Zpráva

Herečka se díky ní sejde poprvé na společném jevišti s Markem Němcem.

Hned dvě jubilea najednou chce pražské Divadlo Kalich oslavit premiérou nové původní hry Přání od Romana Vencla, jednoho z nejuváděnějších tuzemských autorů současnosti, 13. března 2025.

„Vnímáme ji především jako dárek našim divákům k 25. narozeninám Divadla Kalich a současně jsme touto inscenaci od začátku plánovali pro Janu Paulovou, která slavila své narozeniny pár měsíců po těch našich divadelních. Hlavní role jí byla napsána, jak se říká, na tělo a mě moc těší, že si v ní můžeme naplno vychutnat Janin mimořádný talent a obrovský smysl pro humor,“ vysvětluje majitel Divadla Kalich a producent Michal Kocourek.

Hereckým partnerem Jany Paulové ve hře Přání se stal Marek Němec, který současně přijal post režiséra inscenace. Je to poprvé, kdy se oba sejdou na jednom jevišti, a také poprvé, co Němec hraje a režíruje zároveň.

Komedie vypráví příběh o tom, že přání se plní. I ta nejtajnější. Dokonce i ta, která se splnit snad ani neměla… Paulová s Němcem v ní ztvárňují dva vzájemně si cizí lidi, které svede do společného hotelového pokoje právě jedno velmi netradiční přání. V ženských a mužských vícerolích se po jejich boku objeví Klára Oltová v alternaci s Vendulou Wronka a Ladislav Hampl v alternaci s autorem hry Romanem Venclem.

Kostýmy jsou dílem Michaely Červenkové, scénu navrhl herec a scénograf Jan Kříž, který na jevišti Divadla Kalich ztvárnil a ztvárňuje řadu velkých muzikálových rolí, hudbu složil herec a muzikant Ondřej Rychlý, jenž se v Kalichu v minulosti realizoval i jako režisér.

-----

Rozhovor s Janou Paulovou:

Jaká to je pro vás zkušenost být u vzniku nové české divadelní komedie v podstatě od jejího prvního písmenka?
Pro mě je to opravdu první taková zkušenost – že jsem současně i jako herečka u nové inscenace od jejího úplného začátku, tedy od vzniku samotné hry. Prvotní námět se urodil v mé hlavě a hned mi bylo jasné, komu bych ho chtěla nabídnout, aby na něm postavil celou hru. Roman Vencl přišel s nápadem seznamu přání hlavní hrdinky a pak jsme se scházeli, povídali si příběhy, které se následně staly součástí životů postav Davida a Anny. Potom už to bylo čistě na Romanovi, který základní nápad rozvedl, postupně mu dával kontury, psal dialogy a jednoho dne zavolal, že má hru hotovou. Následovala fáze čištění, úprav, některé obrazy jsme přehazovali, aby si příběh pořád udržoval své tajemství, ale musím říct, že už u první verze jsem se výborně bavila. Myslím, že se Přání  Romanovi moc povedlo.

Jelikož je role Anny psána od začátku pro vás, nabízí se otázka, zda cítíte, že s ní máte něco společného. A je pro vás důležité si nějaké společné znaky s postavou, jíž právě zkoušíte, vždy najít?
Všechny postavy, které hraju, se mnou mají něco společného, a protože všichni si v sobě nosíme celou škálu barev od bílé po černou, vždycky si můžu sáhnout pro barvy konkrétní role do sebe. Nikdy nehraju někoho úplně jiného, spíš se snažím tu postavu navléknout na sebe a postupně s ní a v ní existovat. Anna je mi blízká v humoru, kterým se obrňuje, i v sebeironii, jen mám to štěstí, že nežiju její život. Ale rozumím jí, imponuje mi její odvaha. Naslouchat lidem je součástí mé profese. Baví mě poslouchat příběhy, které mi lidé svěřují, a tak jsou v téhle hře jen ty, které se skutečně staly, žádné smyšleniny. Třeba znám matku, které trvalo dlouho pochopit, že než její předsudky a osobní očekávání je důležitější štěstí jejího syna, a nakonec se radovala z jeho vztahu s báječným partnerem. Nebo mi jeden známý vyprávěl, přímo se chlubil tím, že několik let vedle své oficiální rodiny má ještě jednu, aniž by to jeho manželka tušila. Dokonce mi povídal, jak to praktikuje, a tak vznikla postava manžela Anny.

Byl pro vás Marek Němec od začátku ideálním představitelem Davida?
Jednoznačně! Marek byl náš vysněný a jediný kandidát na roli Davida, takže jsme v Divadle Kalich byli šťastní, když ji vzal, a navíc ještě svolil s tím, že by inscenaci i režíroval. Pro mě to bylo nové, doteď se mi nestalo, že by můj herecký kolega, se kterým vyprávím divákům příběh hry, byl zároveň i mým režisérem. Ale měla jsem stejnou zkušenost z komedie Lady Oskar, jíž jsem režírovala a zároveň v ní hraju hlavní roli, takže jsem věděla, že takový model může fungovat. Ani na vteřinu jsem během zkoušení nezapochybovala, že Marek byl tou nejlepší možnou volbou. Máme spolu, myslím, dobrou chemii a smějeme se stejným věcem… Věřím, že to naše setkání bude bavit nejen nás, ale i diváky. Jen Markovi nesmím moc rychle zestárnout.

Jak budete vzpomínat na zkoušení Přání? A prozradíte důvody, proč jste si k sobě s Markem vybrali právě ty herecké kolegy, které jste do inscenace přizvali?
Jako na krásné období plné přátelské atmosféry a velké chuti udělat společně divadlo. Až je mi líto, že tohle období musí zákonitě skončit a že tenhle každodenní několikahodinový divadelní mejdan je u konce. Pokud jde o naše další herecké kolegy, jsem šťastná, že do toho s námi šel Láďa Hampl, to je člověk, k němuž mám hodně blízko. Vážím si ho jako kamaráda i jako herce. Jde o naši třetí spolupráci a já doufám, že ne poslední. Stejně ráda jsem za Romana Vencla, s nímž jsme si už před lety vysnili, že bychom si spolu mohli v Kalichu zahrát, a teď se to děje. Romana obdivuju nejen jako autora a režiséra, ale právě také jako herce. Když jsem dělala dvě režijní práce v Moravském divadle Olomouc, v obou inscenacích hrál hlavní role a já se jen bavila tím, jak skvělý je i komik. Sejít se opět s Vendulkou Wronka bylo moje velké přání, ona je světlá zářící bytost se spoustou talentů a já jsem chtěla, aby ta její krásná energie naši hru prozářila. V neposlední řadě s Klárkou Oltovou jsem se kdysi potkala na seriálu, takže jsem věděla, jak skvělý člověk a herečka Klárka je, a moc si užívám, že jsme se konečně potkaly i na jevišti. Baví mě, že každý z nich přistupuje ke svým hereckým úkolům v naší inscenaci trochu jinak, všichni ohromně nápaditě a nezůstávají svým rolím nic dlužni. Díky tomu bude každá repríza jiná, jinak herecky barevná podle toho, jací kolegové se v ní s námi s Markem zrovna sejdou. Na to se moc těším.

Inscenace Přání je netradiční také tím, že jste se v ní sešli tři herci, kteří za sebou mají i své režie. Projevuje se tato skutečnost na průběhu zkoušek?
To je docela vtipné, že jsme se tu takhle sešli. Roman se do zkoušení vůbec režijně nevměšoval, já úplně nepatrně ano, protože jsem tak zvyklá léta pracovat, hlavně vzhledem sama k sobě. Ale Marek přišel s koncepcí celé inscenace, kterou jsem byla nadšená, a jen jsem s obdivem koukala, jak ty dvě profese s přehledem a klidem dává.

Kdybyste si sepisovala podobný seznam přání, jaký si vytvořila hlavní postava Anna, jaké přání by v něm určitě nechybělo?
Udělat si dva roky prázdnin na cestu kolem světa s neomezeným rozpočtem, to by se mi hodně líbilo. Ale zároveň mít se potom zase kam profesionálně vrátit, protože to by na takovém přání bylo asi nejtěžší.

Rozhovor s Markem Němcem:

Vzpomenete si, s jakými pocity jste hru Romana Vencla poprvé dočítal? Co vás na ní zaujalo? Jaké její téma pro vás nejvíce rezonovalo?
Pamatuji se, že jsem hru dočítal s takovým spokojeným pousmáním ve tváři. S pocitem, že jsem s postavami prošel cestu, a to by dobrá hra měla vzbuzovat. Zároveň se tak ale stalo s lehkostí, což mě zaujalo. Křehkost a humor. Toho si cením. A téma? Upřímnost a cesta k ní skrze sebepoznání. To je téma, které oceňuji.

Pokud se nepletu, je to poprvé, co zároveň režírujete a ztvárňujete hlavní mužskou roli. Čím vás k tomu právě tento titul inspiroval?
Ano. Tato dvojlomnost není šťastná, ale byla nabídnuta a já se obklopil lidmi, s nimiž mám důvěru a snad trochu společný vkus. Proto bych raději pracoval s termínem “kolektivní režie”. Protože v určitém slova smyslu to tak bylo a já jsem tomu rád. Na sebe nevidíme a na jevišti o to měně. Snad tento troufalý experiment bude diváky bavit.

Jak byste představil postavu Davida? Co vás na ní baví?
David je cudný, dětský, dospělácký, nesebevědomý, ublížený a velmi citlivý poťouch s jalovým nápadem, jehož důsledkům musí čelit. Je to muž mého věku v okolnostech, které mu nezávidíte. A jeho snaha dobrat se sebeúcty je naštěstí plná humoru. Mám ho rád.

Jak důležitou roli ve vašem rozhodování, zda do inscenace jít, hrál dopředu daný fakt, že hlavní ženskou postavu bude hrát Jana Paulová?
Jana Paulová byla jediným a hlavním důvodem, že jsem práci na tomto textu přijal. Hra je psána pro ni na míru. Je to krásná herecká příležitost a nikdo jiný ji hrát nemůže.

Žánru romantické konverzační komedie jste se jako režisér na divadle dosud vyhýbal. Je to náhoda, nebo jste tento žánrový šuplík neotvíral záměrně?
Je to pravda. Tato skutečnost je dána dramaturgickým směřováním divadel, ve kterých jsem zatím měl tu možnost pracovat. Já sám jsem poměrně náročný na výběr titulu. Vždy jsem chtěl divákům dopřát potěchu nad jedinečnými dramatickými texty a ty v tomto žánru většinou nenajdeme.

Hra Přání je specifická tím, že vznikala přímo pro Divadlo Kalich, na tělo Janě Paulové a navíc jejího autora teď v ní i režírujete. Jaká to je pro vás zkušenost?
To, že hraji ve hře, kterou zároveň režíruji, je už bizarní samo o sobě. A aby toho nebylo málo, ještě v ní hraje autor. Je to naprostý mišmaš. Už nerozumím ničemu. Naštěstí Roman hru napsal před nějakým časem a k naší úlevě si to nepamatuje! /smích/

Navíc v inscenaci jste se sešli tři herci, kteří za sebou mají i své režie. Projevuje se tato skutečnost na průběhu zkoušek?
Tak tato otázka už jen dokresluje naprostou absenci jakéhokoliv zdravého rozumu. Naštěstí na zdravém rozumu divadlo nestojí!

Jak budete na zkoušení Přání celkově vzpomínat? A prozradíte důvody, proč jste si k sobě a Janě vybral právě ty herecké kolegy, které jste do inscenace přizval?
Blížíme se ke konci zkoušení, v tuto chvíli mám pocit, že mi všichni budou chybět. Ale Michal Kocourek říkal, že to prý budeme veřejně provozovat, takže se asi i uvidíme dál. Co se kolegů týče, chtěl jsem mít kolem sebe dobré duše. Je to prosté a zároveň jedinečné.

Kdybyste si sepisoval podobný seznam přání, jaký si vytvořila hlavní postava Anna, jaké přání by v něm určitě nechybělo?
Přál bych si, abych Tarantino byl já.

Rozhovor s Romanem Venclem:

Jaké to vlastně je psát hru rovnou s vědomím, že ji píšete konkrétní herečce na tělo?
Přiznám se, že je to ta nejlepší věc, jaká může autora potkat. Napadají vás věty, které by vás normálně nenapadly, píšete dané repliky a v uších vám zní, jak je asi daná herečka bude říkat. Všechno je to najednou mnohem konkrétnější a před vámi se tak otevírají možnosti, které by normálně zůstaly skryté a autorsky nevyužité.

Pomáhal vám při psaní fakt, že se konkrétně s Janou Paulovu dobře znáte?
S Janou se známe dlouhé roky, a pokud nás něco opravdu spojuje, tak je to smysl pro humor. S oblibou říkám, že Jana Paulová, to je mužský smysl pro humor uvězněný v ženském těle, což myslím jako ryzí kompliment. Dobře znám její herecké a výrazové prostředky, její mimořádný komediální talent a její neuvěřitelný smysl pro sebeironii, takže psát jí na tělo roli Anny byl opravdu mimořádný zážitek. Konečně jsem mohl ženské hrdince vložit od úst vtipy a narážky, se kterými by vás 99% hereček poslalo k šípku. Jestli tedy má postava Anny něco společného se skutečnou Janou Paulovou, pak je to rozhodně smysl pro humor.

Není to poprvé, co jste se jako autor ponořil hluboko do ženské duše. Čemu, myslíte, vděčíte za to, že dokážete přinášet zprávy o ženském světě?
Většinu svého života se pohybuji v divadelním prostředí, takže myslím, že jsem poměrně empatický a pozorný vůči svému okolí a umím pracovat s emocemi. Více jak sedm let jsem navíc uměleckým šéfem činohry v Moravském divadle v Olomouci, a když máte na starost soubor o osmnácti výrazných osobnostech, z nichž polovina jsou dámy patřící hned k několika různým generacím, tak se brzy naučíte být opravdu velkým diplomatem a znalcem ženské duše, to mi věřte.

Také se neděje poprvé, že ve vlastní hře současně hrajete. Je to pro vás v něčem jiné?
Je to mnohem těžší, protože ať chcete, nebo ne, máte tu neustálou hloupou podvědomou potřebu dokazovat kolegům, že text funguje a že se dá zahrát přirozeně, což vás pak často vede k tomu, že nehrajete ani trochu přirozeně, a vtipy, které jste si sám vymyslel, fungují všem ostatním, jenom vám ne. A potom samozřejmě musíte minimálně dvakrát během každé zkoušky gentlemansky přejít narážky typu: "To je tak blbá věta tohle! To se nikdy nenaučím! Kdo to napsal?".

Proč jste v inscenaci přijal roli?
Víte, mně se Přáním plní jedno moje obrovské profesní přání, které bylo vlastně hnacím motorem celého tohoto projektu. Ve chvíli, kdy jsme se s Janou Paulovou spřátelili, jsme si slíbili, že si spolu někdy musíme zahrát v divadelní komedii. Hráli jsme spolu kdysi v Moravském divadle v Olomouci ve Višňovém sadu, ona Raněvskou a já Lopachina, takže na jevišti už jsme spolu stáli, ale sranda to moc nebyla. Jana pak u nás v Olomouci dokonce dvakrát režírovala a já měl pokaždé štěstí, že jsem v tom hrál, což bylo skvělé, ale pořád to nebylo ono. Až díky Přání můžeme stát na jednom jevišti a dělat to, co oba tak milujeme - bavit lidi. A tentokrát už společně!

Aby toho nebylo málo, v inscenaci jste se sešli tři herci, kteří za sebou mají i své režie. Projevovala se tato skutečnost na průběhu zkoušek?
Poprvé zkouším v krásném Divadle Kalich, navíc ještě hru, kterou jsem sám napsal, a spolupracuji s tak talentovanými lidmi, jakými jsou Jana, Marek, Láďa, Klárka a Vendy, takže věřte, že jsem měl většinu zkoušení oči na vrch hlavy, a pořád ještě úplně nevěřím tomu, že se to skutečně děje. Pokud se tedy někde uvnitř mě ukrývá tohle "režisérské ego", tak je natolik hluboko, že ho nikdo v Kalichu ani koutkem oka nezahlédl, a tak to i zůstane.

Kdybyste si sepisoval podobný seznam přání, jaký si vytvořila hlavní postava Anna, jaké přání by v něm určitě nechybělo?
Pohladit si opravdickou pandu!

zdroj zprávy: Jaroslav Panenka