Přání

Autor R. Vencl napsal Annu pro J. Paulovou, jíž role dokonale sedí. Ostřílená komička nemá problém udělat si legraci ze sebe, shodit se, což není u herečky jejího věku samozřejmostí. Už samotná výchozí zápletka je neokoukaná a ani vývoj děje není předvídatelný. Dialogy mají vtip a jistá lascivnost (kterou v minulosti Paulová do jiných her někdy „přidávala“) zde nepostrádá vkus a nenásilně vyplývá ze situací. Režisér a zároveň herecký partner M. Němec není v žánru tak zabydlený, což se ukázalo jako výhoda. Dvojice skvěle funguje, kolegové dobře přihrávají. Oddychová komedie, při níž se z jeviště do publika valí příjemná, pozitivní energie.

65 % Některá přání snad ani nevyslovovat, protože se mohou dostat do bizarní konstelace okolností a náhod. Přání se totiž plní. Mírně švihlá zápletka, která svede do jedné místnosti profesorku a jejího dávného studenta, je ku potěše divákově pikantní, více mě však zaujal ten živý (a neokoukaný) styl vršení komediálních situací, které mají tak blízko ke křehkosti a přesahům. I to odkrývání minulosti je vedeno zručnými autorskými cestami. Vsadilo se na mezigenerační hereckou partneřinu a sázka vychází. Dokonce se zdá, že jevištní živel Jany Paulové se drží v úkroku zpátky, aby vyniklo charisma a komediální talent jejího kolegy Marka Němce.

V Přání se plní nejen ta nejtajnější, ale i ta, která by vlastně měla zůstat nevyřčena. Anna a David, kteří se na první pohled zdají být cizí, mají společnou minulost, jež se odhalí až na závěr hry. M. Němec v roli září charismatem, laskavostí a intenzivním komediálním talentem, J. Paulová mu skvěle sekunduje. Text R. Vencla je vtipný a není obehraný na jiných jevištích. Scéna osvědčeného J. Kříže efektivně dotváří hotelovou atmosféru, kde i stěny mají uši. V menší víceroli baví energická V. Wronka. I když příběh není nijak převratný, spojuje jemnost, dojemnost a životní moudrost, která diváka přiměje k zamyšlení nad rychlým plynutím času.

65% - Lehká komedie pro Janu Paulovou, která jí i všem dalším obsazeným dává vděčné herecké příležitosti, konverzační humor je příjemný, Romanu Venclovi se jej daří úspěšně vršit v neodpadávající tendenci, Marku Němcovi se podařilo stejně úspěšně nastavit a udržet i tempo inscenace, která je lehká, nikde nevázne. Jen takříkajíc nede o můj šálek čaje a zcela upřímně přiznávám, že řadě vtipů, při kterých se diváci zjevně skvěle bavili, jsem asi neporozuměla.

75 %. Na seznamu přání pro jeden z příštích životů – pokud v něm budu herečkou – nesmím zapomenout bod: zahrát si v jímavé komedii na můj námět, kterou mi R. Vencl věnuje k životnímu jubileu. Pod vlivem veskrze příjemného zážitku z Divadla Kalich pak ideálně k tomu: působit v roli uvolněně a bezprostředně jako J. Paulová, mít za empatického jevištního partnera a režiséra v jedné osobě M. Němce a dokázat do hlediště spolu s kolegy přenést obdobně dojemnou a milou atmosféru. A, smím-li být hodně neskromná, tak pak bych ještě v tomto životě brala alespoň polovinu toho šmrncovního šarmu a neutuchající energie, které jsou J. Paulové stále vlastní.