Zpráva

Nejlepší kniha desetiletí na prknech Švandova divadla
vydáno: 25.3.2014
Nejlepší kniha desetiletí se dočká divadelního zpracování ve Švandově divadle. Text předčasně zesnulého spisovatele Jana Balabána Možná že odcházíme tu pod stejnojmenným názvem zdramatizoval režisér Martin Františák. V silném příběhu o vztahu otce a syna v kulisách černé a syrové Ostravy uvidíme herce Jiřího a Filipa Čapkovi - skutečný otec a syn tak spolu poprvé vystoupí na jednom jevišti. Premiéra se uskuteční 29. března 2014 ve Studiu Švandova divadla.

Jak upozorňuje dramaturgyně Lucie Kolouchová, jde vůbec o první uvedení Balabánových textů na divadelním jevišti. Pro inscenování si Martin František vybral z Balabánova díla právě výtečnou povídkovou sbírku Možná že odcházíme. Ta získala mj. cenu za nejlepší knihu desetiletí udělenou v roce 2011 sdružením Magnesia Litera, v roce 2004 zvítězila v anketě Lidových novin jako nejlepší kniha roku a v témže roce byla nominována i na Státní cenu za literaturu. Představení inspirovala také Balabánova povídková kniha Jsme tady a jeho posmrtně vydaný román Zeptej se táty.

Ostrava černá a surová

S Janem Balabánem se Martin Františák znal osobně, byli přátelé. Spojovalo je i černé město Ostrava, kde oba žili, a které hraje ve vyprávění důležitou roli. „Je to o nás – takové kázaní z Beskyd... Ostrava tu není zabalená do alobalu a v surové podobě dráždí všechny smysly. Takto nás může v dobrém jitřit cosi pěkného, ale také nás může podobně jitřit válka. Polarita od lásky k válce je tu předestřena v surovém a opravdovém nazírání,“ vysvětluje Martin Františák. Ten ve slezské metropoli působil sedm let jako umělecký šéf Divadla Petra Bezruče a uvedl zde i Balabánovu jedinou divadelní hru Bezruč?!.

Podle dramaturgyně Lucie Kolouchové inscenace vypráví mimo jiné o tom, že sami se sebou se dokážeme srovnat teprve poté, co pochopíme svoje rodiče. Hra je ale také „o potřebě bližního, hledání Boží milosti, touze po ženě a rodině. O touze. O cestě k ní, skrze chlast, sestřičku úzkost, křivdu, nenávist,“ prozrazuje režisér Martin Františák a dodává, že právě Ostrava k tomu poskytuje nejlepší možné okolnosti.

V příběhu o vztahu otce a syna, o hledání jejich pouta i jejich místa na zemi, uvidíme herce Jiřího a Filipa Čapkovi, oba původem Ostraváky: skutečný otec a syn se tak vůbec poprvé sejdou v jedné hře. „V mém životě jsou dva autoři, kteří mi hodně pomohli se vztahem k mému tátovi – a to je Karol Sidon a právě Jan Balabán. I on měl totiž se svým tatínkem ne úplně jednoduchý vztah stejně, jako jsem ho měl já. Při čtení textu jsem proto měl pocit, že píše vlastně o mně. Takže jsem moc rád, že děláme zrovna tohoto autora a že v představení Možná že odcházíme budu hledat svého tátu – po jeho boku,“ říká o připravované novince Švandova divadla kmenový člen hereckého souboru Filip Čapka.
Spolu s ním a jeho otcem Jiřím se v inscenaci objeví také Klára Cibulková a David Punčochář.

V záři víry, lásky, naděje

Do trojice proroků a básníků, jimž se tuto sezonu smíchovská scéna věnuje, se Jan Balabán řadí „svým pronikavým pohledem na dobu, na krizi mezilidských vztahů a zejména pak na zúčtování s hříchy otců,“ říká dramaturgyně Lucie Kolouchová, která nápad na divadelní adaptaci Balabánových textů Martinu Františákovi nabídla.
Od skeptických vizionářů Karla Kryla a Egona Bondyho, jimž byly věnovány dvě předchozí inscenace v podzemním Studiu (hru Země Lhostejnost inspirovanou Karlem Krylem tu režíroval Dodo Gombár, Bondyho Šamana uvedla režisérka Viktorie Čermáková), se ale Balabánův pohled liší. „Jako evangelík nahlíží na svět přísně, jeho vidění však v sobě nese naději a vlastně i laskavost,“ říká Kolouchová.

Podle dramaturgyně byl a je Jan Balabán významným a výjimečným zjevem posledních desetiletí tím, co do české literatury vnesl. Psal o ztracencích, rozchodech, rozpadech rodin a alkoholismu, o vztahování se k otci a o hledání vztahu s vlastními dětmi, o pocitu existenciální tíže tváří v tvář konečnosti života. Přesto jeho dílo prozařují tři základní křesťanské ctnosti - víra, láska i naděje. V jednom rozhovoru k tomu Balabán řekl: "Boží lano je ruka podaná z temnoty. Pravděpodobně lidská ruka. Víra pro mě není něčím výhradně církevním ani obskurním a nadsvětným. Naopak: je to předpoklad života na světě a ten nutně není z nás. Druhý konec toho lana vždycky drží někdo jiný."

Dodejme, že režisér Martin Františák se ke Švandům vrací podruhé – v minulé sezoně zde inscenoval vlastní adaptaci románu Frankenstein.


zdroj zprávy: Magdalena Bičíková