Zpráva

Poprvé na divadelních prknech se objeví adaptace legendárního snímku české kinematografie Dědictví aneb Kurvahošigutntág, o jehož úspěch se zasloužili především Bolek Polívka a Věra Chytilová. Autorem a zároveň i režisérem divadelní adaptace nesoucí název Dědictví aneb Herršvechošigutentag je David Šír. Premiéra se uskuteční 13. dubna 2017 v brněnském Divadle Bolka Polívky. Pražská premiéra se odehraje 26. května v Divadle U Hasičů.

Mladí herci středoškolského věku pod vedením herce a režiséra Davida Šíra odehrají oblíbený film přesně tak, jak jej znáte z TV obrazovky, ovšem poprvé v historii na jevišti, protože tato perla české kinematografie, se zatím svého divadelního nastudování nedočkala...až teď.

S laskavým svolením scénáristy (a "Bohuše") Bolka Polívky a rodiny scénáristky a režisérky Věry Chytilové tak vzniká celovečerní "dětsko-amatérská" verze kultovního filmu, sice malinko upravená k jevištním parametrům a lehce "zdecentnělá" k ohledu na věk herců, přesto v ní však milovníci nesmrtelného originálu najdou všechno na co se těší, a téměř vše, co důvěrně znají z filmu.

Rozhovor s Davidem Šírem (ptal se Jiří Landa)

Proč jste si vybral k realizaci zrovna tento film?
Loni v létě jsem pořádal herecký tábor pro mladé umělce a rozhodl jsem se, že bych s nimi rád během dvou týdnů v horách nazkoušel divadlo, které není okoukané a tisíckrát ohrané. Hledal jsem proto něco originálního. Chtěl jsem pro ně nějakou novinku a napadlo mě pokusit se o divadelní realizaci právě tohoto legendárního filmu. Je notoricky známý, celým národem milovaný, dokonale zlidovělý, všichni ho známe zpaměti, citujeme z něj, ale nikdy ho nikdo neviděl jinak než ve filmové podobě. Takže jsem to pojal jako výzvu. Myslím, že málokterý český film se dokázal tolik zapsat do srdcí diváků jako Bolkovo DĚDICTVÍ. Byť ten film nemusí milovat každý, je to jednoznačně neoddiskutovaná perla naší kinematografie. A to, že je tak slavný, že letos slaví 25. výročí od premiéry v kinech, a přitom pořád nikoho nenapadlo pokusit se ho převést na jeviště, mě jednoduše nakoplo a řekl jsem si – tohle je ono! Tohle chci zkusit a do tohohle se pustím.

Jedná se o vaši první režii?
Ne. Myslím, že o čtvrtou nebo pátou. V JAR jsem režíroval jednu vlastní komedii – Middleworld, na jejímž překladu z anglického originálu do češtiny právě pracuji - rád bych ji uvedl i v ČR. Potom jsem si režijně zrealizoval dvě představení, ve kterých i hraju – „VČERA, DNES A ZÍTRA“ a „NOVÉ SCÉNKY FELIXE HOLZMANNA“. Jsou jakýmsi průřezem celoživotní kariérou a tvorbou legendárního pana Holzmanna. A potom jsem měl ještě tu čest dát dohromady vzpomínkový večer v den 10. výročí úmrtí tohoto nezapomenutelného komika, kde jsem na jevišti režíroval Zdeňka Trošku a Jiřinu Jiráskovou. To byla skutečná pocta.

Co vám řekl Bolek Polívka, když jste za ním s  myšlenkou na divadelní adaptaci DĚDICTVÍ přišel?
Dal jsem si s ním schůzku v pražském Činoherním klubu, kde oba hrajeme, a pokusil jsem se mu přednést svůj návrh a záměr, co bych s jeho filmem a scénářem rád dokázal. Původně - asi před rokem, tedy ještě před táborem, jsem mu jen zavolal a požádal ho, jestli bych jeho film mohl nazkoušet s dětmi jako letní „táborové“ představení. Byl pro. Popřál nám úspěch, dokonce dětem těsně před vystoupením zavolal a přes speaker s nimi mluvil. Tak stejně nám zavolala i Dagmar Havlová a přes speaker se dětem věnovala a dávala jim rady, jak různé role pojmout, atd... Oba byli naprosto skvělí. No a poté, co „letní verze“ měla docela úspěch, rozhodl jsem se pana Polívku oslovit znovu. Původně jsem si totiž myslel, že se na představení přijede podívat snad nějaký ten rodič a možná nějaká ta místní „babka“, ale myslím, že nám všem doslova vyrazilo dech, když přišlo asi 300 lidi z různých vesnic z okolí. Bylo fakt natřískáno. Sám pan starosta byl prý z našeho „počinu“ nadšený, a tak jsem si řekl, že je blbost, abychom tohle nazkoušeli jednou a už to nikdy nikde jinde nehráli. Tak jsem se znovu sešel s Bolkem a řekl jsem mu, že bych tohle představení rád předvedl a představil i široké veřejnosti. Z letního úspěchu byl myslím velice mile překvapený, s nápadem plnohodnotné premiéry souhlasil. Dohodli jsme se na spolupráci s Divadlem Bolka Polívky a od té doby poctivě zkoušíme a připravujeme se na 13. dubna. Jediné, na čem Bolek opravdu trval, bylo, že úplně poprvé to chce mít na svém jevišti, ve svém divadle. Proto je „světová premiéra“ na výslovné přání Mistra, v Brně.

Byl se Bolek podívat na nějaké zkoušce?
Na žádné zatím nebyl, protože se zkouší v Praze. Ale myslím, že je to i lepší, o to větší „překvápko“ pro něj potom bude samotná premiéra, kterou si prý rozhodně nenechá ujít. Nejvíc nervózní budu na premiéře asi určitě z něj. Ano, inscenace se musí líbit hlavně divákům, ale možná ještě větší zodpovědnost, než potěšit publikum, je nezklamat samotného autora.

Zajímavé je obsazení – všechny role hrají mladí herci mezi 15 – 18 lety. Jak k tomu došlo?
V létě se to „dětem“ myslím natolik povedlo, že by byl nesmysl, abych to teď zkoušel s někým jiným. Byť to nejsou ještě úplně dospělí lidé a nejde o „vyzrálé herce“, tak já je jako „děti“ nevnímám – jsou to skutečně mladí umělci a téměř všichni jsou to studenti uměleckých oborů. Někdo se chce věnovat herectví, někdo režii, někdo produkci, ale všichni chtějí nějakým způsobem „fušovat“ do umění. Je hodně představení, kde hrají dospělí pro děti – u nás je to naopak – v tomto hrají „děti“ pro dospělé. Není to ale tak, že by si dětičky nasadily rukavici, vytáhly kašpárka a dělaly Karkulku... To opravdu ne. Skutečně se jedná o plnohodnotné celovečerní divadelní představení o dvou dějstvích. A byť máme v souboru nejmenšího desetiletého špunta, tak úplně neznámé tváře to taky nejsou. Hlavní postavu Bohuše třeba hraje Samuel Bogner, kterého diváci aktuálně znají z Ulice.

Jak se cítíte v roli režiséra?
Krásně. Práce s mladými lidmi mě neskutečně baví a naplňuje. Je to ale opravdu velká zodpovědnost. Říká se, že když se představení povede a má úspěch, je to zásluha skvělých herců. Když se naopak nepovede a je to katastrofa, může za to neschopný režisér. Největší trému mám skutečně z toho, aby s konečným výsledkem byl spokojený hlavně pan Polívka, a samozřejmě rodina paní Chytilové. Kdyby nebylo jejich laskavého svolení tento film dramaturgicky přearanžovat na divadlo a pokusit se ho převést na jeviště, neměli bychom si tu o čem povídat a žádná premiéra by se nekonala. Jako režisér se musím postarat o to, aby herci byli v pohodě, aby diváci odcházeli z divadla spokojení, a aby si tvůrci původního filmu řekli „neudělali jsme blbost, že jsme mu to dovolili“...

Jaká scéna vás nejvíce potrápila?
Nejvíc dávají zabrat ty největší a nejdelší scény. Tedy takové, ve kterých je nejvíce herců a kde jsou vlastně na jevišti téměř všichni – tedy scéna v restauraci „bez bab“, a potom oslava Irenčiných narozenin – tam jsou opravdu úplně všichni, snad kromě Vlastičky. Docela náročné, hlavně na psychiku herců – přece jen jsou hodně mladí, jsou potom i ty závěrečné scény s Bohušem a andělem, a když Irenka Bohuše opouští. To úplně sranda není...

Bude se jednat o věrnou „kopii“ filmu, nebo jste ho adaptoval odlišně?
Skutečně, byť si to třeba spousta diváků nedovede zatím představit a jistě se mnozí ptají sami sebe, zdali to vůbec jde, tak říkám ano. Jedná se opravdu o věrnou „divadelní verzi“ tohoto bezkonkurenčního filmu. Kouzlem střihu se samozřejmě dá u filmu přeskakovat mezi lokalitami jak je libo, což na jevišti nejde, a proto jsou některé scény přearanžovány trošku jinak, než tak jak jdou chronologicky za sebou ve filmu. Ale jinak všechno, na co se diváci těší a co důvěrně znají z filmu a z DVD, to všechno uvidí. Jediná, zcela logická výjimka, je scéna s Irenkou v nevěstinci. Tohle jediné nešlo na jevišti z pochopitelných důvodů realizovat. Irenku hraje 16letá mladá herečka... Ale jinak skutečně všechno ostatní zůstává zachováno, dokonce všechny ty sprosťárny a veškerý ten „geniální“ vulgarismus. S jedinou drobnou změnou – veškeré sprosté vtipy zůstávají zachované, ovšem s tím rozdílem, že ten vulgární fór není řečený sprostě, ale naopak spisovně. Maminky a tetičky a babičky se tím pádem nemusí kácet, že „děti mluví sprostě“, ovšem to původní Bolkovo kouzlo v tom zůstává. A ano... i nesmrtelná hláška s Ivanou Chýlkovou tam je!

Proč by se na něj diváci měli přijít podívat?
Myslím, že jednotlivých důvodů by se snad možná i pár našlo... Je to světová premiéra na počest 25. výročí původního uvedení filmu v kinech. Nejedná se o „dětskou besídku“, představení má přes dvě hodiny. A pokud čtenáře nic z tohoto rozhovoru nemotivovalo se na premiéru přijít podívat a přesto hledají důvod 13. dubna do divadla přece jen vyrazit, tak si jednoduše přijďte udělat selfíčko s Bolkem Polívkou. Bude tam, a věřím, že návštěvou této inscenace uděláte radost nejen nám, ale i jemu.