Zpráva

Mnoho povyku pro nic provokuje mnohé divadelníky nejen svým názvem a příběhem, ale také hořkým podtónem závěrečného všeobecného svatebního veselí. Režisérka Daniela Špinar si příběhy mužů i žen, již se bojí vztahů a závazků, vybírá pro své inscenace poslední dobou opakovaně.

Mnoho povyku pro nic, hra z roku 1599, která je i po staletích neuvěřitelně oblíbená, patří mezi dramatikovy nejzábavnější hry. Jistě, Shakespearova komedie by vlastně mohla být „jen“ obyčejnou hrou o lásce a intrikách – tedy vyprávěním o dívce Héře, kterou její nápadník Claudio zavrhne pro zlou pomluvu – kdyby ovšem současně nevyprávěla i nesmírně vtipný příběh sbližování druhého páru, Beatricie a Benedika, kteří o sobě tvrdí, že se nikdy a za žádných okolností nezapletou s osobou druhého pohlaví. Autor v textu skloubil hned tři odlišná dějová pásma, kromě dvou milostných linií i groteskní pasáže popletených strážníků. Aktuální vývoj partnerských vztahů nabízí dnes navíc možnost vykládat postavy Beatricie a Benedika jako prapředky dnešní generace singles. Ale jsou jimi skutečně?

„Konkrétně Povyk mám ze Shakespearových komedií vedle Snu vlastně nejraději. Možná proto, že se dokážu silně vžít do obou hlavních postav – Beatricie a Benedika,“ říká režisérka Daniela Špinar. „Odmítání lásky a vytěsňování potřeby být svázán s někým druhým znám totiž velmi dobře. Člověk si namlouvá, že může být sám, že je to pro něj vlastně nejlepší, nejpraktičtější, v dnešní době i nejekonomičtější – na nikoho se nevázat a prodírat se životem v osamělém opancéřovaném voze se vztyčenou hlavou. Protože kdo miluje, je zranitelný. Jenže každý takový souboj je nejenom směšný, ale především marný! Každá lidská bytost lásku potřebuje, a potřebuje ji nejenom přijímat, ale i dávat. Jde o jednu z nejkrásnějších a nejmysterióznějších věcí na světě. Vždyť právě za tím se – třeba i proti vlastní vůli – celý svůj život honíme. A Shakespeare vše vtělil do osudu a replik dvou ‚zabejčených‘ hrdinů tím nejpůvabnějším způsobem. Jeho hra je ale i o nebezpečných pomluvách a trapném špehování. Dvou věcech, které mohou pravou lásku zničit, udusat do země… A zranitelného člověka na dlouhou dobu – ne-li na celý život – paralyzovat. Láska vždy vyžaduje důvěru a to je na lásce pro nás lidi-sobce to nejtěžší. Ale stojí to za to! Právě toto jsou témata, kterými se chci v inscenaci zabývat. Skrze geniálního autora Shakespeara. Pokud možno s láskou – a humorem,“ dodává Špinar.

Dramaturgyně Ilona Smejkalová k inscenaci podotýká: „Příběh cudné dívky křivě nařčené z nevěry, posléze však plně rehabilitované, byl vždy velmi populární a měl v literatuře mnoho verzí. Sám Shakespeare se nepochybně inspiroval povídkou z knihy Mattea Bandella, která se odehrává roku 1282 v sicilské Messině, kdy Sicilané vyhnali z ostrova Francouze, a Sicílie přešla pod španělskou vládu. Zápletku Benedika a Beatricie naopak vytvořil sám, jejich veselá válka má dramatickou obdobu ve Zkrocení zlé ženy a dramatik tu mohl využít divadelní působivosti určitých zaběhaných typů. Zajímavý je i rozbor samotného názvu hry. Ve výslovnosti alžbětinské angličtiny splývaly výrazy „nothing“ a „noting“. Slovo „note“ ovšem mj. znamenalo i sledování, pokoutné šmírování nebo dokonce fízlování. A v Shakespearově hře se neustále opakují scény „naslouchání“, „odposlouchávání“ a podobných činností, při nichž si pozorovatelé mnohé věci vykládají mylně.“

Herci o inscenaci:

Co může současnému divákovi říci vztahová komedie z konce 16. století?
Robert Mikluš: Jak která. Ale musíme si uvědomit, že tuhle napsal William Shakespeare! A to byl génius. Samotné zpracování je už na nás, ale materiál je léty prověřený. A vztahy. To je skvělé téma.
Lucie Polišenská: Je to komedie o lásce a o vztazích, a to je ve všech dobách stejné. Samozřejmě některé okolnosti už nejsou aktuální, ale snad se s tím popereme, aby si i dnes divák přišel na své. Ta hra se hraje několik set let, takže je to dostatečně prověřená látka. Doufám, že se nám podaří, aby to diváky bavilo a zároveň abychom toho Shakespeara úplně nezmasakrovali.
Igor Orozovič: Některé věci se nemění. A tohle milostné pošťuchování a výbuchy lásky a někdy i zahořklosti – což je případ mé postavy – jsou součástí přírodních sil a principů, které působí dnes stejně jako tehdy. A je to Shakespeare… to prostě nějak funguje.

Posouvá připravovaná inscenace téma milostných vztahů tak, aby více rezonovalo s dnešním stavem věcí?
Robert Mikluš: Naším úkolem není něco posouvat, ale hrát postavy tak, aby to v divácích rezonovalo. Výkladem, stylem, ztvárněním. Neukazujeme muzejní exponát, ale výsledek práce týmu, který žije dnes. Nechme se překvapit. Všechno bude v nejlepší Itálii!
Lucie Polišenská: Hledáme možnosti jak to dnes uchopit, aby to bavilo nás i diváky. Určitě z toho ale nemůžeme dělat skanzen. Musíme najít nějaký klíč a přiblížit Povyk současnému divákovi. Ale co si budeme povídat, láska je prostě mocná čarodějka v jakékoli době.
Igor Orozovič: Zajímalo by mě, jak se na takovou věc bude dívat mladší divák. Tématem asi není gender a posun v jeho vnímání, ale spíš téma chomoutu. Téma svatby by dnes asi bylo pojaté jinak. Ale když to vezmeme jako metaforu toho, že „dva vlezou do vztahu“, je to současné až až. Všichni se nad vztahy ofrňují a chtějí být single, ale když se jim splaší koně, mozek jede na dovolenou a dějí se věci. No a já jsem prostě zakomplexovaný kazišuk – a ti byli, jsou a budou.

William Shakespeare - Mnoho povyku pro nic
Překlad: Jiří Josek
Úprava a režie: Daniela Špinar
Dramaturgie: Ilona Smejkalová
Scéna: Lucia Škandíková
Kostýmy: Linda Boráros
Světelný design: Karel Šimek
Hudební spolupráce: Matěj Kroupa

Hrají:
Don Pedro: Saša Rašilov
Don Juan: Igor Orozovič
Claudio: Matyáš Řezníček
Benedik: Robert Mikluš
Leonato: David Matásek
Boracio: Jan Bidlas
Dagobert: Filip Rajmont
Virgil: Radúz Mácha
Héra: Jindřiška Dudziaková
Beatricie: Lucie Polišenská
Uršula: Alena Štréblová
Francisca: Lucie Brychtová

Premiéry 12. a 13. května 2022 ve Stavovském divadle

zdroj zprávy: Kateřina Ondroušková