní.

V poslední dekádě byl Liliom inscenován mj. v těchto předních evropských činoherních domech: 2013 Burgtheater (rež. Barbara Frey), 2014 Münchner Kammerspiele (rež. Stephan Kimmig), 2014 La Colline – Théâtre national (rež. Galin Stoev), 2016 SNG Drama Ljubljana (rež. Selma Spahić), 2018 Vígszínház (rež. Attila Vidnyánszky) či 2019 Salzburger Festspiele v koprodukci s Thalia Theater Hamburg (rež. Kornél Mundruczó). Do této společnosti tedy nyní patří i Mahenova činohra.

/ Milan Šotek /

.....

Režisér Štěpán Pácl o inscenaci:

„Vlastně by se to mělo jmenovat Liliom a Julie, protože to má mnoho společného s nejznámější shakespearovskou tragikomedií Romeo a Julie. Lásce Lilioma a Julči sice nestojí v cestě znepřátelené rody, ale ješitnost, nemotornost a nezralost, ovšem stejně jako u Shakespeara i u Molnára láska vítězí. A je to láska až za hrob a ještě dál, a to doslova.“

„Ivan Dejmal našel pro svého Lilioma skvělou hereckou polohu – je vtipný, šarmantní a dojemný, až by se srdce ustrnulo. Vytvořil krásného, neodolatelného budižkničemu, kterého si zamilujete, přestože byste mu nejraději dali na zadek. Petra Lorencová je rozená komediální herečka a svou Julčou to jen potvrzuje. Její služtičkovskou naivitu a údiv hraje s obrovským půvabem. Navíc je její Julča křehká a silná zároveň. Fascinující a nezapomenutelná je také Eva Novotná jako majitelka kolotoče Frau Muškátová. A mou oblíbenou postavou je jistě i Pavlem Douckem vtipně vystavěný Švihák: neúspěšný zlodějíček s darem pábitelské výmluvnosti. Je to zkrátka báječně zahraný příběh – můžete s herci dýchat, plakat a smát se s nimi.“

„Chtěli jsme, aby to byla také podívaná, potěcha pro oči a uši. Prostředí kolotočů je vždy vizuálně a hudebně zajímavé, inspirace byla veliká. Jeviště se doslova proměnilo v lunapark scénických efektů. Hudebně vším prostopují živé tóny vibrafonu – nástroje, který sám o sobě vypadá kouzelně a ještě kouzelněji zní. Je tedy hodně důvodů, proč se s Liliomem a Julčou do jejich světa vydat.“

zdroj zprávy: Gabriela Kodysová



Komentáře k tématu článkuPřidat komentář

Přidat komentář

Zatím zde není žádný komentář.